Letos je tomu 30 let, co se parta dobrodruhů vydala na cestu kolem světa v Tatře 815 GTC. Strávili několik dní v guatemalském vězení, v Pákistánu přišli o kamaráda, v Zambii prošvihli sametovou revoluci. Domů se vrátili po více než třech letech. Výprava okamžitě dostala nálepku „socialistická“ a rychle se na ni zapomnělo. Teď znovu ožívá ve vyprávění samotných členů, kteří na prožitá dobrodružství zapomenout odmítli.

Praha 16:00 6. května 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Nebýt toho setkání na Národní třídě, nic z následujících řádků by se nestalo.

Je polovina 80. let, normalizace ve své poslední dekádě dál svazuje Československo v izolaci. Je pošetilé si v té době myslet, že by se parta přátel dostala na dovolenou dál než na Balaton. A přeci v sobě kameraman Jiří Stöhr stále udržuje onu bláhovou myšlenku na cestu kolem světa. Pamatuje si na expedici Lambaréné, se kterou objel Afriku. A chce to zažít znovu.

Když se Jiří Stöhr na Národní třídě potká se svým starým známým Petrem Bártou, je jak sám říká, semínko zaseto. Ten plán je pořád dost naivní, ale ti dva se scházejí hned další den, nedá jim to spát. V nadcházejících měsících oslovují úřady, spolky, svazy, plejádu úředníků. Pojedou s tatrovkou, ta je už osvědčená z minulých výprav. Vzpomeňte na Hanzelku a Zikmunda. A tak najednou ten bláhový nápad začíná dostávat jasné obrysy.

Výzkumný ústav kolejových vozidel ve Studénce dostává za úkol upravit řadovou Tatru 815 pro potřeby výpravy. Vagónka dokončuje lanovku na Petřín, v pololetí roku 1985 ji předává do Prahy a začíná projektovat obytnou nástavbu tatrovky. Výprava v ní bude přebývat plánovaně dva roky. V autě musí být kuchyň i koupelna. Stöhr si navíc vymyslel, že s sebou výprava poveze ještě moped a skládací motorové rogalo, které dodá JZD Červenka.

„Prostor pro rogalo byl neoddiskutovatelný, to mělo dané aerodynamické vlastnosti, které nešly změnit. Faktem je, že se muselo všechno hlídat a že ne všichni tomu byli nakloněni," říká tehdejší šéfkonstruktér, dnes jedenaosmdesátiletý Rudolf Hübscher.

Stöhr skládá tým, nemá žádné politické ambice, takže sahá hlavně po lidech s dobrodružnou povahou. Pojede s ním fotograf a novinář Petr Bárta, to je jasné. Kdo se ale ve světě domluví? Tlumočnická agentura nakonec vybírá ze svých řad externistu Stanislava Synka. Mluví pěti světovými jazyky, rád cestuje, určitě bude platným členem. Rogalo bude řídit František Jeniš, kterému nikdo neřekne jinak než Filip. Kdo ví, kde ta přezdívka vznikla. Řidiče vybírá sám státní podnik Tatra Kopřivnice – první část cesty do Brazílie odřídí Dalibor Petr, pak volant převezme Karel Valchař.

V březnu roku 1987 je hotovo, výprava je připravená. Expedice Tatra kolem světa sehnala peníze, obytný náklaďák i dost odvahy vydat se na dva roky pryč. Doma nechávají své ženy i děti a 18. března odjíždí z naprosto přeplněného Staroměstského náměstí. Kdyby tehdy věděli, že za dva roky se domů určitě nevrátí...

Stovka agentů v zádech

Evropu bere expedice šmahem, ta největší zkouška přijde v Severní Americe, říkají si. Takový ohlas ale nečekali. Uhání je reportéři z celostátních televizí, davy lidí se s nimi chtějí vyfotit. A to jsou z Východu! Jak jste sem dostali ten třínápravový kolos? Američané se stále vyptávají.

Obrovský zájem o Tatru 815 GTC se ale expedici vymstí, v době stále aktuální studené války totiž nenechá výprava z východního bloku v klidu americké tajné služby. A tak od chvíle, kdy tatrovka stane na Manhattanu a dá rozhovor i CNN, ji následují na každém kilometru.

Stanislav Synek v prvních vzpomínkách na výpravu po 30 letech říká, že po celou cestu ve Státech sledovalo výpravu hned několik aut. S úsměvem si ale vybavuje, jak si v Los Angeles udělala výprava z tajných agentů vlastní ochranku. Nebáli se přespat v nebezpečné čtvrti a běžní Američané nemohli československou odvahu pochopit.

„Říkali nám: To jste se zbláznili! To je nejnebezpečnější čtvrť v Los Angeles, tady vás určitě zabijí! A já jim říkal: Nedělejte si starost. Protože jsem věděl, kde jsou naši strážci – tady bylo jedno auto, támhle jedno. Ze všech stran byli rozmístění. Bylo na nás nasazeno až 100 agentů FBI, CIA..., a to už je něco," říká Synek.

