Pomlázka je prý od slova pomladit. V Evropě je tato tradice spíše raritou
Velikonoční pondělí je v České republice spojeno s řadou lidových zvyků. Kořeny asi nejznámějšího z nich – pomlázky – sahají až do dávných pohanských dob. V Evropě je takzvaná mrskačka raritou, mají ji asi jenom Češi a Slováci.
„V tom lidovém prostředí se tvrdí, že pomlázka je od slova pomladit a že když dostaneme výprask tou zelenou větvičkou, tak bychom potom měli být celý rok až do dalších velikonočních pomlázek svěží,“ říká historička Valburga Vavřinová.
Původně se lidé vypláceli navzájem. Hospodář začal u své manželky a dětí a potom se to obrátilo, takže žena vymrskala hospodáře.
Velkonoční pomlázka je známá z pramenů od středověku a má víc podob. Jiná je na venkově, jiná ve městech a liší se i od západu na východ.
Někde se chodí šlehat děvčata, někde se rozvinuly obyčeje polévání vodou. Na rozdíl od pomlázky má velikonoční oblevačka omezený lokální výskyt a soustřeďuje se hlavně na severovýchodní Moravu, místy také na Valašsko, více na Lašsko a do Slezska.
Odměnou koledníkům jsou všude hlavně vejce, symbol života. Součástí tradic je tak i zdobení kraslic. „Dá se říct, že Čechy a hlavně Morava a Slovensko jsou křižovatkou tolika druhů a typů různých zdobení kraslic, že to nemá nikde ve světě obdoby,“ říká etnograf Dalibor Hobl.
V minulosti se prý vejce barvila hlavně červenou barvou. „Byla to i barva nového života, barva slunce a potom to červené barvivo bylo dostupnější než třeba žluté nebo zlaté,“ vysvětluje Vavřinová.
Mimochodem nejstarší nalezená zdobená kraslice je podle vědců stará neuvěřitelných 2300 let.
Chyběl alkohol i sladkosti
Podle etnografky Ilony Vojancové ze Souboru lidových staveb na Vysočině dřív chodili na koledu především mladíci, svobodní chlapci, ne děti jako dnes.
Etnografka Ilona Vojancová ze Souboru lidových staveb na Vysočině byla hostem Ranního interview Radiožurnálu
„Tenkrát dostávali za odměnu pouze vajíčka, někdy i nebarvená. Chyběl alkohol i sladkosti. Zato vajec dostávali koledníci třeba i celý tucet. Pomlázka musela být z čerstvých proutků, nic umělého nebo pomlázka od loňska. Věřilo se, že právě vyšleháním se přenese zdraví, síla a krása,“ připomněla Vojancová.
Na velikonočním stole našich předků rozhodně nesmělo chybět pečivo připravované z kynutého těsta. Kromě mazanců se pekly třeba vdolky nebo takzvané jidáše.
„Věřilo se, že kynuté pečivo může lidem přinést sílu. Na stole nesměly chybět ani vajíčka a pokrmy, do kterých se přidávaly zelené bylinky,“ dodala etnografka Ilona Vojancová.
Zajíc provázel pohanské božstvo
Čím dál častěji se v České republice objevuje také tradice velikonočního zajíčka. Podle historičky Vavřinové má kořeny v Německu a nejspíš souvisí s bohyní Ester, tedy bohyní Velikonoc. Pohanské jarní božstvo provázel právě zajíc.
„No a křesťané toho zajíce přidali k Panně Marii, která vlastně zvítězila nad prvotním hříchem a nad zajícovou chlípností,“ podotýká Vavřinová.
Také tvrzení, že zajíc nikdy nespí, jakoby evokuje vzkříšení a život bez věčného spánku. „To by nám asi řekli zoologové, že je to tím, že on prý nemá oční víčka, má pouze takovou tu mázdru, kterou se překryje oko, takže to může budit dojem, že nespí,“ dodává Vavřinová.
