Unikát na plzeňském nádraží. Souprava Legiovlak jezdila za první světové války na Sibiři
Na plzeňském nádraží v depu stojí čtrnáct vojenských vagónů, které vypadají jako by se vrátily ze Sibiře. Vagóny s posádkou naopak čekají, až budou smět vyrazit do světa. Souprava se jmenuje Legiovlak a jde o muzeum na kolečkách, které připomíná hrdinství 160 tisíc vojáků, kteří v první světové válce a ještě dva roky po ní bojovali za Československo v zahraničí. Otevření výstavy se kvůli epidemii odkládá, ale Legiovlak je připravený vyrazit.
Od hlavního nádraží až do opravárenského depa stojí řady různých souprav, ovšem až za točnou se mezi lokomotivami objevují neobvyklé vagóny. Dřevěné, jasně natřené a označené různými nápisy v ruštině.
Vlakmistr popisuje jak vypadá souprava, kterou se během války jezdilo přes Sibiř
Na prvním zeleném je azbukou salonní vůz, první třída. Po schůdcích se svižně vyhoupne třicátník Jiří Charfreitag a vstupuje do luxusně zařízeného vagónu. „To je velitelský vůz a chceme ukázat kontrast mezi tím, jak žili důstojníci a vojsko. Tohle je nejhezčí vůz, který jsme dali dohromady.“
Charfreitag je tajemník projektu Legie 100, který chce zlepšit povědomí široké veřejnosti o zásadní roli, kterou legie sehrály při vzniku samostatného Československa a také podpořit vlastenectví, hrdost na svou vlast a rozvoj tradic v duchu odkazu legionářů.
Chroust jezdí šestou sezonu
„Můj pradědeček jednomu takovému vlaku na Sibiři velel, tak já jsem se k tomu takhle dostal.“ Jiří Charfreitag se věnuje vojenské historii od patnácti let a podobně je na tom většina mužů, kteří Legiovlak připravují a kteří v něm pracují. „Třeba Chroust jezdí ve vlaku od začátku, tedy šestou sezónu.“ Přezdívku tady má kde kdo a Chroust ukazuje, kde bydlí. „Tohle jsme předělali na obytný vůz, máme tu kuchyni, toaletu, sprchu a každý své kupé.“
Posádka tráví ve vlaku devět měsíců v roce od jara do podzimu. Mají na starost údržbu, ostrahu a přes den provádějí návštěvníky. Každý týden střídají nádraží v celé republice a několik měsíců strávili i na Slovensku. Zájemce vítal ve vlaku Zdeněk Kubec. „Já jsem ve vlaku prováděl a pomáhal lidem hledat informace o předcích. Mnozí teprve tady zjistili, že mají doma věc po dědovi nebo pradědovi, která má hodnotu a je vzácná. Nejenom pro nás, ale hlavně pro jejich rodinu. Náš vlak vzbuzuje nejen zájem o legionáře, ale i hrdost na ně.“
Pošta, ale i krejčovský vůz
Kromě důstojnického salónu a ubytovacích vagónů pro mužstvo takzvaných těplušek, jsou v soupravě zařazené například ambulance, pošta, kovárna, prodejna a třeba krejčovský nebo obrněný vůz. Všechny vozy jsou vyšperkované, plné originálních exponátů nebo fotografií.
„Třeba tohle dělo je vyrobené přesně podle originálu. Dělal ho jeden nadšený výrobce zbraní. A je funkční, střílí,“ směje se Charfreitag a ukazuje na kanón, který se sotva vejde do vagónu. Těžko si představit, že někdo ho vyrobil na koleně v dílně. „Je to tak. Dokonce i značky a různé technické údaje jsou vyryté v azbuce.“
Vášeň pro detail a vůbec nadšení z celé práce na Legiovlaku je téměř nakažlivé. Nakazil se tím i vlakmistr Tomáš Gál, který pracoval u Českých drah a když se setkal s projektem Legiovlak, naskočil do něj. „Mám na starost celou soupravu a její dopravu z místa na místo. Tohle jsou odborné věci a já jsem to na dráze dřív dělal. A s těmito kluky mě to začalo bavit, takže jsem u nich zůstal.“
Vstupné je zdarma
Legiovlak provozuje Československá obec legionářská, která získává peníze především od Ministerstva obrany. Putování po kolejích spolufinancuje resort dopravy. Vstupné do vlaku se proto neplatí. „Chodí k nám stovky školních výprav, za těch pět sezón tady bylo 850 tisíc lidí,“ říká spokojeně Jiří Chafreitag.
Od března do konce listopadu má Legiovlak v plánu 35 týdenních zastávek, plán trasy a jízdní řád teď bude záviset na epidemii.
