Právě jsme stvořili racka mořského. Ta kočka byla vybrána proto, abyste měli před očima obrázek, jak velký asi tenhle mořský racek je a co všechno může se svou výbavou dokázat.

Dá se racek jíst?

Už jenom při položení této otázky mám podivné šimrání v žaludku. Ale nedalo mi to a trochu jsem zapátrala po receptech, které by se vám mohly třeba hodit. V roce 1866 vyšla v USA kniha s názvem Venkovský dům s podtitulem Sbírka užitečných informací a receptů. Tam jsem našla potřebné.

Pokud tedy někde na pobřeží nebo dokonce na moři ulovíte racka a chcete ho připravit jako delikatesu, tak musíte stáhnou kůži a ptáka marinujete minimálně osm hodin ve slané vodě, dokud se nezbaví rybího zápachu a chutě. Poté racka povaříte v horké vodě a použijete jeden z receptů pro přípravu holuba. To cituji z knihy a doufám, že nebudu mít nikdy tu čest něco podobného vyzkoušet. Brrrrr…!

Ale taková je rada ze shora citované kuchařky, ovšem jedním dechem se zde připomíná, že maso mořských ptáků je nedobré, mastné a páchne rybinou. Prostě z racků se vařilo jenom v extrémních případech, třeba když rybářům docházely zásoby nebo při nedostatku proviantu na válečných lodích. Ovšem v Norsku se kdysi do sudů mimo soleného skopového a ryb nakládalo i maso z racků. Podobné to bylo i u Holanďanů.

Na racčí vejce se v knize také nezapomíná a doporučuje se je uvařit natvrdo, okořenit pořádnou dávkou pepře a soli a dochutit octem a hořčicí. Prý je z toho chutná snídaně. Na vajíčka naměkko se nedoporučuje ani koukat, natož k nim čichat. Faktem je, že vzácně se na jídelníčku těch nejpodivnějších restaurací jídlo připravené z vajec racka najde, ale velké popularity nedosáhlo i kvůli našim psychickým zábranám.

Našla jsem ještě zajímavou zmínku z dob Velké hospodářské krize, která začala propadem akcií na americké burze v říjnu 1929. Tehdy nebylo opravdu co jíst, a tak lidé pochytali racky, svázali je a několik dnů je krmili tak, aby jejich maso ztratilo zápach a chuť rybiny…

A úplně na závěr v knize „Kuriozity jídel“, vydané v Londýně v roce 1859, se píše, že v té době stříleli Číňané racky v docela velkém množství a doplňovali si jimi zásoby ve spížích. Upozorňuji, že toto probíhalo v sanfranciské zátoce v Kalifornii někdy v roce 1850. Abych uzavřela kapitolu o konzumaci racků: nejedí se z důvodů výše uvedených.

Grilování

V přímořských oblastech Británie jsou obyvatelé opatrní nejen při častých bouřích s obrovskými vlnami, ale i při rodinném grilování na zahradě. Není to opravdu nic jednoduchého a obezřetnost je na místě. Mám s tím dost nepříjemných osobních zkušeností. Dát na gril maso nebo párečky a připravovat venku na stůl přílohy, jako je chléb, housky na burgery, sendviče, zeleninu, saláty, brambory vařené či pečené, hranolky a vše ostatní, co ke grilování patří, není jednoduchá záležitost.

Racek, o kterém ani nevíte, zpozorní už v momentě, kdy přinesete pytel s dřevěným uhlím. Je kdesi ve výšce, neviděn, neslyšen, ovšem když na zahradě začne aktivita, najednou je jich vysoko nad vámi tichá tlupa, poté se jeden snese na střechu garáže a pokukuje, občas vydá zpravodajský signál ostatním. Ti se slétají a vytvoří v dostatečné vzdálenosti od vás takovou sestavu, že jste přímo v obklíčení.

Zatím se chovají pokojně a trpělivě, ale kruh se pomalu a nenápadně uzavírá. Už v tento moment se nedoporučuje nechat stůl bez dozoru a jít pro další ingredience. V mžiku je na stole chumel nejdrzejších zlodějů, kteří neberou ohledy vůbec na nic.

DAGMAR HEŘTOVÁ

Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest. 

Pokud střeží poklady na stole nezkušený jedinec, rackové začnou pracovat týmově. Jeden z nich přiláká „neználkovu“ pozornost a za jeho zády se začne okamžitě loupit. Tedy stůl při grilování je nejlepší hlídat ve dvou. Rozdělit si sektory po 180 stupních a křičet, mávat rukama, odhánět tu chásku nedobrou a klidně jim i vulgárně spílat. Platí na ně jenom hrubá záplata.

Ovšem nesmí se zapomenout ani na možný hloubkový nálet přímo z prostoru nad vaší hlavou. Není to opravdu nic jednoduchého a opatrnosti není nazbyt ani tehdy, když je ugrilováno a všichni sedíte u stolu. Racek si skulinku najde vždy.

Dám k dobru příběh, který se mi stal celkem nedávno, a bylo to na rušné pobřežní promenádě v Brightonu.