Jakmile expedice překonala hranice s Mexikem, nechali své pronásledovatele za sebou. Jenže o nějaké tři tisícovky kilometrů dál je čekala zatím největší zkouška. V Guatemale se parta československých dobrodruhů dostala na první stránky tamějšího tisku. Ten neoslavoval jejich cestu kolem světa, ale jejich dopadení. Petr Bárta v knize o expedici píše, že na ně konečně dosáhly dlouhé prsty amerických tajných služeb.

„Odvezli nás do hlavního města a tam nás rozdělili a vozili nás každého samostatně v jeepu. Vzpomínám si na to, jak tam sedím vzadu mezi dvěma ozbrojenci se samopaly a projíždíme Guatemalou. Tam hrozilo, že mě při nějakém otřesu nebo nárazu střelí. Tak jsem jim v žertu říkal, aby náhodu nevystřelili. Oni měli kamenný obličej, vůbec se se mnou nebavili," vypráví Synek.

Parta dobrodruhů strávila v guatemalském vězení devět dnů. Čas si krátili studováním slovníků nebo hraním dámy na dlaždicích v cele. Nejprve mohli pročítat i noviny, ale jednoho dne jim je přestali dozorci dávat.

„To jsme se divili a ukázalo se, že to je proto, že se tam začalo psát o nás, a to na titulní straně, kterou mám doma schovanou na památku. Byl tam obrovský titulek na celou stránku: Espías Checos detenidos. Tedy: Čeští špióni zadrženi," vysvětluje Synek.

Obvinění ze špionáže nakonec guatemalské úřady po diplomatické roztržce s Československem stáhnou. A výprava pokračuje do Jižní Ameriky. Po zemi si už netroufá, a tak tatrovku posílá do Brazílie lodí. Je léto 1988. Za volantem speciálně upravené Tatry 815 GTC se vystřídají řidiči, za Dalibora Petra nastupuje Karel Valchař. Tatrovka zatím šlape, jak má. V Brazílii se ale pořádně rozkmitají její odpružené polonápravy.

 „A taky jsme museli občas odpustit gumy, aby se snížila výška a my projeli pod mostem," vzpomíná Karel Valchař. Na hranice s Argentinou a Paraguayí výprava spěchá, vždyť tam má taky přistát vzácná návštěva – letadlo s manželkami Jiřího Stöhra a Františka Jeniše.

„Pamatuju si to jako teď, tam byla všude červená půda a za chvíli, asi za čtvrt hodiny, vyjíždí po také silnici stříbrnomodrá Tatra, úplně úžasná, to byl takový krásný zážitek, to vám úplně srdce zaplesá. To si pamatuju jako teď. Začali jsme skákat, jásat," vybavuje si ten moment Ludmila Jenišová.

Andy jsou první velkou zkouškou pro kopřivnický stroj. Tatra 815 váží plně naložená 22 tun, na délku měří 10 metrů. „Byly dny, kdy nám bylo úzko a měli jsme trošičku i obavy. Když jsme jeli z La Pazu na Chacaltayu do výšky 5300 metrů, tak ty některé serpentiny se musely nadjíždět naosmkrát, aby se Tatra vytočila," vzpomíná Karel Valchař. Za volantem zažil perné chvilky.

Po vyčerpávající cestě přes Jižní Ameriku výprava přezula už druhou sadu sjetých pneumatik a z Ekvádoru vyrazila přes Pacifik.

Vánoce 1988 prožívají dobrodruzi na ostrovech Západní Samoy. Pak pokračují na Nový Zéland a přes Austrálii a Indonésii do Číny. Tam se jich ujímají doprovodná vozidla a dál Tatra může jen tam, kam čínští úředníci svolí. Úleva přichází až na pákistánsko-čínských hranicích. Tamější mostky sice podle místních uvezou jen poloviční váhu, než kterou má kopřivnický náklaďák, ale to nevadí. „Většinou měly nýtované spoje, byly to ocelové konstrukce. Někde ten nýt chyběl..., ale muselo se ale pořád jet," vysvětluje Valchař.

Vzduch ovládl, voda ho pohltila

V létě 1989 měla expedice Tatra kolem světa před sebou ještě rok cesty. Zrovna opouštěla Čínu, kde přibrala k cestě tatrováckého mistra zkušebny motorů Aleše Nováka, a zamířila do údolí velkých horských masivů na severu Pákistánu. Aleš Novák tam s František Jenišem dostali v pohoří Karákóram nápad, že sjedou v nafukovacím člunu krátký úsek horské řeky Hunzy. A ten nápad se stal jednomu z nich osudný.

Člun se s dvojicí dobrodruhů převrhl a jediný, kdo vyplaval na břeh, byl Novák, Jeniše stáhla voda do hlubin ledových peřejí. Tragickou zprávu tehdy odvysílal například i Československý rozhlas. „Samozřejmě jsou věci, na které nezapomenete. Čas to jen trochu otupil a zhojil. Bylo jediné štěstí, že manžel byl už skoro dva roky pryč. Byli jsme už zvyklí, že není stále s námi...," vzpomíná na ten okamžik Ludmila Jenišová.

