Jako trosečník v malém člunu chtěl spáchat sebevraždu. Generál Hercz přežil a zachránil 500 lidí
Generál Josef Hercz, chirurg a primář z pražské nemocnice Bulovka, byl jedním z posledních pamětníků námořní katastrofy z roku 1940. Víc než 500 lidí ztroskotalo s říčním parníkem Pentscho uprostřed Středozemního moře. Pět lidí se stalo jejich zachránci, jedním z nich byl i Josef Hercz.
Dva metry vysoký 90letý hromotluk generál Hercz místo poklidného důchodu na chalupě trávil volný čas v kanceláři Československé obce legionářské. Na stole stával psací stroj, kolem spousta papírů, každou chvíli někdo zaťukal a vtrhnul do kanceláře.
Jako trosečník v malém člunu chtěl spáchat sebevraždu. Přežil a zachránil 500 lidí
„Pepíku, tak Špaček už dneska nepřijde!“ oznamuje nepřítomnost předsedy obce generála Špačka neznámý hlas z výjimečné nahrávky vzpomínek Hercze pro Paměť národa, kterou pořídil v roce 2004 redaktor Hynek Moravec.
Josef Hercz se narodil roku 1917 jako čtvrtý ze šesti bratrů v židovské rodině hospodařící na východním Slovensku na samotě Čalovka v obci Egreš. Odmaturoval v Košicích, několik semestrů studoval medicínu v Praze. Po uzavření vysokých škol v roce 1939 se vrátil domů.
Odvedli ho do pracovních oddílů, kde otrocky dřeli na stavbách zejména Romové a Židé. Jeho dva starší bratři utekli za hranice takzvanou balkánskou cestou. Zanedlouho je následoval i Josef. Připojil se k židovskému transportu do Palestiny.
Z Bratislavy 18. května 1940 vyplul po Dunaji kolesový parník Pentscho, který předstíral, že se plaví pod paraguayskou vlajkou a námořníci víza dokladovali falešnými dokumenty. Za tři týdny měl parník ukončit cestu v rumunské Sulimě, kde se měli uprchlíci nalodit na zámořskou loď a dopravit se k břehům Palestiny.
Pili vodu z Dunaje
Na palubě parníku se tísnilo víc než 500 lidí, skoro dvojnásobek kapacity. S vodou a potravinami velmi šetřili. Ohromné, mnohatýdenní zdržení přišlo na bulharsko-rumunských hranicích. Zadržela je pohraniční stráž, zabavila falešné doklady, odtáhla loď doprostřed Dunaje, zajistila lany a policie je prohlásila za ilegální „pirátské“ plavidlo.
Židům došla zásoba pitné vody, museli pít znečištěnou vodu z Dunaje, nakonec po dlouhém vyjednávání a přesvědčování, že již déle nevydrží, se rumunské úřady slitovaly a povolily doplnit zásoby v přístavu.
Když dorazili po Dunaji do přímořské Sulimy, už je námořní loď nečekala. Židé se přesto rozhodli pokračovat do Černého moře na tomto přeplněném říčním paroplavebním kolesovém parníku.
Rumunské úřady jim zprvu bránily, nakonec jim cestu na moře otevřely s varováním, že je první menší vlnobití převrátí a všichni zahynou. Když ne, stejně se na moři ztratí. Čekalo je tisíce námořních mil přes Černé moře, průplav Bospor a Dardanely, Egejské a Středozemní moře.
Ztroskotání
Když chtěli Židé přistát a doplnit zásoby v Turecku, setkali se s nepřátelstvím, dokonce po nich turečtí vojáci stříleli z děl. Naopak vřelé přivítáni zažili od Řeků a Italů na ostrově Lesbos a Dodekany. Protože parník měl velmi nízký ponor, propluli bezpečně přes zaminované námořní cesty, zázrakem zvládli i menší bouři a vlnobití.
Směr a polohu přesně určoval ruský kapitán, bělogvardějec, kterému chyběla jedna noha, o končetinu přišel v rusko-japonské válce v roce 1904 v tichooceánské bitvě u Port Arthuru. Tento zdatný námořník dokázal podle mapy a kompasu určit přesnou polohu.
Uprostřed Středozemního moře vydal kapitán pokyn, aby sladkou vodou šetřili. Do kotlů začala posádka používat jen mořskou vodu. Sůl však zanesla potrubí a zadřela kolesa. Parník asi 60 mil od Kréty zůstal stát odkázaný na mořské proudy, které ho k večeru odnesly až k malému ostrůvku Chamilonesi. Vlny parník Pentscho hodily na skalnaté útesy ostrova a loď se začala potápět. Ve tmě se zázrakem zachránili všichni z posádky, vydrápali se na skálu.
Ukázalo se, že se jedná o neobydlený tři kilometry dlouhý ostrov bez vody a zeleně. Kapitán požádal, zda by se našli dobrovolníci, kteří by se vypravili na záchranném člunu na 60 mil vzdálenou Krétu a přivedli pomoc. Přihlásila se pětice mladých mužů, mezi nimi i Josef Hercz.
Čekání na smrt
Josef Hercz a čtyři jeho přátelé vyrazili druhý den ráno, střídali se u vesel skořápkovitého dřevěného člunu, večer spatřili na obzoru světla majáku na břehu Kréty. Radovali se zbytečně. Zachytil je silný mořský proud a odnesl pryč, vzdalovali se od světel dál a dál. Do člunu po čtyřech dnech, kdy trosečníci bez vody a jídla už jen leželi a čekali na smrt, začala téct proudem voda, to je probudilo ze smrtelné mdloby.
Díru po vypadlém suku utěsnili kusem dřeva, který Josef Hercz hbitě vyřezal z klacku, co se v člunu válel. Znovu si mladíci lehli do člunu a další celý den čekali na smrt. Beznaděj přivedla Josefa k nápadu, že ukončí život skokem do moře, ostatní ho však zadrželi. Dohodli se, že se raději zastřelí, ale ani jedna ze dvou pistolí kvůli soli nešla použít.
Náhle se na blankytném nebi odněkud objevil britský dvojplošník. Zakroužil jim nad hlavami, anglický pilot na ně mával a ukazoval palec nahoru. Gestu nerozuměli. Když zmizel, propadli v ještě větší zoufalství.
Za pár hodin spatřili námořní konvoj více než 20 britských plavidel. Na palubě torpédoborce Nubian je ošetřili, dali najíst a napít. Britové pak vysílali šifrované SOS zprávy a záchranné lodě trosečníky z ostrůvku Chamilonesi vyzvedli.
V bojích
Josef Hercz prožil velké dobrodružství na Blízkém východě. Telegraficky: Málem mu ve vězení v Alexandrii amputovali zanícenou pravou končetinu, do které dostal takzvanou flegmónu. Stal se rotným v 11. československém pěším praporu východním a bránil Tobruk.
Účastnil se mnoha vojenských akcí, během kterých například zachránil svého velitele. Při průzkumné misi, když se plížili k italským zákopům, byli odhaleni a při přestřelce prostřelili jeho veliteli rameno. Hercz ho i přes nepřátelskou palbu ošetřil, zastavil krvácení a odtáhl do bezpečí, za což dostal válečný kříž.
Generál Hercz o střílení, zabíjení, vojenských operacích příliš nemluví, podobně jako většina veteránů, jakoby samotné válčení žádný příběh nevytvářelo. Vzpomíná spíš na své přátele. O jednom z nich jménem Koroščenko vyprávěl pro Paměť národa dramatickou příhodu.
Silák a utržené ruko
Kdysi dávno po Evropě cestoval po cirkusových manéžích ukrutný silák Kroton Firtsak alias Ivan Fedorovyč Koroščenko. Pocházel z Podkarpatské Rusi. Jednalo se o slavného vítěze pražského klubu těžké váhy Praha-Bubny a mistra Československa v boji muže proti muži a ve vzpírání.
V cirkusu předváděl různé silácké kousky, třeba trhal kovové řetězy, ohnul se do mostu a na hruď mu položili kovovou traverzu, na které se houpali na každé straně dva tlusťoši, přejel ho náklaďák a Krotonu Firtsakovi se nic nestalo.
Málokdo ví, že Kroton Firtsak za války v roce 1940 uprchnul před koncentráky za hranice a na Blízkém východě vstoupil do 11. československého pěšího praporu východního.
Statečně pod velením plk. Klapálka bojoval v Sýrii, Egyptě, Palestině, bránil přístavy Bejrút, Haifa, Tobruk u protiletadlových kanonů Boforsů. Když se blížila od El Alameinu německá nacistická vojska, začali být Arabové vůči spojeneckým vojákům, jak vzpomíná generál Hercz, poněkud drzejší. Přepadali vojáky na vycházkách.
V tmavých uličkách se na nebohého vojáka, co se obvykle vracel z alexandrijského vykřičeného domu Sisters Street, vrhla horda Arabů, byl okraden, zmlácen, nebo dokonce ubit k smrti.
Kroton Firtsak z vycházky nestíhal večerku, najal si tedy arabského taxíka. Ten však náhle odbočil do tmavé uličky. Firtsakovi došlo, že je zle. Nahmatal ve dveřích auta startovací kliku, vyskočil z vozu a útočníky s ní tloukl po hlavě. Jeden z nich mu skočil na záda a nechtěl se pustit. Kroton Firtsak bojoval s velikou přesilou a tak usoudil, že bude lepší vzít nohy na ramena.
Běžel i s jedním útočníkem za krkem, který se ho držel jako klíště. Kroton nezastavoval! Při běhu sáhl za záda a kroutil snědému Arabovi, co mu seděl za krkem, ucho. Nakonec se mu ho podařilo setřást.
Když udýchaný Firtsak doběhl do vojenského stanu, kde zrovna rotný Josef Hercz rozdával karty, přítomné vyděsil zkrvavenou pěstí. Když ji otevřel, všichni užasli, měl v ní něco strašně divného – ucho arabského útočníka. Pro Paměť národa o tom podal svědectví generál Josef Hercz.
Tenkrát rotný aspirant Josef Hercz byl v létě 1943, tak jako ostatní českoslovenští vojáci, z Blízkého východu transportován lodí Mauretánie do Velké Británie. Později v říjnu a listopadu 1944 se zúčastnil obléhání francouzského přístavu Dunkerque jako velitel průzkumné čety u motopraporu.
Tyran jeho rodičů
Po válce se Hercz vracel do Československa jako hrdina ověnčený vyznamenáními, hledal rodiče a sourozence. Jel domů na statek Čalovka na Slovensku. Domov našel srovnaný se zemí. Přešla přes něj východní fronta. Jeho rodiče byli utýraní nacisty. Sedmiletý bráška spadl pod autobus a zahynul.
Další mladší bratr se celou válku ukrýval kdesi před nacisty. Dalšího mladšího bratra zastřelili v koncentračním táboře. Jeho dva starší bratři se s ním vrátili ze zahraničních armád a válku přežili. Většina z širokého židovského příbuzenstva zahynula vysílením v koncentračních táborech či osvětimských plynových komorách.
Josef Hercz se vyptával, co se stalo s rodiči? Lidé ve vesnici mu prozradili, že když utekli za hranice, přišel arizátor a maminku kvůli židovskému původu udal, zabavil jim majetek, tatínka doslova zotročil a nakonec ho dohnal k sebevraždě. Josef onoho arizátora našel, identifikovali ho obyvatelé vesnice.
Vyvlekl ho ven na louku za vesnicí, kde se shromáždili obyvatelé včetně Josefových bratrů. Josef se zeptal, jak to bylo s jeho rodiči. Arizátor tvrdil, že musel a že za jejich smrt osobně nemůže. Josef si sundal opasek, mohl ho zastřelit, ale vyzval ho k pěstnímu souboji. Arizátor se na něj vrhnul. Josef ho skolil. Ale neskončil. Nemohl přestat.
Někdo ho pak odtrhnul a zmláceného arizátora odvezli do nemocnice, kde pobyl tři neděle. Podal pak na Josefa žalobu pro ublížení na zdraví. Vojenský prokurátor dokumenty před zraky Josefa Hercze a jeho bratrů roztrhal.
Josef Hercz po válce dokončil studium medicíny, poté přijal místo v nemocnici na Bulovce, stal se chirurgem a časem i primářem. Říká, že ho politika nezajímala. Uvědomoval si, že někteří jeho přátelé vojáci „zápaďáci“ končí v komunistických lágrech, ale on se věnoval pouze své rodině a profesi. Komunisté ho kvůli jeho schopnostem nechali, jak říká, na pokoji.
Josef Hercz vyprávěl pro Paměť národa skoro tři hodiny v kanceláři Československé obce legionářské v roce 2004. Zemřel 9. prosince 2010.
