Přilnuly jsme k sobě dvojnásobně. Vzpomínky Anity Frankové a Ely Fischerové
Příběhy 20. století se tentokrát vrací k události, jejíž výročí nikdy neopomíjí: před 81 lety, v noci z 8. na 9. března 1944, zavraždili nacisté v Osvětimi Birkenau téměř 3800 lidí z takzvaného rodinného tábora terezínských Židů. Oběti v naprosté většině pocházely z českých zemí. K vězňům rodinného tábora patřila také Anita Franková.
V roce 1990 vyšel v časopise Střední Evropa text nazvaný Dopis přítelkyni. Napsala ho Češka Ela Fischerová své kamarádce, která před válkou emigrovala do Austrálie – a zachytila v něm osudy své židovské rodiny od Velikonoc roku 1939.
Cestu do Terezína, Osvětimi, Stutthofu a dalších lágrů, odtud do Sovětského svazu a teprve pak domů prošla paní Fischerová s dcerou Anitou, kterou s nasazením vlastního života, s nadlidskou silou a velkou láskou do poslední chvíle chránila – a zachránila. V době okupace bylo Anitě devět let, v posledním roce války patnáct.
Holčička Anita z dopisu je právě Anita Franková. Rozhovor jsme s ní natáčeli před mnoha lety v pražském Židovském muzeu, kde tehdy pracovala – a její svědectví na několika místech doplňujeme citacemi z maminčina textu, který v roce 1991 vyšel i knižně, v souboru vzpomínek Svět bez lidských dimenzí.
Příběh je také možné vztáhnout k letošním připomínkám konce druhé světové války.
Do Terezína a dál
Anita Franková se narodila v Praze v roce 1930 jako jediná dcera advokáta Josefa Fischera a jeho ženy Ely. Rodina žila v Litomyšli, rodiče nebyli věřící Židé, spíš běžní členové československé střední třídy.
Otec Josef Fischer zemřel v listopadu 1939 na infarkt a maminka Eleonora zůstala s dcerou sama.
„Byla to pro mne tak strašná rána, že ještě dnes na ni s hrůzou myslím. Zůstala jsem stát jak kůlem praštěná, s prázdnou hlavou, zcela nemožná uchopit jednu myšlenku. A život přece musel být žit dále. Anita, ač jí bylo teprve 9 let, chovala se vůči mně se zvlášť vybraným taktem. Nikdy přede mnou neplakala, nikdy o Pepkovi nezačala mluvit, ačkoli jsem věděla, že ho velmi postrádá a potají truchlí. Od té chvíle přilnula ke mně dvojnásobně,“ vzpomínala Fischerová.
Po okupaci zbytků Československa dopadalo na matku a dceru jedno antisemitské nařízení za druhým, perzekuce vyvrcholila deportací do ghetta Terezín. Přijely tam v létě 1942.
„Říkaly jsme si, že to snad tak hrozné nebude, nějakou dobu si tam pobudeme, pak skončí válka a pojedeme zase domů. Byl takový legrační optimismus… Jenže v Terezíně jsme s hrůzou zjistily, že lidé jsou odtud odváženi dál,“ popisovala Anita.
Ela Fischerová o Terezíně napsala: „První dojem byl příšerný. Umíralo tenkrát sto i více lidí denně, nestačili odvážet. Nemohlo se vůbec jíti po chodnících. Jen středem ulice. Příšerně to zapáchalo z každého domu, z jeho přeplněných místností, celý Terezín zapáchal v tom příšerném horku tlejícími těly. Pro nepřivyklé oko otřásající byl pohled na stále otevřené valníky s nakupenými na sebe mrtvolami, taženými lidmi, koňů nebylo.“
Transportu na Východ se Anita a Eleonora Fischerovy vyhýbaly až do prosince 1943, kdy je nacistický aparát poslal v dobytčích vagónech do Osvětimi-Březinky.
„Příjezd do Osvětimi byl jako hororový výjev, to mám stále před očima... Když jsme přijeli, vytetovali nám číslo, vzali nám všechny zbývající věci, které jsme měli, jen dětem nechali spodní prádlo a boty. Nechali nás celou noc někde stát a pak nás dovedli do tábora, kde už byli terezínští vězni, kteří tam přijeli zářijovým transportem,“ vzpomínala Anita.
„Před koupelí ještě vytetovali nám na ruku číslo. A od té doby přestáváme být osobami, jsme pouhými čísly. Duševně bylo toto velmi bolestné. Od tohoto momentu přestávám být Elou Fischerovou, jsem číslo 72779, Anita 72780. Pak musíme se úplně svléci. Všechno nechat ležet, jen trochu hotového jídla nám nechávají. Naše věci už nikdy neuvidíme,“ napsala Eleonora.
Dostaly se do rodinného tábora, jehož pozdější likvidace v plynových komorách (zářijový transport v noci z 8. na 9. března a poté 10. až 12. července 1944) byly největšími hromadnými vraždami československých občanů. Podrobnosti najdete například zde.
V červnu 1944 vyhlásili Němci selekci, tedy vybírání těch, kdo ještě mohou pracovat – a těch, kdo zemřou jako nepotřební. Šly k ní i Anita a Eleonora Fischerovy.
„Pochopitelně jsme neprošly. Maminka ano, já ne. Tak maminka šla do písárny a nechala se vygumovat. Takhle jsme šly k selekci třikrát,“ upřesnila Anita.
Potřetí rozhodoval o jejich životě opilý esesák, kterého rozesmála Anitina špatná němčina. Z náhlého rozmaru neposlal dceru do plynu, ale s matkou do ženského tábora a poté do lágru Stutthof.
I tam se konaly selekce, i tam Anitu zachránila matka: „Před tou selekcí mě schovala někam za plot. Ona pak vybíráním prošla, zpoza toho plotu mě vytáhla a odvedla mezi ty, které stály na ‚správné straně‘. Nebýt maminky, tak jsem to nepřežila.“
Anitě ale ubývalo sil – byla zařazena do komanda, které v pobočném lágru Guttau kopalo zákopy. Eleonora Fischerová pracovala i za ni. „Pak přišla ta pravá krutá polská zima, která je horší než naše. Ležely jsme na podlaze, pod sebou měly jen proleženou slámu... Voda tam nebyla,“ vzpomínala Anita.
Když se přiblížila fronta, vyhnali esesmani zbývající vyčerpané vězně z tábora.
„Začali nás pažbou pušky mlátit do hlavy, každá jsme dostala tři rány, maminka ztratila vědomí. Já jsem to ještě viděla a ještě jsem se tak pokořila, že jsem klekla, sepjala ruce a řekla německy: ‚Pane SS, nechte mě už, já už nemůžu.‘ On mě praštil a zůstaly jsme tam ležet... Ale neumrzly jsme a ani jedna z těch tří ran nás nezabila. Nějak jsme se pak dostaly do našich ubikací, ale jak, to jsme nepamatovaly. Jen já mám před sebou širou sněhovou pláň, po které jdou dvě postavy, já s maminkou, vzájemně se podpírají a vpředu je ohromný kotouč slunce.“
Přeživší vězně nakonec osvobodili sovětští vojáci, ale ani to nebyl konec útrap. Odvezli totiž Anitu a Elu Fischerovy (spolu s jejich přítelkyní Evelínou Merovou) dál na východ a nakonec od sebe matku s dcerou oddělili.
Anita Fischerová se dostala domů na podzim 1945, Ela Fischerová teprve v březnu 1946 – zemřela o čtyři roky později na následky zranění hlavy. Anita Franková zemřela v roce 2008.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
