Dílna Tycha Brahe byla součástí jeho „vědeckého centra“ na švédském, za jeho časů dánském ostrůvku Ven v Öresundském průlivu. Tycho si tam vybudoval takový komplex Uranienborg: měl tam observatoř, sídlo a taky alchymistickou dílnu.

Po jeho smrti v roce 1601 komplex zbořili. Na Venu měl i podzemní observatoř, dnes je tam muzeum. Z jeho dílny nebo laboratoře se zachovalo pět střepů – čtyři skleněné a jeden keramický.

A právě vrstvy na střepech vědci zkoumali, studii otiskl časopis Heritage Science. Při výzkumu zjistili výraznou přítomnost devíti stopových prvků. Čtyři z nich – měď, antimon, zlato a rtuť – se tehdy běžně používaly při přípravě léků. Ví se, že se tím Brahe zabýval, protože se zachovaly jeho tři návody na léky. Takže je možné, ale ne jisté, že si je tam sám připravoval.

Je známé, že se Tycho Brahe nezabýval přeměnou kovů na zlato, protože tyto pokusy silně odsuzoval a distancoval se od nich, například v práci, která vyšla rok po jeho smrti v Praze. Označoval to za marnou snahu imitovat přírodu.

Ale astronomie a alchymie pro něj byly dvě strany téže mince. Co je nahoře, je dole a uvnitř člověka, jednoduše řečeno. Viděl analogie mezi vesmírnými tělesy – pozemskými prvky – a tělesnými orgány.

Třeba: mezi Sluncem, zlatem a srdcem. Nebo Měsícem, stříbrem a mozkem, Venuší, mědí a ledvinami. A tak bychom mohli pokračovat: Saturn, olovo a slezina, Mars, železo a žlučník. Přidával k tomu i minerály a drahokamy, třeba smaragd spojoval s Merkurem.

Další nalezené prvky byly nikl, zinek, cín, olovo a wolfram, který je záhada, protože se tehdy v lékařství nepoužíval. Wolfram byl popsaný a izolovaný až 180 let po Braheho smrti. A dodnes v čisté formě není známý z přírody. Vyskytuje se jen v určitých minerálech, hlavně wolframitu. Ale u Braheho z konce 16. století byl objeven v čisté formě.

Vědci vysvětlují přítomnost wolframu tak, že ho buď Brahe nevědomky při nějakých pokusech izoloval, nebo ten těžký kov znal, ale neříkal mu wolfram. Tyhle hypotézy nabízejí autoři studie, dánský expert na archeometrii Kaare Lund Rasmussen z Univerzity Jižního Dánska, který se zabýval třeba analýzou stopových prvků ve starých kostech a podobně, a kurátor dánského Národního muzea Poul Grinder-Hansen.

Brahe wolfram znát mohl, protože o něm psal v první polovině 16. století německý učenec, mineralog Georgius Agricola. Popisoval nezvyklou látku v cínové rudě původem ze Saska. A nazval ji „vlčí pěna“. A Tycho možná o tom Agricolově postřehu věděl, podle autorů jsou to ale jen dohady.

Utajená výroba léků

Studie mapuje, s čím Tycho pracoval a jaké látky měl v nádobkách. Jsou v ní úryvky z Braheho dopisů o přípravě léků. Třeba zlato a rtuť tehdejší elita používala na léčbu různých nemocí, snažili se najít lék na mor, syfilis nebo malomocenství, ale právě že ty pokusy tajili.

Třeba Braheho přítel ho v dopise poprosil o lék na horečku, a Brahe mu odepsal, jak musel přemlouvat přítele lékaře a jak mu nakonec ten lékař poradil ovšem výměnou za jistá tajemství pouze ústně. Lék byl tradiční roztok s čekankou, chrpou a benediktem lékařským. Brahe taky psal, že hodně lidí nosí proti horečce na krku ořechové skořápky a v nich živého pavouka. A že zná i další recepty, ale že je tomu příteli poví jen ústně.

Braheho nejznámější lék měl název „elixir Tychonis“, byly v tom tři ingredience, ale co to bylo, to nikdo neví. A v roce 1599 poslal císaři Rudolfu II. recept na elixír proti moru, o tom se ví, že vycházel z takzvaného theriaku. My z toho máme slovo „dryák“, všelék nebo univerzální protijed.

Byla to bylinná směs s opiem, dávali tam hadí prášek a složitě to upravovali, destilovali, filtrovali, přidávali do toho další přísady. Brahe taky poslal různým zájemcům – typu dánský guvernér Šlesvicka-Holštýnska – recepty na projímadla, vyrážky a tak. Přesné složení ale tajil.

Dominik Tesár, Helena Berková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít