100. výročí únorové revoluce je za dveřmi. Rusové už vzpomínají s nostalgií
Tento týden podle juliánského kalendáře uplyne sto let od svržení ruského cara Mikuláše II. Ačkoli podle našeho, gregoriánského kalendáře se takzvaná únorová revoluce odehrála začátkem března 1917, oxfordský historik Robert Service v týdeníku Sunday Times už teď uvažuje o tom, jak se po sto letech proměnil pohled na revoluce roku 1917 - a jakou roli hrají pro vládní režim Vladimira Putina.
Jak profesor Service uvádí, prezident Vladimir Putin opírá státní kult o navzájem protichůdné tradice - propojuje imperiální carskou minulost s érou sovětské vojenské moci. „Události roku 1917 měly v komunistickém kánonu klíčové postavení a komunisté měli monopol na jejich interpretaci. Oslavy revoluce se nikdy neobešly bez vojenských přehlídek a ukázek nejnovější sovětské techniky,“ čteme v britském týdeníku Sunday Times.
Revoluce, která neměla místo
Od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se ale začal rok 1917 připomínat úplně jinak. „Teprve tehdy si všichni vzpomněli, že v onom osudovém roce byly revoluce dvě. Únorová předtím v komunistických oslavách neměla místo. Strana se omezovala na tvrzení, že liberální prozatímní vláda, která cara nahradila, utlačovanému lidu nijak nepomohla. Podle komunistických dogmat vše změnila teprve říjnová revoluce.
Putin je bývalý podplukovník KGB, který kdysi prohlásil, že rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou 20. století. „Je to marxisticko-leninský vlastenec, který odmítá volání po Leninově pohřbu a uzavření jeho mauzolea na Rudém náměstí. V politice je však mimořádně pružný, takže současně ho nikdo nikdy neslyšel Lenina vychvalovat. Místo toho vyzývá Rusy, aby ctili památku zavražděného cara Mikuláše II.,“ píše britský historik.
Car s drsnou představou o Rusku
Ruská knihkupectví jsou dnes plná knih adorujících posledního cara. Jeho posmutnělá tvář shlíží na Rusy na každém rohu. Televizní stanice odvysílají na výročí únorové revoluce nové dokumentární pořady. Z práce na jednom z nich byl podle týdeníku vyhozen historik, který se odmítl podílet na vychvalování cara.
V takové atmosféře pochopitelně nelze únorovou revoluci hodnotit objektivně. „Během svého soukromého bádání jsem si o carovi udělal vlastní obrázek. Byl to člověk, který na svém vládnutí neviděl jedinou chybu. Po revolučních událostech v roce 1905 musel sice svolat Dumu a vzbudit zdání, že Rusko je konstituční monarchií, jinak ale dělal vše pro to, aby parlament nemohl jeho politiku ovlivňovat. Měl dost drsnou představu o tom, jak má Rusko vypadat. Nenáviděl Židy a byl přesvědčen, že se jeho zemi snaží zničit. Není divu, že jeho odchod bouřlivě vítali jak liberálové, tak socialisté i umírnění konzervativci,“ píše Robert Service, jemuž tento čtvrtek vychází v Británii kniha Poslední car Mikuláš II.
Únorová revoluce měla nicméně podle týdeníku Sunday Times ve světě velký ohlas. Carské Rusko bylo v první světové válce hlavním spojencem Británie a Francie a od carovy abdikace se čekaly velké změny ve válečném úsilí. Pouze Winston Churchill tušil nebezpečí a ve svých memorandech upozorňoval, že car byl sice diktátor, ale plnil své spojenecké povinnosti, což o jeho nástupcích nemusí platit.
Špion Lenin. A co Putin?
Přesně s tímto cílem byl do Ruska vyslán německou tajnou službou jako špion Vladimir Iljič Lenin. A ten přišel s ideologií, podle níž je válka soupeřením imperialistů. Za každou cenu chtěl ukončit účast Ruska ve válce. Dobře věděl, že jím Němci manipulují a že slouží jejich záměrům, měl však vlastní politické cíle. S obrovskou energií i brutalitou přesvědčil bolševiky, že nastal čas uchvátit moc. Slabá vláda Kerenského do podzimu zcela ztratila kontrolu nad vývojem událostí a v říjnu ji smetla bolševická revoluce. „Komunisté tehdy rozrazili dveře, které už nic nedrželo. Cesta k diktatuře byla volná,“ píše týdeník Sunday Times.
Nebezpečí pozdního putinismu: žádný ďábelský génius, ale car v kokonu polopravd a lží
Číst článek
Velkou neznámou je, jak se k Leninově revoluci letos postaví prezident Putin. Jeho předchůdce Boris Jelcin ji označil za „totalitní katastrofu“ a 7. listopad přejmenoval na Den smíření. Snažil se vzpomínku na Lenina vymazat. Putin šel ještě dál. Přesunul oslavy na 4. listopad a svátek přejmenoval na Den jednoty.
Loni ve Stavropolu Putin v projevu obvinil Lenina, že sovětskému státu dal do základů federální zřízení, které fakticky umožnilo po 70 letech rozpad Sovětského svazu. Vůdce světového proletariátu také zkritizoval za vyvraždění carské rodiny. Masakr byl podle ruského prezidenta nejhorším projevem násilí, které později zasáhlo celou zemi.
Opatrně s historií
Jinak ale Putin zachází s moderní historií opatrně. Oficiální ideologie se podle týdeníku Sunday Times snaží zmírnit její tvrdost. Hlavní je obnovit prestiž Ruska. Revoluce je podle Putina tím posledním, co Rusko potřebuje. Od Rusů proto chce, aby si vzali to nejlepší z carské i sovětské éry.
Putin potřebuje vnitřní stabilitu a klid. Není revolucionář ani komunista. S nostalgií se však ohlíží za léty, kdy mohl Sovětský svaz ovlivňovat vývoj daleko za svými hranicemi. Uráží ho, jak moc se Američané angažovali v Iráku a Libyi, které byly historicky pod vlivem Moskvy. Je pevně rozhodnut, že v Sýrii to tak nedopadne. I Sýrie byla klientským státem Sovětského svazu až do konce 80. let. Putin se tam začal vojensky angažovat hlavně proto, aby dodal Rusku aureolu supervelmoci.
Jeho země je podle týdeníku Sunday Times mocensky na vzestupu. Od roku 1917 urazili Rusové velmi těžkou cestu. Už je nikdo nenutí, aby slavili svržení Romanovců nebo bolševický puč. „Stát se v nich snaží především probudit hrdost. Podle tohoto pojetí by měli být pyšní na sebe i na svého nevysokého, bojovného prezidenta,“ píše závěrem britský historik Service.
Text vznikl pro pořad Svět ve 20 minutách Českého rozhlasu Plus.
