Lidé žijící v sociálním vyloučení nemají moc nadějí, že se z něj vlastním snažením dostanou, říká poradkyně
Takzvané vyloučené lokality charakterizuje zvýšená kriminalita, záškoláctví nebo drogy. Děti vyrůstající v těchto místech často kopírují špatné vzory, které vidí kolem sebe. Výsledkem může být i tragédie, třeba kvůli nezvládnuté agresi. Jeden z takových příběhů popisuje díl z podcastové série Ridiny Ahmedové s názvem Odpustit?, který vznikl ve spolupráci Českého rozhlasu Plus.
Při poklidném návratu z restaurace se 20letá nebinární osoba jménem Maxin stane terčem verbálního útoku romského výrostka. Dědeček, který ji doprovází, cítí potřebu vnouče bránit a útočníka zpohlavkuje.
Poslechněte si celé Interview Plus Jana Bumby. Hostem je Rut Veselá z organizace Člověk v tísni
Na obranu kamaráda ale přispěchá Adrian. Mladík z vyloučené lokality s kriminální minulostí vrazí do staršího muže tak silně, že dědeček upadne a rozbije si hlavu. Na následky zranění po několika dnech umírá.
Adrian je otřesený tím, co způsobil, a rozhodne se pozůstalé rodině osobně omluvit. Jeho životní příběh je důsledkem řetězce sociálního vyloučení, násilí a závislostí, který se táhne přes generace.
„Když se mi stalo něco špatného, okamžitě jsem přestal vnímat okolí a byl jsem zlý. Všichni kolem mi připadali zlí a já jim to vracel. Ostatní jsem začal ponižovat, urážet a šikanovat. Mohl jsem za to já a lidé, kteří to ze mě udělali. Ale víc dávám vinu sobě.“
Adrian
Uzavřená bublina
„Jeho příběh se podobá příběhům dětí, se kterými pracujeme. Je strašně důležité znát zákonitosti prostředí, ze kterého ty děti pocházejí, abychom pochopili to jednání, které se zvenčí zdá iracionální a dysfunkční, a těm dětem pomoci,“ zdůrazňuje metodička kariérního poradenství Rut Veselá z organizace Člověk v tísni.
Podobná sebereflexe prý rozhodně není obvyklá. Svět sociálního vyloučení popisuje jako uzavřenou bublinu, která má vlastní pravidla hry a v níž je lepší dát ránu první než ji schytat.
„Pamatuji si případ, kdy se jedna rodina nastěhovala na ubytovnu a začali normálně platit elektřinu, ale pak se na ně připojilo dalších pět rodin a přišel jim tak velký účet, že také přestali platit,“ doplňuje.
Bez naděje
Rodiny dětí, se kterými pracuje, bývají zatíženy řadou socioekonomických problémů v souvislosti s bydlením, nezaměstnaností, nedostatkem financí a zadlužením. Nezbývá jim energie na výchovu dětí, natož podporu vzdělání.
„Lidé, kteří žijí v sociálním vyloučení, nemají moc nadějí na lepší budoucnost. Nevěří, že jakékoli jejich snažení je z toho světa dostane,“ vysvětluje Veselá s tím, že zásadní je podpořit a stabilizovat rodiny dětí, a tím jim ulevit.
2:14
Přibývá dětí, kterým rodiče nemohou zaplatit školní obědy. Podporu navyšují stát i nezisková organizace
Číst článek
Klíčové je prý integrovat děti ze znevýhodněného prostředí do standardního vzdělávání, zároveň ale připouští, že je to běh na velmi dlouhou trať. Pokud se to ale nepodaří, budou později stejně vychovávat i své děti a problém nezmizí.
‚Neumíme je podpořit‘
Pro některé děti z dysfunkčních rodin je menším zlem ústavní péče, problém ale nastává v momentě, kdy ji mají opustit. „Strašně málo je umíme podpořit. Stát jim dá pár tisícovek a bez jakékoli podpory mají začít fungovat. Statistiky jsou smutné, polovina dětí vycházejících z ústavní péče se potýká s kriminálními delikty, protože je neumíme podpořit,“ zdůrazňuje.
Ti, kterým se podaří uspět, se jen málokdy do vyloučených lokalit vrací, někteří ale ano: „Spolupracujeme s klavíristou Tomášem Kačem, který pochází z podobného prostředí jako naše děti. Když jim říká, že se musí snažit, a ne se jen vymlouvat, tak to má úplně jinou sílu, než když to říkáme my,“ popisuje Veselá.
„Jsme vytrénovaní radovat se z každého malého úspěchu, z každého reparátu, protože kdybychom od každého čekali, že uspěje, tak toho všichni dávno necháme,“ uzavírá.
