Jana Bradáčková, 34letá učitelka ze Středočeského kraje, vyrůstala s nevidomými rodiči. Jako dítě jim pomáhala s orientací, popisovala okolí a nahradila jim zrak. Zažila výlety i muzea, kvůli pomoci rodičům ale neměla klasické dětství. Jana je ve stejné situaci jako pětiletá Šarlota nevidomé mámy Aleny ze seriálu Radiožurnálu Mámou potmě.

Seriál Mámou potmě Praha 10:03 9. ledna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Rodiče se mi snažili dělat hezké dětství, ráda na to období vzpomínám. Sama jsem dnes matkou malého syna a občas mě napadne, že nevím, jak bych bez zraku fungovala,“ vypráví Jana Bradáčková, která se narodila nevidomým rodičům.

Maminka Jany má stejně jako nevidomá Alena ze seriálu Mámou potmě retinopatii nedonošených, tatínek trpěl cukrovkou.

„Můj táta už nežije. Byl nevidomý kvůli diabetu. Viděl jen světlo a stín. Vždycky jsem k němu vzhlížela, je pro mě ikona. Byl hodně schopný a chytrý. Nejdřív pracoval jako telefonista, pak na počítači, a to díky přídavnému řádku v Braillově písmu. Ráda na tátu vzpomínám,“ vysvětluje Jana, kterou rodiče ovlivnili při volbě povolání. Dnes je učitelkou v pražské základní škole pro zrakově postižené.

‚Nahrazovala jsem oči rodičů‘

Jana si pamatuje, jak jí maminka jako malé četla knížky v Braillově písmu. Vyražené ho měli i na hracích kartách. Rodina podnikala výlety vlakem i do muzeí, kde Jana rodičům popisovala exponáty.

„Nahrazovala jsem jejich oči. I v tramvaji jsem jim říkala, co vidím z okénka, a později jsem jim všechno možné četla. Ten zrakový hendikep rodičů mě určitě ovlivnil hodně,“ konstatuje Jana, která si vybavuje také drobnosti, že jako dítě neměla nikdy na narozeninovém dortu svíčky.

„Naši se báli popálení nebo požáru. Vždycky mi to bylo líto. Místo hořících svíček tam na dortu seděla třeba panenka. Svíčky jsem foukala poprvé až asi v šestnácti letech, kdy mi je přichystal kamarád. Měla jsem obrovskou radost,“ usmívá se Jana Bradáčková.

Lyže až v dospělosti

Janini rodiče s dcerou logicky nemohli lyžovat, bruslit nebo jezdit na kole. Sportovat se tak učila až jako starší. Třeba kolo začala zkoušet na střední škole.

„Sportuji hrozně ráda, ale rodiče mě k tomu vést nemohli. Vím, že mi to v dětství chybělo. Je určitě lepší se řadu sportů učit už v dětství a mít ta rozbitá kolena. V dospělosti to jde daleko hůř, teď už mám větší pud sebezáchovy,“ popisuje Jana, která na škole pro zrakově postižené učí i sportovní hry, a to konkrétně showdown, což je obdoba stolního tenisu s ozvučeným míčkem.

Alenina pětiletá Šarlota zatím jezdí na odrážedle, ale kolo se šlapkami už od známých dostala. Nevidomá máma Alena bude chtít, aby byl u učení někdo vidící. S dcerou chodí sama na hřiště, na procházky a už navštívily i bazén.

„Slýchávala jsem, jak jsem dospělá, rozumnější a uvědomělejší. Byla jsem zvyklá pomáhat. Přišlo mi to samozřejmé. Neměla jsem ale takovou tu pubertu, kdy bych přišla domů a hodila tam jen tašku a šla ven s kamarády. Šla jsem samozřejmě něco zařizovat nevidomým rodičům,“ otevřeně popisuje dětství a dospívání učitelka Jana Bradáčková.

Pohyb po MHD jako adrenalinový sport. ‚Nechci se v metru vyhýbat lidem na zemi,‘ říká nevidomá

Číst článek

Samostatnosti si všímá i u pětileté Šarloty, kterou spolu s nevidomou Alenou potkala osobně a chce se s nimi vídat i dál. S Alenou Terezií Vítek se shodly na tom, že si nevidomí hodně povídají a někdy mluví až příliš rychle.

„Ano, já mluvím hodně a mluvím rychle, tak si na to musím dávat pozor. U Jany doma to asi bylo stejné jako u nás. Mluví na nás kompenzační pomůcky jako hodiny nebo lékařský teploměr a teď začíná hodně, hodně mluvit i moje dcera,“ říká nevidomá Alena ze seriálu Mámou potmě.

