I 75 let po anšlusu vytahuje Rakousko své kostlivce ze skříní
Před 75 lety provedlo nacistické Německo akci s krycím názvem „Otto", kterou si celý svět zapamatoval jako „anšlus Rakouska". Vojenské obsazení sousedního státu bylo klíčovým krokem Adolfa Hitlera k vytvoření velkoněmecké říše. A pro zbytek světa dalším krokem k válce.
Řadě Rakušanů trvalo několik desetiletí, než se přestali vidět jenom jako první Hitlerova oběť a částečně připustili i svoji vlastní vinu.
Během anšlusu vstoupil Adolf Hitler na rakouskou půdu na hraničním mostě přes řeku Inn u městečka Braunau, kde se sám narodil. Bylo to 12. března 1938 kolem 16. hodiny odpoledne.
Rodné Braunau ale nechal Hitler rychle za sebou a postupoval směrem k Vídni. Klíčovou zastávkou byl Linec, centrum Horního Rakouska a také město, kde Hitler strávil kus mládí. Právě v Linci pozdravil Rakušany po anšlusu poprvé.
Anšlus a jeho dopady na Rakousko shrnuje zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu Vojtěch Berger
Hitlera vítaly v Rakousku jásající davy. Němečtí vojáci sice napochodovali do země v plné zbroji, sám Hitler ale chtěl, aby operace měla co nejméně násilný průběh a vytvářela aspoň zdání přátelského spojení dvou národů téže řeči.
Vůdce neměl příliš rád multikulturní Vídeň, a tak se upnul na maloměšťácký Linec s mnohem silnějším německým nacionalismem. Tohle město chtěl Hitler přetvořit od základů.
„Linec byl jako jediné rakouské město součástí pětice takzvaných vůdcových měst: vedle Berlína, Mnichova, Hamburku a Norimberku. Hitler tu chtěl postavit skoro kilometrovou širokou třídu, měly tu stát monumentální budovy,“ říká linecký historik Fritz Mayrhofer.
V dnešním Linci však stopy Hitlerových megalomanských plánů vidět není. Jediné, co zbylo z Hitlerovy éry, je most přes Dunaj, který byl pojmenován Most Nibelungů.
Hitler nad Lincem převzal dokonce osobní záštitu. Na hornorakouské město myslel až do posledních okamžiků. Známá je jeho fotografie z bunkru těsně před koncem války. Třetí říše se hroutí všude kolem, Hitler ale zamyšleně sedí u modelu Lince a přemýšlí, co tam ještě postaví.
Vraťme se ale zpátky do března 1938. Počáteční nadšení při anšlusu řadě Rakušanů vzápětí ztrpklo. Prakticky okamžitě začali nacisté zatýkat, popravovat, deportovat do koncentračních táborů.
Formální referendum
Hitler si nechal ještě anšlus o měsíc později formálně potvrdit referendem. Hlasování nebylo svobodné a ovládala ho propaganda, která na otázku: „Souhlasíte se znovusjednocením Rakouska s německou říší?“ nepřipouštěla jinou odpověď než ANO. Pro anšlus nakonec bylo přes 99 procent odevzdaných hlasů.
„To jak Rakušané vnímali svoji vlastní nacistickou minulost, se změnilo až v 80. letech 20. století hlavně kvůli Waldheimově aféře,“ připomíná linecký historik Mayrhofer.
Kurt Waldheim se stal v roce 1986 rakouským prezidentem, pak ale celé svoje funkční období odrážel kritiku kvůli svému působení u wehrmachtu za války. Dostal se do mezinárodní izolace.
Komise historiků se nakonec shodla, že se sám Waldheim nedopustil válečných zločinů, musel prý ale tušit, co nacisté provádějí se svými odpůrci. Navíc se ke své minulosti nepostavil čelem, ale naopak o ní mlčel. Obraz Rakouska jako Hitlerovy první oběti se začal hroutit.
Rakousko udělalo za poslední čtvrtstoletí obrovský pokrok ve vyrovnání se s vlastní minulostí. Kancléř Werner Faymann včera slavnostně odhalil památník obětem nacistické justice ve Vídni. Dalším krokem je pak fakt, že světoznámí vídeňští filharmonici se kají na svých webových stránkách za přešlapy během nacismu.
Na druhé straně jsou nejsilnější opoziční stranou v Rakousku stále Svobodní, kteří pravidelně čelí kritice za svoje kontakty s krajně pravicovou scénou. V zemi je tak ještě dost kostlivců, kteří můžou vypadnout ze skříní.
