Na sítích se šíří rvačky školáků. ‚Je v nás zvířeckost, kterou děti nevybijí při tělocviku,‘ říká psycholog
Rodiče děsí stále častější bitky dětí, které se jako lavina šíří na sociálních sítích. Školáci si mezi sebou vyřizují účty a kamarádi je u toho hecují a natáčejí na telefon. Přibývá i případů domluvených hromadných rvaček, do kterých se zapojují už i děti ve věku okolo jedenácti let. Jsou dnešní bitky jiné, nebo dokonce brutálnější než dřív?
„Rvali jsme se jako koně,“ říká mi hned zkraje našeho setkání dětský psycholog Petr Šobra. „Nemyslím si, že je v nás víc brutality. Je to spíš potlačená agrese,“ odpovídá na otázku, jestli jsou současné dětské bitky skutečně brutálnější.
Až pět desítek lidí se porvalo v karvinském lesoparku. Řešili spor kvůli ztracenému telefonu
Číst článek
„My s tou potlačenou energií neumíme vědomě pracovat. Ať je to ve škole, v zájmových kroužcích, potíráme ji a energie se kumuluje. Navíc se v online době zrušil tělocvik, takže to, co by dětem zařizovalo aspoň nějaké vybití přes ‚chemii v těle‘, najednou nefungovalo. Tak jak měly energii odreagovat? Ta zvířeckost v nás je,“ popsal Šobra.
Podle něj je náš život v určitém směru pohodlnější než dřív a vede tím i k větší agresi ve společnosti. Nemusíme totiž vynakládat tolik fyzické námahy k tomu, abychom alespoň kousek z naší frustrace odreagovali.
Rychle vstřebáváme informace, rychle se přemisťujeme, ovšem bez našeho vlastního pohybu. Kumulovanou energii a s ní i agresi pak nezpracováváme tak snadno jako dřív, ať už třeba chůzí, nebo manuální činností. Agrese je proto obecně víc, protože ji jednoduše nestíháme ventilovat.
Chybí výuka sociálního chování
Pro dětského psychologa Václava Mertina jsou drsné bitky taky znamením toho, že se dětem málo věnujeme a málo děláme i pro to, aby se děti chovaly slušně a byly v životě spokojené.
Policie žádá svědky rvačky na náměstí V Kojetíně o pomoc, bojovalo se teleskopickými tyčemi i sekerou
Číst článek
„My se těmhle otázkám při vzdělávání dětí věnujeme velmi málo. Preferujeme – nic proti nim – matiku a češtinu. To je pro nás nejdůležitější, ale abychom učili děti mnohem víc a programověji přiměřenému sociálnímu chování a jednání, tomu zatím nevěnujeme moc velkou pozornost,“ vysvětluje Mertin.
Jak Petr Šobra, tak i Václav Mertin se shodují v tom, že společenské postavení rodin v případě bitek nemusí být tolik rozhodující.
„Že je dítě svým způsobem nespokojené, to se může týkat i rodin, které jsou velmi dobře situované. Je ale pravděpodobnější, že tam, kde jsou sociální poměry rozhárané, se pak objeví něco, čemu pak říkáme sociálně patologické jevy,“ popsal Šobra.
„Už tím, že spolu o bitkách mluvíme, že se nějaká rvačka dostane do médií, znamená, že ji někdo musel nasdílet,” dodal Mertin.
Rodič asistent
A právě to podle Šobry útočníka vyzdvihuje. Nejen díky partě dětí okolo, ale i samotnému záznamu se totiž mohl snadněji schovat v davu a projevit tak svou temnější stránku.
U nádraží v Plzni se poprali dva muži, jeden z nich po úderech padl na zem, v nemocnici zemřel
Číst článek
„Z tohoto pohledu může být rvačka brutálnější, než kdyby ji nikdo nenatáčel. Anebo taky když se rvačka natáčí, tak to bude dané dítě vydávat za podávání výkonu a dá do toho víc, než kdyby se bitka odehrávala mezi čtyřma očima,“ popisuje Šobra.
Ten dělí rodiče na asistenty a konzultanty. Právě rodič asistent, pro kterého je důležité se o potomka postarat tak, že radši udělá všechno sám a dítě samo nemusí prakticky dělat nic, podle něj děti málo učí nést vlastní zodpovědnost.
„Děti toho zvládnou víc, než k čemu jsou pouštěny. Nedostávají prostor nesením odpovědnosti, tím pádem rozvojem kompetencí a to znamená, že zkouší, v čem jsou dobří. Domnívám se, že hraje roli to, že chtějí nějak trávit čas a mít v něm nějakou vlnu, nějaký zážitek,“ vysvětluje.
Místo činnosti nuda
Pokud nemá dítě silné zázemí, je podle Václava Mertina velká pravděpodobnost, že pro něj skupina vrstevníků bude zdrojem životního smyslu. Takové dítě potřebuje získat ve skupině vlastní pozici a může se stát, že „úspěšná“ bitka mu poslouží k upoutání pozornosti nebo zvýšení postavení v partě.
Rvačka na motokrosu. Otec se zastal syna a dostal se do potyčky se záchranáři
Číst článek
I podle Mertina jsou pravidelné povinnosti u dětí důležité: „Povinnost je činnost. A dítě činnost potřebuje, musí být smysluplná, aspoň trošku, někdy by ho měla taky trochu bavit. Ale opak činnosti je nuda. A když se nudím, tak co budu dělat? Napadají mě různé myšlenky, ve škole koukám, co bych udělal spolužákovi, a když jsem venku, možná někoho z party napadne, pojďme, uděláme tohle. Těch nápadů je velké spektrum a násilí tam může být taky.“
Děti ještě nedokážou dohlédnout, co na sociálních sítích vydávají za svědectví. Jak říká doktor Mertin, bez internetu by dětské bitky neměly takový ohlas a nebyly by pro děti tolik atraktivní.
Fenomén davu
Roli v natáčení rvaček může podle Šobry hrát i fenomén psychologie davu, kdy se člověk vzdává odpovědnosti, kterou převádí na celou skupinu lidí, ať už u bitek přítomných, nebo je sledujících na internetu.
„Měli by mít odvahu předávat dětem jakoukoliv odpovědnost, kterou uvidí, že z nich pramení,“ odpovídá Šobra na otázku, jak můžou rodiče děti před podobným chováním ochránit.
Opilí muži v Mohelnici napadli a zranili hasiče, obviněným hrozí trest odnětí svobody až na 3 roky
Číst článek
„Většina dětí si tu odpovědnost vezme, když rodič nemůže, když je třeba nemocný. Dítě se musí o sebe postarat a musí si například obléct samo ponožky,“ naráží Petr Šobra na to, že máme potomky učit samostatnosti už od útlého věku: „Táta s mámou mu můžou jenom opakovat větu: zkus to.“
Právě „zkus to“ se podle něj může stát nejkouzelnější větou, za kterou dítě vnímá, že když v něj někdo věří, tak v sebe může věřit taky. „Děti, co se budou mlátit na ulici, v 99,9 procenta v sebe věřit nebudou, protože potom si nebudou muset dokazovat něco tím, že se porvou. Je to prostě nedostatek víry v to, že to zvládnou,“ vysvětluje Šobra.
„Zrovna vidím jednoho pána, se kterým je asi dvanáctiletý kluk,“ říká mi do telefonu Václav Mertin. „A já vím, že tenhle táta ho bere, co to jde, na různé práce. Neříkám, že s ním kluk tráví 24 hodin, ale jednoduše mu pomáhá a možná za to od něj dostane i nějakou korunu. Táta mu tímto způsobem předává svůj život. Neznamená to, že kluk nemůže někde dělat rošťárny, ale myslím si, že ta pravděpodobnost je o kus menší,“ dodává na závěr dětský psycholog Václav Mertin.