Podle ní měl manžel cestovatelskou touhu, které nešlo bránit. „Ono v těch mužích přeci jen něco je, touha si něco dokázat. Bez toho by to nešlo, kdyby neměli tyhle sny, nechtěli si jít za svým a neudělali pro to všechno. O to horší je s nimi žít," říká napřímo a trochu odlehčeně. Výprava se s Františkem Jenišem důstojně rozloučí, do řeky vhodí i jeho kytaru.

„V Tatře bude ticho. Nezazní tón. Jen motor naskočí. Nezbývá než pokračovat," zapisuje si Petr Bárta do deníku.

Afrika a revoluce

Blížily se Vánoce 1989, už třetí na cestě. Ty první výprava oslavila na svazích mexické sopky Popocatépetl, druhé v Tichomoří. S tak dlouhou cestou nikdo nepočítal. Doma v Československu mezitím zuří revoluce. Václavské náměstí, Laterna Magika, Národní třída.

Všude tam, kde se v roce 1989 bojovalo za svobodu, nemohla expedice Tatra kolem světa být. Její členové už tři roky cestovali z kontinentu na kontinent a události v Československu skoro nesledovali. Noviny nečetli a rádio jim zabavili při přepadení v Guatemale.

Teď je 23. prosinec roku 1989 a Tatra 815 GTC zastavuje u brány československého velvyslanectví v zambijské Lusace. Uvnitř je čeká šok, který se v cestovním deníku pokusil v několika větách popsat novinář a fotograf výpravy Petr Bárta:

„Doma je revoluce. A revoluce vítězí. My se flákáme kdesi na jihu Afriky a zatím se doma odehrává dobrodružství mnohem více fascinující. Československo nám připadá jako střed světa. Vidíme poprvé Národní třídu, Václavák, shromáždění na Letné, vystoupení v Laterně. Všechno je nám tak blízké, a přece tak vzdálené."

Na Štěpána vyráží výprava z Lusaky na sever, odteď už revoluční dny v Československu sleduje nepřetržitě.

„Když byl zvolený Václav Havel, tak jsme byli u paní Lanyové pod Kilimandžárem," vzpomíná po více než čtvrt století kameraman a vedoucí výpravy Jiří Stöhr. „Zajímavé bylo, že jsme tam byli s Petrem Bártou už před 20 lety v roce 1968, a když jsme vylezli na Kilimandžáro, tak jsme po návratu zjistili, že v tu hodinu, co jsme byli nahoře, byl zvolený Ludvík Svoboda," směje se té náhodě Stöhr.

Michochodem, paní Ruth Lanyová, u které se expedice na cestě do keňského přístavu Mombasa zastavila, má na československé dobrodruhy štěstí. Už v roce 1948 zamířila na vrchol Kilimandžára právě se zmíněnými Hanzelkou a Zikmundem. Teď vítala expedici Tatra kolem světa – v úděsném horku a prachu na africké savaně. A ani tam Jiřího Stöhra neopouštěla myšlenka natočit z expedice Tatra kolem světa dva celovečerní filmy a obsáhlý seriál pro Československou televizi. A tak točil a točil, kde se dalo.

„Představte si, že jste v cizím terénu, v nějaké polopoušti. Znamená to přinutit šoféra, aby zastavil, vyndat nádobíčko, běžet kilometr a půl v tom vedru a prachu, postavíte kameru, on kolem vás přejede, popojede další kilometr a půl, vy to sbalíte a běžíte za ním. A ve výsledném filmu máte natočeno osm vteřin," popisuje Stöhr strasti natáčení při cestě. Ale nevzdával se, výpravu čekaly poslední měsíce na cestě.

Zpátky do svobodné země

Do Československa se provizorní filmový štáb vracel s více než stovkou hodin filmového materiálu z pěti obydlených kontinentů. Dnes 30. dubna roku 1990 dorazila expedice na hraniční přechod v Mikulově.

„Vrátíte se, je po revoluci, v televizi nezůstal kámen na kameni, tam přišli úplně noví lidi. A řeknu to upřímně: Ti prostě neměli zájem," lituje po letech Stöhr neodvysílaných filmů studia Barrandov, které po návratu sestříhal. Československo dalo expedici nesmazatelnou nálepku: socialistická.

Sešlo ze seriálu, filmy zůstaly v archivu. Vyšly čtyři knihy, diapozitivy ukrývají desítky archivních fotografií. Expedice Tatra kolem světa rozhodně nesplnila všechno, co si předsevzala, ale jak velmi trefně uzavírá Stanislav Synek:

„Mám se radovat z toho, co jsem skutečně viděl, nebo naopak litovat toho, co jsem neviděl, ale mohl vidět?" A jednoduchou odpověď si v této otázce určitě najde každý sám. Ostatně nebýt toho jedinečného setkání na Národní třídě v půlce 80. let, nic z toho, co tahle parta dobrodruhů zažila, by se nestalo.

 

Matěj Skalický Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít