‚Lágr bude rozpuštěn, chystejte koupel,‘ psal pan Husch rodině. Konce války se ale nedožil
Obecní úřad ve východočeské obci Hroubovice nedaleko Chrudimi dodnes sídlí v domě, který kdysi patřil obchodníkovi Johannovi Huschovi. Bydlel v něm s židovskou manželkou Hedvikou a čtyřmi dětmi. V květnu 1945 zatkli Husche hroubovičtí revoluční gardisté a v součinnosti s místními „partyzány“ (ve skutečnosti šlo o kriminálníky a zločince) ho jako Němce a údajného kolaboranta brutálně zavraždili. Jeho osud popisují Příběhy 20. století.
Příběhy 20. století se tentokrát opírají o vzpomínky Johannova syna Richarda Husche, o archivní materiály a v neposlední řadě o práci historičky Alžběty Langové, která temný případ zmapovala a popsala v článcích pro Chrudimské vlastivědné listy a měsíčník židovských náboženských obcí Roš Chodeš.
Vraždění v Hroubovicích. Příběh Richarda Husche a jeho maďarsko-německo-česko-židovské rodiny
Johann Husch se narodil v německé rodině v Maďarsku. Bojoval v první světové válce, po níž se dostal do Československa, oženil se s Bedřiškou Lamplovou z židovské rodiny z Hroubovic a připojil se k rodinné firmě Lamplových, specializované na obchod s ručními výšivkami od domácích švadlen.
V březnu 1927 zemřela Bedřiska při porodu a nepřežilo ani její dítě. Ovdovělý Johann se o dva roky později podruhé oženil s Hedvikou Weissovou z české židovské rodiny z Kameniček, která podnikala ve stejném oboru.
Protože soužití s příbuznými první ženy bylo komplikované, vyjednal si Husch finanční vypořádání, nerozešel se s Lamplovými v dobrém. Zařídil si vlastní živnost a koupil dům číslo popisné 51, kam se s Hedvikou nastěhoval. Měli čtyři děti: Richarda (1930), Ilonu (1931), Editu (1932) a Naděždu (1941).
Tzv. smíšené manželství
Po Mnichovu a především po nacistické okupaci v březnu 1939 začaly Huschovým potíže kvůli národnosti a kvůli norimberským zákonům. Žili v tzv. smíšeném manželství, Hedvika Huschová byla Židovka, vztahovala se na ni řada antisemitských předpisů, od září 1941 musela chodit s hvězdou.
Johann Husch se navzdory nátlaku odmítl rozvést a svou rodinu chránil. Huschovi doma mluvili česky, neměli státní občanství (Johann to své ztratil, neboť žil dlouhodobě mimo Maďarsko, Hedvika o ně přišla po sňatku), jejich děti nebyly zapsány v židovských matrikách, teprve po okupaci je rodiče nechali pokřtít.
V prosinci 1942 muselo nastoupit do transportu 42 hroubovických Židů. Huschovi podle historičky Alžběty Langové i podle Richardových vzpomínek pomáhali svým příbuzným i dalším židovským rodinám.
V červenci 1944 dostal Johann jakožto manžel Židovky povolání k nástupu do tábora nucených prací v Bystřici u Benešova. V říjnu téhož roku musela Hedvika do internačního tábora na pražském Hagiboru a poté – v únoru 1945 – byla deportována do ghetta v Terezíně. O děti se starala firemní zaměstnankyně paní Černohorská z Bělé.
Dne 2. května 1945 psal Johann Husch z tábora: „Moje milé, drahé děti a milá paní Černohorská! Dnes nám bylo úředně sděleno, že náš lágr bude rozpuštěn, a že podle transportu půjdeme domů. (...) Kdy přijdu já na řadu prozatím nevím, na každý pád ale tyto dny. I maminka přijde na ten samý způsob. Tak moji miláčkové, s pomocí boží zase se uvidíme všichni. Pokud to bude možné, ještě napíši, nebo zatelegrafuji, kdy přijdu, pak chystejte do vany koupel. Na shledanou. Táta.“
Likvidování nepřítele I.
Historička Alžběta Langová píše, že za pár dní se Johann Husch vydal domů, hnán obavami o děti. Několik místních ho již cestou varovalo, aby se nevracel, že je tam divoká garda s partyzány všeho druhu. Na varování nedbal, neměl důvod se bát a do Hroubovic přišel 9. května 1945.
48:57
V železech s postřeleným partyzánem. Vzpomínky pasekáře Aloise Sedláře a jeho dcery Ladislavy
Číst článek
Následující události líčí Richard Husch: „Tatínek přišel kolem půlnoci, šel domů, u nás tehdy bydleli nějací Petržálkovi. Rozmluvili mu, aby za námi do Bělé chodil, že stejně spíme. Otec si lehl na kanape a za chvíli přišli hroubovičtí občané, Krejčí vyrazil tatínkovi zub, jak ho budil. Odvedli ho do Wernerovy továrny do koupelny, a tam ho věznili.“
Husch byl zadržen příslušníky revolučního národního výboru jako Němec a údajný udavač, spolu s ním skončil za mřížemi i další údajný kolaborant František Kysilka. Na jejich uvěznění se podílelo několik samozvaných „národních mstitelů“, důležitou postavou byl Jaroslav Dolejší, první předseda Místního národního výboru v Hroubovicích a od roku 1945 člen KSČ.
Děti Huschovy o otcově návratu věděly, Richard vzpomíná, že mu se sestrou nosili do improvizovaného vězení jídlo.
V noci z 10. na 11. května odvlekli revoluční gardisté Kysilku a Husche do sálu hospody U Křivků, kde se konal partyzánský a gardistický večírek. „Tam otce mučili. Zapálili mu vlasy a pak ho týrali. Nejdřív si musel zout boty, protože prý je už nebude potřebovat, ty si hned na místě zabral Josef Konrád. A pak tatínka odtáhli před hospodu a tam ho zastřelili. No, zastřelili... Zatáhli ho do takzvaného protileteckého krytu, tam přišel k sobě, a tak ho místní občané dotloukali a pak ho zahrabali,“ líčí Richard Husch.
František Kysilka dopadl stejně. Vedle různých lidí z Hroubovic se na události podíleli „partyzáni“, především Emil Tomek a Karel Ferina.
Likvidování nepřítele II.
Hedvika Huschová se vrátila do Hroubovic z ghetta v Terezíně 12. května 1945. Jak píše historička Alžběta Langová, přišla k rodinnému domu, našla ho však zamčený. Usedla na schody a poslala jakési dítě, aby doběhlo říct jejím dětem do Bělé, že je zpátky.
49:45
I když trpěli, přišli o blízké i majetek. Příběhy sudetských Němců, kteří nesympatizovali s Hitlerem
Číst článek
Téhož dne se od lidí dozvěděla, že byl její muž zastřelen. V dalších dnech jí o činu vyprávěli podrobnosti sousedé, potají, ve strachu z prozrazení. Hedvika Huschová se snažila získat od lidí svědectví, že její muž s Němci nekolaboroval, naopak lidem pomáhal. Podle Alžběty Langové mnozí svědectví vydali a byli pak vystaveni nátlaku národního výboru.
Dne 6. června 1945 členové MNV v Hroubovicích zařídili, aby byla Hedvika s dětmi odvezena do Chrudimi, do internačního tábora pro Němce. V dochovaných dokumentech popisuje, jak byli „zajišťováni“ a odváženi na nákladním autě.
„Při zajišťování si chtěla čtyřletá Naďa vzít panenku, kterou jí Dolejší vytrhl z ruky se slovy: To zde nech, tam to nebudeš potřebovat. Panna zmizela. Byl to plaváček asi 25 centimetrů velká.“ Huschovi zůstali v táboře několik týdnů, na svobodu se dostali s pomocí příbuzného, policejního strážmistra.
Důvodem internace zřejmě bylo, že Hedvika Huschová se nechtěla vzdát: žádala spravedlnost, vyšetření případu, nalezení mrtvoly svého muže, vrácení majetku. Byla nepohodlná a představitelé hroubovického MNV, který se usídlili v jejím domě, se ji snažili zastrašovat a ničit.
Nedostala osvědčení o národní spolehlivosti, nedostala občanství ani manželův úmrtní list. Neměla proto nárok na důchod ani na potravinové lístky. Musela se dívat, jak někteří hroubovičtí nosí části jejího a manželova oblečení, jak si malá příbuzná předsedy Dolejšího hraje s kočárkem její dcery. V roce 1947 bylo na Hedviku Huschovou podáno oznámení, že udávala za okupace, soud proběhl v listopadu a byla zproštěna všech obvinění.
V květnu 1948, tedy nedlouho po komunistickém převratu, byla i s dětmi vystěhována do dvou železničních vagonů, umístěných na kraji lesa, kde pak Huschovi žili bez elektřiny a bez vody. V roce 1951 úřady Hedvice Huschové vyhrožovaly, že jí odeberou nejmladší dceru a umístí ji do dětského domova. Historička Alžběta Langová píše, že národní výbor především tlačil na dokončení konfiskace Huschova majetku – domek č. p. 51 označil za potřebný pro obecní úřad.
„Zametení pod koberec“
Hedvika Huschová stále psala stížnosti a žádosti, obrátila se také na prezidenta Klementa Gottwalda. V roce 1951 bylo zahájeno vyšetřování a provedena exhumace obětí. Nenašly se doklady, že by Johann Husch někoho udal, v Hroubovicích také po celou dobu okupace nebyl nikdo zatčen (s výjimkou deportovaných Židů), a to ani v období heydrichiády.
V archivní zprávě z vyšetřování Krajského velitelství Národní bezpečnosti z ledna 1952 se píše: „Vznikl důvodný dojem, že tento postup (tedy vražda dvou jmenovaných) byl inspirován úmyslně lidmi, kteří byli sami zkompromitováni a tímto způsobem se chtěli zbavit nepohodlných svědků. Stykem s Němci zkompromitovaní lidé byli jak v partyzánské skupině, kterou vedl (Emil) Tomek, tak i v revolučním národním výboru. Velitel partyzánské skupiny v roce 1941 nabízel své služby gestapu a jen pro svoje mládí nebyl přijat. Přesto se však za člena gestapa vydával a provedl několik nezákonných prohlídek. Při jedné byl přistižen a odsouzen na dva roky do vězení.“
„Partyzán“ Tomek se dále účastnil vraždy šp. kapitána Havlíčka a přivlastnil si jeho uniformu, vedle Husche a Kysilky byli na jeho rozkaz zastřeleni i jiní lidé. Další člen partyzánské jednotky, Karel Ferina, „byl šoférem na vojenském letišti v Chrudimi a dle svědeckých výpovědí měl doma obraz Hitlera, opatřoval Němcům na letišti potraviny a s těmito se důsledně stýkal. Byl také „11x soudně trestán pro různé krádeže“.
Předseda revolučního MNV v Hroubovicích Jaroslav Dolejší se po příchodu Němců stal vedoucím v kanceláři v arizované fabrice a „jest zde důvodné podezření, že udržoval styky s Němci.“ Vyšetřování přesto skončilo do ztracena – spravedlnosti stály v cestě komunistické zájmy. Nikdo nebyl odsouzen a potrestán.
Příběh nemá happy end. Po pádu komunismu se Huschovi nedomohli vrácení majetku. Soudili se – a dozvěděli se, že konfiskace jejich domu nebyla úředně nikdy dotažena do konce, že podle jakéhosi rozhodnutí z roku 1953 jim měl být jejich dům tehdy navrácen. Nikdo z Národního výboru ani jiného úřadu však Hedviku Huschovou ani později její děti o tomto rozhodnutí neinformoval.
Po roce 1990 proto soudy konstatovaly, že dům propadl jakožto majetek, k němuž se nikdo nehlásil.
Historička Alžběta Langová píše: „Na případu je zarážející, jak živá kauza v Hroubovicích dodnes je. Část obce se stále domnívá, že Husch byl kolaborant. Na výstavě o židovské komunitě v obci v roce 2012 nebyla mezi oběťmi – osobami, které prošly jako židovští občané nacistickou perzekucí – Hedvika Huschová vůbec zmíněna. V roce 2017 byl na místě bývalé synagogy odhalen pomník se jmény všech židovských obyvatel, kteří lágry prošli. Zde již Hedvika, zásluhou starosty obce, mezi přeživšími uvedena je. I za to se mu však dostalo negativních komentářů a zpochybňování, že ‚nikde nebyla’, ačkoli v Terezínské pamětní knize je snadno dohledatelné, kdy nastoupila do Terezína, v dalších pramenech pak i její pobyt v pracovním táboře v Hagiboru.“
Na podzim roku 2019 se v Hroubovicích konala beseda, které se Richard Husch zúčastnil a po dlouhých letech mluvil s místními lidmi – došlo k tomu téměř 75 let od konce války a vraždy jeho otce.
