„I svým vzezřením budil převeliký děs a byl obřího tělesného vzrůstu, takže se mu mohl jen nesnadno vyrovnat někdo z řeckých zápasníků nebo z nejbojovnějších barbarů,“ napsal o starořímském císaři Maximinovi (235-238) dějepisec Herodianos. Maximinus, který pocházel z odlehlého thráckého vnitrozemí a za mládí pásl dobytek, měl zkrátka marciální postavu: vysokou, statnou, hřmotnou, vojáckou.

RČENÍ POD RENTGENEM Praha 7:08 30. září 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Slovo martialis je odvozeno od jména římského boha války Marta, a k tomu by, jak uznáte, nebylo možné přirovnávat nějakého chudokrevného třasořitku.

Na bojišti je vysoká postava značnou psychologickou výhodou – ale lidé záhy přišli na to, jak přírodu obelstít. Snažili se vyrůst uměle, třeba s pomocí per (římští republikánští legionáři) nebo chocholů z koňských žíní (řečtí hoplíté), které si upevňovali na přílbu. Což mohlo to mít i nežádoucí vedlejší efekty: Homér popisuje, jak se Astyanax, maličký synek trojského hrdiny Hektora, vyděsil kývajícího se chocholu na hřebenu otcovy přílby a dal se do usedavého pláče.

V některých obdobích se zvyšovaly rovnou celé pokrývky vojákovy hlavy – to platí třeba pro „medvědice“ napoleonské gardy nebo pro vysoké, do špičky vybíhající čepice granátníků osmnáctého století.

Leč to nijak nesnížilo poptávku po přírodních marciálních postavách. Toužil po nich kdekterý panovník, protože králové a císařové si odpradávna přejí mít v osobní stráži lidi urostlé. Skutečnou vášeň hraničící s posedlostí však pro ně měla jen jedna hlava pomazaná.

Fridrich Vilém I., druhý pruský král, byl spořivý muž. Když v pětadvaceti zasedl na trůn, propustil devadesát procent dvorských služebníků. A když o sedmadvacet let později zemřel (1740), zanechal nástupci, pozdějšímu Fridrichu Velikému, ve státní kase devět milionů tolarů – výkon o to pozoruhodnější, že pruský stát měl jen malé příjmy. Ať však Fridrich Vilém šetřil sebevíce, na výdajích na armádu nikdy neskrblil. Díky tomu vzrostl její početní stav za jeho vlády z 30 tisíc na 90 tisíc mužů. A byla to síla disciplinovaná a hrozivá.

Ale hlavní a velmi nákladnou libůstkou Fridricha Viléma I. byla jeho osobní garda. Tvořili ji lidé obrovité, vpravdě marciální postavy. Tito „grosse Kerle“, jak jim král láskyplně říkal a které s chutí osobně cepoval, nepocházeli zdaleka jen z Pruska. Spořivý Fridrich Vilém vydával velké sumy na to, aby se dozvěděl o všech mimořádně vysokých, udělaných mužích kdekoli v Evropě (třeba i na tureckém území), a na to, aby je získal pro sebe. Když to nešlo po dobrém, tedy násilně.

Kvůli těmto službám zvláštního charakteru si král vydržoval agenturní síť. Vybrané jedince, případně i unesené, mu agenti dovezli do Postupimi, kde král, jak praví historik Otakar Dorazil, „vytvořil z těchto individuí, sehnaných ze všech končin světa, vyleštěné a jako vysoustruhované pohyblivé panáky v kamaších, kteří neměli vlastní vůle a znali jen poslouchat“.

Říkalo se tomu vznosně, „regiment obrů“. Někteří z jeho členů by však v soukromí asi vřele souhlasili s názorem, že marciální postava nemusí být vždycky jen požehnání.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít