Vojenská košile připomíná dramatický příběh z druhé světové války. Rodina ji uchovává jako poklad
Rodina Ludmily Moržolové z Jihlavska desítky let uchovává starou vlněnou košili. Řeklo by se, že je to jen kousek obyčejného oblečení. Stojí za tím ale velký příběh a kus české i evropské historie. „Je to košile z anglické uniformy z druhé světové války. Je dědečka od mého muže,“ říká Ludmila Moržolová a bere do ruky pevnou kousavou vlněnou látku.
Košile vypadá, jako by ji nedávno ušili. Černobílá fotografie ale ukazuje, že ji dědeček František opravdu měl na sobě. Dodnes má všechny originální knoflíky, a na to, že šlo o sériovou výrobu, je vidět precizní krejčovská práce se zajímavými praktickými detaily.
Vlněná vojenská košile se v rodině Ludmily Moržolové předává z generace na generaci jako připomínka dějin
„Takové krycí klíny všité do rozparku rukávu, aby netáhlo,“ říká Ludmila Moržolová a ukazuje na podobný klín i v zapínání u krku.
Cesta dědečka manžela Ludmily Moržolové do Anglie nebyla přímá.
„Narodil se v polském Golešově, potom žil v Československu. Pracoval jako zedník v dole,“ vypráví.
Když před druhou světovou válkou území obsadili Poláci, dědeček zůstal. A když přišli Němci, podepsal takzvanou Volkslistu a věřil, že jako pracovník v dole nebude muset narukovat do armády. Narukovat do wehrmachtu bohužel musel.
„Měl štěstí v neštěstí, že se dostal na západní frontu,“ dodává Ludmila Moržolová. Když se situace na bojišti koncem války obrátila, působil dědeček František v Belgii.
Dostal se tam do zajetí a mohl si vybrat. Buď zůstat v zajetí, nebo vstoupit do československé armády. „Působil v Československé samostatná obrněná brigádě. Účastnil se obléhání Dunkerku, kde se Němci bránili až do května 1945,“ dodává Moržolová.
Košile se dochovala na rozdíl od dalších kusů uniformy, které dědeček manžela Ludmily Moržolové dovezl.
„Přemýšlíme, jestli košili někam nedáme,“ zvažuje rodina Moržolova předání oděvu do muzea. „Ale spíš to vypadá, že si ji necháme.“
