Obnovitelné zdroje někdy vyrábí elektřiny málo, jindy moc. V Rakousku ji zkouší ukládat do zásobníků
Jak do podzemních zásobníků uložit obnovitelnou energii? Na to se snaží najít odpověď v sousedním Rakousku. „Náš stávající byznys je založený na ukládání zemního plynu v podzemních zásobnících s celkovým objemem šesti miliard metrů krychlových. Otázkou je, jak do nich v budoucnu ukládat obnovitelnou energii,“ popisuje Stephan Bauer z rakouské společnosti RAG Austria, který celý výzkumný projekt, do něhož jsou zapojený i další instituce, vede.
V podzemním zásobníku v současnosti ukládají vodík s příměsí zemního plynu a pracují na tom, aby tak mohli uchovávat i vodík čistý. Věří, že metoda by mohla v Rakousku pomoct řešit očekávané výkyvy v množství obnovitelné energie.
„Vzali jsme data o výrobě a spotřebě elektřiny v Rakousku za rok 2017 a extrapolovali očekávanou navýšenou produkci energie ze solárních, větrných i vodních elektráren s ohledem na plán vyrábět v roce 2030 všechnu elektřinu z obnovitelných zdrojů,“ vysvětluje Bauer.
Podle Bauera lze v letních měsících předpokládat přebytek produkce až 12 tisíc megawattů. V zimě by mohlo až osm tisíc megawattů naopak scházet. Vyrovnávat elektřinu během celého roku je ale velká výzva.
Proces převádění energie do vodíku Bauer přirovnává k ukládání zemědělské úrody z léta, která je pak využita během zimy: „Velkým krokem, který nás teď čeká, je vývoj zásobníku, kde by šlo uskladňovat čistý vodík bez příměsí. V nadcházejících letech chceme alespoň část našich komerčních zásobníků využít pro vodík. Nevýhodou oproti zemnímu plynu je nízká hustota energie, kvůli které je potřeba větší množství látky. A také nemáme dostatečně vyvinutou infrastrukturu.“
Metanizace
V testovacím zařízení proto také zkoumají proces známý jako metanizace, při kterém vzniká syntetický zemní plyn. „Dáváme vodík do zásobníku spolu s oxidem uhličitým. Dochází tam pak k mikrobiologickému procesu, na jehož konci vzniká obnovitelný metan. A to je plyn, pro který máme v Evropě vybudovanou skvělou infrastrukturu,“ vysvětluje Bauer.
Vzniklý vodík může být využit i v dopravě, nebo průmyslu. Vedoucí rakouského klimaticko-energetického fondu Theresia Vogelová ovšem upozorňuje, že s vodíkem je někdy spojováno příliš velké očekávání. „Není to žádné univerzální řešení. Vidíme využití v průmyslu a v dopravních prostředcích s velkou zátěží, jako jsou například autobusy nebo lodě. Ale nemyslím si, že by mohla veškerá silniční doprava přejít na vodík,“ připomíná už zmíněnou nedostatečnou infrastrukturu.
Podobné stanovisko zastává i poradce rakouské ministryně pro klima, životní prostředí, energetiku, dopravu, inovace a technologie Florian Maringer: „Myslím, že diskusi o využití vodíku teď zamlžuje fosilní průmysl. Většina vodíku je totiž dnes vyráběna ze zemního plynu. Mnozí mluví o vodíku jako o nějakém zázračném univerzálním řešení. Tím ale není.“
Maringer upozorňuje na vysokou cenu vodíku, složitost nakládání s látkou i omezení pro využití v dopravě. „Můžeme do něj ovšem ukládat energii na delší dobu než do baterií – to je dobré a vodík určitě bude jedním z prvků celé transformace.“
S vodíkem opatrně
Energetický expert z rakouské pobočky Greenpeace Adam Pawloff poukazuje i na méně patrné nedostatky: „Dnes se vyrábí ze zemního plynu 99 procent vodíku. Často ho proto prosazují zástupci ropného průmyslu. Umíme sice vodík vyrábět z obnovitelné energie, ale potřebujeme na to hodně elektřiny a proces není dostatečně účinný. I když se nám podaří snížit náklady a zvýšit účinnost, stále půjde o cenný zdroj, se kterým je třeba nakládat opatrně. Třeba v ocelářství ho při dekarbonizaci potřebujeme. Role vodíku bude důležitá, ale omezená.“
Rakousko sází na větrné elektrárny i fotovoltaiku. ‚Zpočátku to bylo jako startup,‘ vzpomíná podnikatel
Číst článek
Projektů na výrobu a využití takzvaného zeleného vodíku v Rakousku přibývá. Loni například odstartoval pilotní evropský projekt H2Future v nedalekém Linci, kde skupina firem otevřela velké zařízení s kapacitou šesti megawatů na výrobu vodíku pomocí elektrolýzy.
Získaná látka by v tomto případě měla pomoct nahradit fosilní paliva při výrobě oceli, které je zapotřebí i pro konstrukci větrných nebo solárních elektráren. Autobusy na zelený vodík by zase měly do několika let nahradit část dieselového vozového parku Vídně na lince, kde je potřeba delší dojezd, než zvládnou elektrobusy na jedno nabití.
