Přemysl Otakar II. byl obětí svého velikášství. Ale šlo i o velmi schopného politika, připomíná historička
Původně s tím nikdo nepočítal, protože byl druhým synem, což ho ve své době činilo „bezvýznamným“. Okolnosti související se smrtí jeho bratra a následníka trůnu Vladislava ho ale přivedly na královský trůn. Možná i proto byl nejprve „synem ztraceným v pramenech“, pak se ale stal moravským markrabětem a vůdcem odbojné šlechty a skončil až v pozici rakouského vévody a kandidátem na římského krále.
Král železný a zlatý se narodil v roce 1233 a pocházel z „lepší“ rodiny, popisuje historička Eva Doležalová. Míní tím jeho otce českého krále Václava I. a matku Kunhutu Štaufskou. Sňatková politika vedla Přemysla Otakara II. ke sňatku s mnohem starší Markétou, díky tomu ale získal dědictví Babenberků.
„Ale nešlo jen o sňatkovou politiku, rakouští šlechtici si ho dokonce zvolili za svého panovníka a sňatek byl už jen zpečetěním dohody,“ konstatuje historička. Nenarodili se jim ale žádní potomci, což bylo zcela zásadní pro osud všech dynastií. Došlo tak na rozvod a následně i nový sňatek.
Přemysl se původně rozvádět nechtěl, vymyslel jinou strategii – chtěl uznat za potomky děti, které měl z „paralelního“ vztahu s jednou z dvorních dam. Tehdy ale zasáhnul sám papež: Děti sice legitimizoval, ale nesměly se stát nástupníky trůnu.
Přemysl Otakar II. si tak našel novou nevěstu: Kunhutu Uherskou. Sňatek proběhl v roce 1261 a pak i korunovace. „Tehdy se ocitnul na svém prvním famózním vrcholu: Měl za sebou bitvu u Kresenbrunu, která vedla k uznání jeho skutečné vlády ve Štýrsku a rakouských zemích,“ vysvětluje Doležalová.
O několik let později, kdy zemřel římský král, chystala se nová volba. Změnila se pozice Přemysla Otakara II., což souviselo i s dlouhodobým problémem krále s českou šlechtou. Volba bez něj proběhla a zvolen byl Rudolf Habsburský.
Dva schopní politici
„Byli to mimořádně schopní muži, politicky, vojensky i diplomaticky,“ tak oba soupeře hodnotí historička. A dodává: „Volbou se jejich spory vyhrotily a to do takového momentu, že už nebylo cesty zpět.“
2:22
Bitva na Moravském poli patří mezi největší prohry v české historii. Padl v ní i král Přemysl Otakar II.
Číst článek
Došlo k bitvě na Moravském poli – u Suchých Krut. Dne 26. srpna 1278 zabitému Přemyslu Otakarovi II. bylo tehdy 45 let. Jeho tělo bylo v horkém dni odvezeno do Vídně a tam vystaveno na několik dní. Možná proto, aby Vídeňané – kteří byli jeho podporovateli – uvěřili, že opravdu padnul v bitvě.
Na žádost královny Kunhuty pak bylo jeho tělo převezeno do Znojma, následně Václavem II. přepraveno do pražského Anežského kláštera. Ale teprve až jeho pravnuk Karel IV. ho nechal pohřbít v nové královské hrobce v katedrále sv. Víta.
Mýtus, který se objevuje v českých národních dějinách, pak vykresluje oba muže jako soupeře, tedy Přemysla Otakara II. a Rudolfa Habsburského. Záleží totiž, které dějepisectví je popisuje, národní prvek je tím klíčovým.
Historik Petr Čornej popisuje i další mýtus: „Dezinterpretace v českých dějinách se objevily v souvislosti s bitvou na Moravském poli. Kronikáři to vysvětlovali zradou některých českých a moravských šlechticů, jmenovitě Miloty z Dědic.“
Možná je tomu tak i proto, že je lepší si připustit prvek zrádce než selhání. Do diskuse a vnímání pak s dalším mýtem vstoupil v 19. století rakouský dramatik Franz Grillparzer, autor hry Krále Otakara štěstí.
Tam se dokonce objevuje Přemysl Otakar II. jako pyšný, tyranský vládce a Rudolf Habsburský jako chudý, ale ctnostmi a vůlí obdařený. Pokud se začteme do dobových kronik, tak i v nich kronikáři panovníka a události s ním spjaté hodnotí podle toho, kdo komu víc „fandili“.
Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli se Přemysl Otakar II. stal obětí svého velikášství, historička Eva Doležalová odpovídá:
„Stal, ovšem také musíme připustit, že Přemysl byl politik, který věřil ve své schopnosti a také ve svou šťastnou hvězdu, která ale v roce 1272 zašla. Vždy budeme srdcem historika a zájemcem o dějiny trochu fandit tomu ,svému‘. Ale Přemysl Otakar II. i Rudolf Habsburský byli velmi významní a velmi schopní. Neměli bychom je stavět do vyloženého protikladu, ale snažit se je vidět objektivně. S jistým odstupem jako dva velmi schopné politiky, kteří každý vítězili v trochu jinou době.“
Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.
