‚Když jsme nepřidávali, berle se nebezpečně zvedaly.‘ Legionáři v Rusku hráli divadlo i v orchestrech
Málokterá armáda měla před sto lety svoji uměleckou úderku. Českoslovenští legionáři ji ale měli, šlo o divadelní komandu a plnila stejné úkoly jako o mnoho let později třeba zpěvačka Marlen Ditrichová, která jezdila mezi americkými vojáky v Evropě a nabízela rozptýlení. Českoslovenští legionáři se museli v dřevních podmínkách na ruské Sibiři spolehnout jenom na sebe, velitelé na využití volného času mužstva ale důsledně dbali.
„Legie na Rusi měly dva symfonické orchestry, měly dvě až tři divadelní komandy, které opravdu korzovaly, vydávaly se knížky, vydávaly se noviny. Starost velení byla naprosto ukázková,“ řekl Radiožurnálu režisér Jakub Tabery, jehož dědeček byl nejen známý legionář. Pušku vyměnil za kostým a stal se hercem, režisérem a scenáristou Divadla československé armády na Rusi.
Voják, který se nudí, je nebezpečný. Proto legionáři v Rusku před 100 lety hráli divadlo i v orchestrech. Více si poslechněte v reportáži Ľubomíra Smatany
Jmenoval se Zdeněk Štěpánek. „V Čeljabinsku byla zřízena nemocnice. Ranění bratři – no což, byli jsme ubožáci. Nebylo novin, nebylo knih, nebylo biografů, nebylo o čem mluvit, jen o svých bolestech. ‚Tady by se mělo něco udělat,‘ říkal jsem si. ‚Takhle divadlo.‘ No a najednou se udělalo,“ vzpomínal na archivní nahrávce Československého rozhlasu z roku 1937. „Do aplausu se mísilo mlácení berlí o podlahu a někdy, když nebylo nálady k opakování nebo přidávání, se berle nebezpečně a výhružně zvedaly,“ dodal Štěpánek.
„Profesionálně se divadlu začíná věnovat právě v legiích, protože po těžkém zranění začne nejprve pro kamarády v nemocnici v Čeljabinsku hrát divadlo. A odtud si ho posléze vyžádá osvětový odbor a on korzuje se souborem po celé magistrále,“ dodal Tabery.
Rusové se vraždili mezi sebou a vymlouvají se na československé legionáře, říká historik Stehlík
Číst článek
Do divadla a k orchestrům potřebovali vojáci hudební nástroje a obstarávali si je všelijak. „Tam měl svou hudbu každý pluk a každý se chlubil, že má nejlepší. O muzikanty nouze nebyla, těch se u nás našlo dost, ale o nástroje. A tak naši muzikanti museli sjezdit tisíce kilometrů po širém Rusku, než objevili a skoupili všechny heligóny, horny, trombóny, které tak krásně září zlatě na slunci a dotvrzují příjemný rámus, kterému se říká vojenská hudba,“ popsal v další unikátní nahrávce z roku 1937 legionář, lékař a spisovatel František Langer.
Vojáci na Sibiři měli za sebou pět i šest let služby mimo domov a udržet bojovou morálku nebylo snadné. „Dneska už si armádní velitelé uvědomují, že nudící se voják je nebezpečný, ale že si to uvědomovali i tihle chlapi, kteří nebyli vojáky z povolání...,“ dodal Tabery.
Velitelé včetně těch nejvyšších byli často úředníci, učitelé a třeba hlavními intendanty pro zásobování 65 000 vojáků byli středoškolský učitel dějepisu a číšník. I v tomto ohledu byly československé legie v Rusku zcela výjimečné.
