Příběh spisovatele Oty Rambouska jako z amerického filmu: StB ho marně naháněla, zradil ho kolega
Tvůrci filmu RAMBO se klidně mohli inspirovat pražským instalatérem Otakarem Rambouskem, který se narodil před 100 lety. Stejně jako známá filmová postava bojoval se zbraní v ruce, skrýval se po lesích, věznili jej komunisté a mučili ho ve vězení.
Otu Rambouska lidé znají spíše jako tělnatého spisovatele, který jako první autor vyprávěl strhující příběh bratrů Mašínů ve své knize „Jenom ne strach“. S Mašíny ho pojilo blízké přátelství, měli mnoho společného.
Estébáci mlátili Rambouska ulomenou nohou od židle, vydržel čtyřiapadesát hodin nepřetržitého výslechu
I Rambousek po roce 1948 utekl přes hranice, ale na Západě nezůstal. V uprchlickém táboře přijal nabídku a stal se špionem – kurýrem americké zpravodajské služby Counterintelligence Corps. Estébáci ho rok marně naháněli. Zákeřně ho zradil přítel.
Ota Rambousek utekl se třemi mladými lidmi v červnu 1948 přes západní hranici u Domažlic. Skupinu vedl převaděč, který je nečekaně opustil v noci v lese u Mrákotína asi 15 kilometrů od přechodu. Po asi hodině marného plížení nočním lesem to vzdali, aby si větvemi nevypíchli oči nebo si nezlomili nohu. Lehli si do jehličí a čekali na rozednění.
Brzo ráno přeběhli hraniční silnici, aniž by je spatřila hlídka pohraničníků na koni nebo motorce. Na hranicích ještě neexistovalo oplocení z ostnatých drátů pod elektrickým napětím. Čtveřice dorazila na okraj lesa do malé chalupy, kde žili staří němečtí manželé. S pochopením jim pomohli a zkontaktovali americkou jednotku, která pro uprchlíky přijela vojenskými vozidly.
Rambouska umístili do Řezna – Regensburgu v Bavorsku do bývalého gymnázia. V táboře se tísnily tisíce uprchlíků. Část osazenstva po měsíci odvezli do bývalých nacistických dělostřeleckých kasáren ve Schwäbisch Gmündu, kde Ota získal práci ve skladu.
To mu nevyhovovalo, chtěl do armády. „V té době byla všeobecná představa, že dojde ke třetí světové válce. Celý demokratický Západ proti Sovětskému svazu! Býval bych šel do armády, když by byla. Rozhodně jsem chtěl přiložit ruku k dílu, táta byl legionář. Hledal jsem příležitost, jestli něco takového bude,“ vysvětluje Rambousek pro Paměť národa.
Po pěti měsících čekání na příležitost se rozhodl na vlastní pěst vrátit domů na Vánoce, navštívit své staré rodiče. Nikdy předtím nevynechal společný Štědrý den.
„Tys tu teda ještě chyběl,“ vyhodil ho příbuzný z bytu
Vrátil se podobnou cestou a jel až do Prahy. Doma mu otevřel vzdálený příbuzný s překvapeným výrazem: „Co tu proboha děláš, tys tu ještě chyběl. Koukej vypadnout, člověče, dyť se každou chvíli můžou vrátit.“ Rambousek se dozvěděl, že jsou jeho rodiče zatčeni, protože neoznámili jeho ilegální přechod hranic.
Maminku propustili až po půl roce vyšetřování. Tatínek věznění snášel zdravotně velmi špatně, z vazby byl propuštěn po krátkém čase kvůli srdeční slabosti. Když se rodiče doma znovu setkali, tatínek umíral. V červnu 1949 zemřel na srdeční zástavu.
Se synem Otou se už neviděl. Hned druhý den, na Boží hod, už Ota seděl ve vlaku do Chebu, kde si našel „svoji“ cestu přes hranice.
V německém táboře ho kontaktovali lidé od americké tajné služby Counterintelligence Corps. Verboval ho asi padesátiletý muž střední postavy, který se představil krycím jménem Zeman.
Jednalo se o uprchlého poslance za Demokratickou stranu Michala Zibrína. Rambousek souhlasil s přechody hranic, vytvářením zpravodajské sítě v socialistickém Československu, rekrutováním spolupracovníků a zakládáním tajných skrýší, takzvaných mrtvých schránek.
„Dokonalá špionážní síť mrtvých schránek,“ hodnotila StB Rambouskovu práci
Měl získávat informace všeho možného vojenského a průmyslového charakteru, vynášet z Československa různé dokumenty – průkazky, legitimace, mapy a podobně. Obsah zpráv Rambouska ani tolik nezajímal, stal se jen kurýrem, který měl zodpovědnost za doručení – vynášel a přinášel motáky, šifrované zprávy, vyřizoval vzkazy.
Kromě toho organizoval rozsáhlou zpravodajskou síť využívající tajné kódy, agentské značky, desítky mrtvých schránek.
Využíval vagony mezinárodních rychlíků mířících do Paříže nebo Curychu. Na toaletě ve spodu konve s vodou napsal značku, která agentům Counterintelligence Corps prozradila, kde se ve vagonu nachází magnetické krabičky o velikosti zápalek se vzkazy.
Tři roky vězení za nocleh aneb StB ho připravila o největší lásku
Číst článek
Oslovil ke spolupráci své přátele, které znal z práce u Zpravodajského filmu, kde působil po válce jako osvětlovač – než ho vyhodili, protože nebyl dostatečně „politicky uvědomělý“. Hlavními spolupracovníky se mu stali Ladislav a Blažena Bednářovi, bezdětní manželé žijící na pražském Smíchově.
Pětadvacetiletý Rambousek ozbrojený pistolí během jednoho roku podnikl přes střeženou západní hranici čtrnáct přechodů. Pohyboval se především na Plzeňsku, Chebsku a v Praze a okolí.
Státní bezpečnost ve vyšetřovacích spisech neobratně Rambouska hodnotí: „Byla zde budována dokonalá špionážní síť takzvaných mrtvých schránek, která po vybudování jest velmi dokonalá a lze ji těžko odhaliti…“
U snídaně na něj naběhlo třináct estébáků
Na podzim roku 1949 při své čtrnácté cestě přespal jako obvykle v Černošíně v obci mezi Chebem a Plzní u svého do té doby spolehlivého spolupracovníka. Právě u něj Rambousek vyzvedával zpravodajské zprávy. Prozradil mu, že je to jeho poslední cesta, a sdělil mu heslo, kterým se prokáže jeho nástupce. Zatímco šel Rambousek spát, jeho přítel ho udal.
Rambouska přepadla kohorta třinácti ozbrojenců. Sesypali se na něj v chalupě kolem osmé hodiny ráno, když seděl u stolu a snídal. Estébáci měli strach, že se bude agent Rambousek bránit. Na pistoli ale zatýkaný šestadvacetiletý Ota nedosáhl, měl ji v kabátu – montgomeráku přehozeném přes židli.
Vyšetřovatel ulomil nohu od židle a mlátil ho hlava nehlava
Rambouska odvezli do Plzně. Estébáci před něj položili jeho pistoli: „To jste měl na nás?!“ „Ták, k sebeobraně,“ odpověděl Ota a dostal pěstí tak silně, že spadnul ze židle. Následovala série nesmírně fyzicky a psychicky surových výslechů.
Mlátili ho pendreky, pěstmi, policista ve vzteku ulomil nohu od židle a tou Rambouska do krve zmlátil. Kopance, facky a údery do břicha soudruzi střídali domlouváním.
Do místnosti nakráčel další postarší soudruh a uklidňujícím hlasem vyšetřovanému sděloval, jak s ním soucítí a má pochopení. Prosil, aby promluvil, že jinak za kolegy mlátičky neručí. Chtěli znát všechno – jména, adresy, umístění tajných schránek, texty dopisů, které vynášel.
První nepřerušené mučení trvalo 54 hodin. Pak následovala půldenní pauza, aby se zastavilo krvácení. Rambousek ale nesměl spát. Pak příslušníci StB ve výslechu pokračovali dál.
U soudu dostal doživotí
Spolu s Otou Rambouskem bylo v květnu 1950 odsouzeno za velezradu a vyzvědačství 14 osob. On nakonec od soudu odešel s doživotním trestem žaláře. Dělnický původ, účast v Pražském povstání a zatčení bez střelby jej zachránily před popravou.
48:51
‚Jak já jsem k tomu přišel?‘ Za to, že ho navštívili bratři, dostal Alois Čoček trest dvanáct let
Číst článek
Ota Rambousek prošel Pankrácem, Mírovem, Leopoldovem a Valdicemi. Jakožto obzvlášť nebezpečnému zločinci mu nebylo umožněno odpykávat si trest v mírnějších uranových lágrech. Rambouska propustili po patnácti letech, v roce 1964.
Tři měsíce se z pobytu ve vězení zotavoval, pak musel nastoupit na místo instalatéra ve státním podniku Pražská stavební obnova.
V roce 1968 Rambousek spoluzakládal Klub 231, společenství bývalých politických vězňů. Po srpnové okupaci s manželkou emigrovali přes Jugoslávii do Itálie a USA. V exilu se setkal s Josefem Škvoreckým, který ho po přečtení krátké povídky povzbudil k psaní. Rambousek vtělil svůj životní příběh do Vincka Pažby, hlavního hrdiny knihy Paměti lichoběžníka.
Z knihy „Jenom ne strach“ běhal Havlovi mráz po zádech
V 80. letech se začal potkávat s bratry Josefem a Ctiradem Mašínovými. Ze svědectví sepsal do té doby první literární vyprávění jejich příběhu „Jenom ne strach“. Rukopis Škvorecký nejdříve chválil: „Přečetl jsem Mašíny a je to velmi dobré. Myslím, žes zvolil správný tón...“
Ukázky z připravované knihy vyšly v exilovém časopisu Západ. V prosinci 1987 poslal Václav Havel Škvoreckému dopis, v němž píše, že mu přecházel mráz po zádech, když se na stránkách Západu jeho dávný spolužák z Poděbrad kasal tím, kolik lidí zabil.
V únoru 1989 Škvorecký už zastával jiný názor a Rambouskovi sdělil, že knihu ve stávající podobě nevydá, že by poškodila nakladatelství. Rambousek na návrhy úprav nepřistoupil a kniha vyšla až o rok později v edici Revolver Revue v Praze, píše Adam Drda v knize ‚Převrácené životy' s odkazem na dokumenty zveřejněné v publikaci Cesta na severozápad.
V závěru života prožíval Ota Rambousek rodinnou tragédii. Jeho sedmadvacetiletý vnuk Lukáš zahynul jako jediný Čech v mrakodrapu v New Yorku 11. září 2001. Ota Rambousek zemřel v roce 2010 v 87 letech.