Problém s očním kontaktem

„Na to, že se nedívám lidem do očí, jsem byla upozorněná v dospělosti. Do té doby mě vůbec nenapadlo, že to nedělám. Prostě jsem si to neuvědomovala, takže se na to teď zaměřuji,“ říká k očnímu kontaktu 34letá Jana Bradáčková.

Kamarádi si ji někdy dobírají kvůli tomu, že jim popisuje základní věci, které zrovna vidí v okolí. Také jí opakují, ať do nich nedrká, když jim plánuje něco říct a chce, aby poslouchali. „Kamarády prostě někdy lehce bouchnu do ramene, ale snažím se to omezovat. Rodiče to často dělali. Znamenalo to, že má ten druhý zrovna vnímat,“ vysvětluje.

Rodiče Jany Bradáčkové vzhledem ke zrakovému hendikepu nikdy zvlášť neřešili, jak vypadají. Například nekomentovali kila navíc nebo to, že jim přibývají vrásky a šediny. Jana to má podobně.

„Je pravda, že u nás se doma logicky neřešily vůbec věci, jako je váha, oblečení nebo to, jak obecně vypadáme. Máma neřešila, jestli je hubená nebo obézní. Táta se jen občas zeptal, jestli mu oblečení ladí,“ líčí Jana, která si vybavuje, že i ona nejspíš nosila jako dítě lehce zmuchlaná trička nebo košile. Pamatuje si také, jak ji nechávala máma s tátou stříhat kvůli snadné úpravě vlasů nakrátko.

Nevidomá Alena Terezie Vítek přišla na setkání s Janou v černé blůze, saku a kalhotách. Pravidelně nosí i náušnice a má piercing v bradě. V minulosti uvažovala i o tetování a na pěvecká vystoupení se líčí řasenkou a rtěnkou. Dcera Šarlota si často vybírá oblečení ze skříně sama a ofinu k mikádu jí zastřihává Aleny kamarádka.

‚Zažila jsem šikanu‘

„Než jsem šla do první třídy, nepociťovala jsem, že mám doma něco jinak. Připadala jsem si jako šťastné dítě. První tři roky na základní škole se mi ale spolužáci posmívali a zažila jsem i fyzické ubližování,“ přibližuje nepříjemné období Jana Bradáčková.

Spolužáci jí kvůli hendikepovaným rodičům nadávali, brali jí svačinu, sešity i boty. „Chodila jsem domů pravidelně bosa a tajila jsem to. Kopali mě do břicha a do rozkroku. Tehdejší učitelka mi řekla, ať nežaluji,“ popisuje Jana jedno z nejhorších období.

Naopak na střední škole spolužáci Janiny rodiče obdivovali za to, jak se zvládli i přes hendikep o dítě postarat. „Říkali mi, že je to celé boží, a ptali se na detaily, jak jsme jezdili třeba na výlety. Ten můj příběh je zajímal a to pro mě byla po té šikaně úplně jiná zkušenost.“

3:10

Když si hraje se svým dítětem, občas potřebuje oči kamarádky. Díky Světlušce se může odvděčit finančně

Číst článek

Nevidomá Alena si riziko šikany nebo posmívání uvědomuje a doufá, že by jí dcera o problémech ve škole řekla. „Přiznám se, že z toho mám maličko obavy. Bohužel mám dva nevidomé kamarády, kteří mají děti a ve škole šikanu zažili. Ostatní na ně plivali a posmívali se jim,“ říká.

„Věřím tomu, že si Jana s sebou nese věci, které ji vzhledem k nevidomým rodičům ovlivnily. Ale je to vlastně úplně prima žena, která žije svůj život. Kdybychom žili v nějaké menšinové společnosti, tak nás to prostě taky ovlivní,“ reaguje po setkání s Janou Bradáčkovou nevidomá Alena Terezie Vítek.

Připouští, že je její dcera velmi samostatná a hodně pomáhá. Není to ale pravidlo. „Neznamená to, že si neumí ulevit. Nedávno mi Lotka třeba řekla, že je hrozně líná a ať jí obuji boty. Tak to mě docela pobavilo,“ směje se Alena.

„Hrozně bych si přála, aby Šarlotka netrpěla tím, že má nevidomou maminku a ještě samoživitelku. Určitě si budu dávat pozor na to, aby měla veškeré návyky, jaké mají děti vidících rodičů. Myslím si dokonce, že je už má. Má to štěstí, že se hodně potkává s lidmi, kteří vidí,“ uzavírá nevidomá máma Alena.

Šarlota se pravidelně vídá třeba se svým tátou, který s Alenou nežije. Od září chodí také do mateřské školy. Další díl seriálu je právě o tom, jak šla pětiletá Šarlota poprvé mezi děti do školky.

Veronika Hlaváčová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít