Na seznamu obětí není, židovku z Lidic udala její domácí. Gestapo ji odvedlo 8 dní před zničením obce
Za druhé světové války žila v Lidicích, její jméno ale na seznamu obětí lidické tragédie není. Štěpánku Mikešovou – ženu židovského původu – zatkli četníci právě 2. června 1942 a vzápětí ji předali kladenskému gestapu. Důvod – udala ji její domácí. Žena později zemřela ve vyhlazovacím táboře Osvětim. A Lidice 10. června 1942 vypálily a srovnaly se zemí jednotky SS – jednalo se o odvetu za útok na Reinharda Heydricha.
„V lágru vím, že se ženský dvě bavily a říkaly, že ona nás proklela a my jsme proto teď v lágru. Že se jí to splnilo.“ Paní Jaroslava Skleničková – poslední z přeživších lidických žen – se o osudu Štěpánky Mikešové dozvěděla až v koncentračním táboře Ravensbrück, kam po vypálení obce nacisté obyvatelky Lidic odvezli.
Před 78 lety přišla na četnickou stanici žena, která chtěla udat svou židovskou podnájemnici.
Tehdy zaslechla, jak si dvě spoluvězeňkyně vyprávějí o jejím zatčení. „Slyšela jsem, že říkala: Já proklínám Lidice,“ říká pro Radiožurnál.
Stejná slova jsou i v pamětní knize četnické stanice Buštěhrad. U data 2. června 1942 stojí, že při zatýkání se Mikešová nejdřív smála, pak plakala a pěstí Lidicím hrozila s prohlášením, že na ní lidičtí nezapomenou a že se jim pomstí.
Zápis popisuje také okolnosti, které zatčení předcházely. Podle něj svojí židovskou podnájemnici udala Alžběta Doležalová.
„Uvedla, že její nájemnice Štěpánka Mikešová jest židovského vyznání. A ač se na ní vztahují norimberské zákony, se jako židovka nehlásila. Alžběta Doležalová žádala o zakročení. Případ byl telefonicky hlášen kladenskému gestapu, které nařídilo vyšetření případu. Zatčení Štěpánky Mikešové, zabavení veškerého majetku a zapečetění jejího bytu,“ vysvětluje historik a archivář Robert R. Novotný.
Černobílé dějiny
Podle historika Vojtěcha Kyncla z Historického ústavu Akademie věd navíc za udáním nebyl strach, ale to, že Mikešová údajně odmítla své domácí dál šít zdarma šaty. Právě Kyncl na osud Mikešové před časem upozornil.
„V českých podmínkách to bohužel také není ani zdaleka nic neobvyklého. Dokonce si troufám říci, že většina obyvatel protektorátu, myslím Čechy, kteří zemřeli během druhého stanného práva, tak byli zavražděni na základě nějakého udání,“ říká historik.
Před 75 lety začal ‚Brněnský pochod smrti‘. Město opustilo 20 tisíc lidí, 1700 z nich nepřežilo
Číst článek
Kyncl zároveň upozorňuje, že připomínkou Mikešové nechce znevažovat památku ostatních obětí, které v Lidicích žily. Podle něj je ale důležité, aby se nezamlčovaly ani takové události.
„My přece nemůžeme vzpomínat na historii tak, že si budeme říkat, že byli pouze dobří a špatní lidé. Nezískáme poučení z toho, že si budeme jenom černobíle ukazovat na hrdiny a na zločince. Tady byla ještě široká škála těch, kteří museli žít mezi oběma těmito póly a my se musíme poučit z jejich životů,“ dodává.
Jméno Štěpánky Mikešové mezi lidickými oběťmi není. Nedochovala se ani její fotografie. Podle pamětníků to ale byla žena se zrzavými vlasy, výrazným nosem a ráda nosila modrý klobouk. Zemřela v srpnu 1942 v Osvětimi.
Mezi historiky ale není názor na událost jednotný. Eduard Stehlík, ředitel Památníku Lidice, zastává názor, že dokument, o který se Kynclovo zjištění opírá, nebyl správně posouzen. „Obvinění paní Alžběty Doležalové z udavačství je nesmyslné. Dokument vznikl jako účelová záležitost sepsaná tři roky po těch událostech za zcela jiné politické situace v prosinci 1945, navíc četníkem, který 2. června 1942 prováděl v Lidicích zatýkání této ženy Štěpánky Mikešové,“ řekl Stehlík v únoru po jmenování ředitelem památníku.
„Jsem přesvědčen, že tam Vojtěch Kyncl šlápl vedle a vyhodnocení dokumentu nebylo správné,“ řekl pak v březnu na Českém rozhlasu Plus.