Když je racek chytřejší než já

Už při mé objednávce číšníkovi mi bylo jasné, že se blíží jeho příležitost. Ano, mluvíme o rackovi. Sedl si nad nás na nedalekou ceduli a kupodivu nekřičel, nehádal se s kámošema. Tiše seděl a hlavou přehazoval levé a pravé oko na náš stůl. Čekal. Fotoaparát mé polovičky odpočíval na stole, ale já jsem doporučila, ať se připraví a vyfotí mi racka za letu. Na základě letitých zkušeností jsem přesně věděla, že za chvilku se racek zvedne k náletu…

Foťák byl připraven a racek přes hledáček pečlivě pozorován, bylo prý zaostřeno a kompozice si vyžadovala dost se odklonit a zaklonit. Číšník mezitím přinesl objednané fish and chips… Racek najednou nezvykle rychle zaútočil, fajn, budou z toho skvělé fotky, říkám si.

Náhle jsem ucítila nad sebou závan křídel a racek mizel v dálce. Mně zůstaly na talíři jenom hranolky! Ta krásná voňavá treska se stala lupem toho zloděje!

Vzpomněla jsem si, jak jsem při v počátcích pobytu v Anglii krmila na zahradě racky pěkně nakrájenými kousky starého chleba. Má sousedka, osmdesátiletá lady hrající golf a bývalá učitelka, mi pravila: „To nedělej, Dagmar, racci se tady nekrmí, nebo nám udělají ze života peklo.“ Pokývala hlavou a při odchodu mávla rukou směrem k obloze: „Nasty seagulls!“
Já její radu časem pochopila a tisíckrát jsem se jí omlouvala, neboť jsem její poučení nebrala vážně. Tehdy mi křik racků připadal exotický.

Žiji mezi racky

Ano, doslova a do písmene. Mám je denně na zahradě, vznášejí se mi nad domem, řvou mi do komína od krbu, vrhají se na mé kuchařské výtvory ponechané za dveřmi vychladnout, nedávno to byla rýže na rýžový nákyp.

S jedním z nich jsem měla dokonce zajímavý vztah. Každé ráno, když jsem usedla k počítači, se objevil za oknem na hraně zábradlí balkonu, procházel se, naparoval se a pozoroval mě. Byl dochvilný a já myslela, že to dělá kvůli mně. Až časem jsem pochopila, že jeho přetvářka byla dokonalá.

Vyplenil mé zahradní jezírko plné rybiček, jenom několik šťastlivců zůstalo schováno na dně. Rackové totiž nedělají nic jiného… Občas probleskne v novinách, že racek unesl ze zahrady malou čivavu, dokonce si troufnou i na teriéra. Jednomu pánovi sežrali na zahradě volně puštěnou želvu, kterou choval snad už desítky let.

A stejně nás mají rádi

Jednou jsem takhle v Brightonu přišla o snídani, když jsem si cestou do Londýna na nádraží koupila vaječný sendvič. Na peróně mi ho racek vytrhl z ruky, přelétl přes koleje na perón protější a úplně v klidu posnídal místo mě. Moc mu chutnal.

Příběhy s ukradenými sendviči a klasickou pochoutkou fish and chips na rozlehlé brightonské pláži jsou zvláště u víkendových návštěvníků neznalých poměrů celkem časté. Proč tomu tak je, má souvislost s novým zjištěním vědců z Cornwallu. Při svém zkoumání provedli experiment, kdy nabízeli v kýblech rackům ryby přímo – ulovené ze sítí – a ryby, kterých se dotknul člověk.

Racek měl jasno: upřednostňuje potravu, které se člověk dotknul. Racek je kleptoparazit, což znamená, že parazituje formou kradení kořisti. Jeho strategie mu jen dovolila přizpůsobit se novému životnímu prostředí, tedy turistickým oblastem a i ne právě dobře uzavřeným popelnicím. Důvodem je, že racci vědí, že je to bezpečné, a mají tak pocit jistoty. Faktem je, že dokud jim voní jenom naše jídlo, je to dobré. Horší to bude, až jim začneme vonět my.

Ti samí vědci zkoumali a našli i jistou možnost, jak se rackům bránit. Doporučují ten nejvíce efektivní způsob: tvrdě zírat těmto přímořským banditům přímo do očí, prý se pak bojí a zmizí.

A na závěr

Racků mořských je čím dál víc. Počet kolonií byl v Irsku a Anglii v roce 2000 okolo 240. V současnosti je to už asi 480. Způsob jejich návyků se změnil. Na moři už tak často neloví. Vymetají popelnice, pytle s odpadky, nepohrdnou ničím a očividně jim ta změna životního stylu svědčí.

Ovšem k pobřeží prostě racek mořský patří a nic s tím nenaděláme, nechme mu tu jeho volnost a svobodu. Já jen očekávám změnu vědeckého jména z racka mořského na racka zlodějského, racka popelnicového, racka odpadkového. Možností je spousta, jenom najít odvahu a nechat stranou politickou korektnost.

Pokud byste přes to všechno chtěli mořského racka ochutnat, přeji dobrý lov, skvělý recept a dobrou chuť!

Dagmar Heřtová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít