Sdílejme válku s dětmi a mluvme o ní, radí psychoterapeut
Jak mluvit s dětmi a dospívajícími o současné válce na Ukrajině, navíc ve stínu postcovidové doby a ekonomických a environmentálních hrozeb, které také tíží svět? Hostem Leonarda Plus je dětský psychoterapeut Peter Pöthe. „Já bych o tom mluvil pořád. Je to aktuální a pro děti je to lekce životní, která by se neměla popírat. Jde o situaci, která se nedá srovnat s ničím, co jsme zažili my,“ uvádí psycholog.
Podle něj, jak je současná situace pro děti hrozná, tak je to po ně poučná. „Malé děti se do toho už narodily a pravděpodobně je podobná budoucnost čeká, protože nejen přírodní katastrofy budou asi častější. Proto je dobré, aby se na to připravily a aby se o tom hodně komunikovalo.“
Leonardo Plus dnes řeší to, jak děti a dospívající psychicky ovlivňují informace o válce na Ukrajině
Psychiku zvláště těch mladších dětí zásadně ovlivňuje to, jak rodiče vše prožívají. „Možná ještě víc než to, co jim rodiče říkají. Děti velmi citlivě vnímají úzkosti rodičů, proto je dobré obavy skrývat.“
„Ale rodiče by měli s dětmi o možných hrozbách mluvit, protože i pro děti je důležité, když jim rodič sám řekne, že neví, jak věci budou, ale ujistí je, že budou spolu a spolu vše zvládnou. To ujištění je teď určitě namístě, a to i v případě, kdyby se dítě neptalo.“
Obavy s mírou
Dnešní covidová, ekonomická i válečná situace je nepochybně nejnáročnější pro děti z chudých a znevýhodněných rodin. „Chudé rodiny jsou na tom nejhůř a vždycky si podobné situace nejhůře odnesly.“
„A nůžky se budou dále rozevírat. Děti, které si nesly problémy s učením, s docházkou, se sociálním fungováním, mají větší riziko, že problém budou mít ještě větší.“
1:54
‚Děti nejsou úplně v pohodě.‘ Mezi školáky přibývá násilí. Mohou za to pandemie a chudnoucí rodiny
Číst článek
O bohatší děti se rodiče postarají, proto je třeba pozornost věnovat právě dětem z chudších sociálních vrstev. „U nich je důležité, aby měly hodně aktivit, některé se třeba nevrátily po skončení pandemie do kroužků, což je hodně špatně. Je třeba najet na předchozí aktivity, aby děti zažívaly i něco jiného, než že jsou doma a čekají, co se stane.“
„Slovo krize nemám rád. Jsou ho plná média a v těch mladších dětech to může vyvolat dojem, že se opravdu děje nějaká katastrofa. Takže rodiče by si měli s dětmi povídat, ne jednorázově, ale mít s nimi takový vztah, kdy průběžně sdílí věci.“
I to, že se jen symbolicky postavíte špatné situaci, je léčivé, upozorňuje Pöthe. „To je prevence toho, že stres vám pak nepřeroste přes hlavu a nestane se z toho trauma. Zapojme také děti i do pomoci, protože pak mají lepší pocit, že něco samy udělaly.“
„Nečekal bych, a protože je to výjimečná situace, klidně bych za starším dítětem aktivně přišel a hovořil s ním, co si myslí, co o válce viděl a jak to vnímá. Umím si představit puberťáka, který řekne, že je mu to jedno, ale i s tím bych začal nějakou debatu.“
Důležité prý je, že se rodič dokáže s mírou bát a to je potřeba s dětmi komunikovat. „To není, že by se stalo něco hrozného, ale že je lepší být opatrný. Když nejsme pořád úzkostní, tak dítě uvěří tomu, že nějaké nebezpečí nehrozí bezprostředně.“
„Můžeme být i smutní, Nesmíme popřít to, že současná situace je smutná a většina těch věcí se nedá napravit. Ale to je o emoční zralosti dítěte, ke které by ho rodič měl vést: některé věci v životě jsou opravdu špatné, smutné a nedají se napravit, tečka,“ shrnuje psychoterapeut Peter Pöthe.
