‚Rok 1968 mi obrátil život naruby.‘ Spisovatelka Eva Kantůrková popisuje, jak vypadal dozor strany
Člověk nedovede domyslet převratné události v ten okamžik, kdy se stanou, ale až zpětně, říká spisovatelka Eva Kantůrková. Tak třeba únor 1948: sice ji jako laborantku z modřanské továrny na léčiva spolu s ostatními nahnali v mrazivém dni na korbu náklaďáku a odvezli až před Staroměstské náměstí. Jenže potom namísto toho, aby šli morálně podpořit soudruha Gottwalda, se Eva s ostatními kolegy odebrala do blízké hospody.
Nebylo jí divné, že v pracovní dobu měla jít povinně demonstrovat? „Tehdy nebylo divné vůbec nic, dělal se převrat,“ konstatuje suše Eva Kantůrková. A že začal totalitní režim, to jí a jejím blízkým došlo, až když přišly procesy.
Soukromí neexistovalo
Historie vstupu Evy Kantůrkové do řad KSČ je poměrně bizarní, možná pro danou dobu ale poměrně srozumitelná. Ještě před oním únorem 1948 ji v jejích 16 letech matka (spisovatelka Bohumila Sílová) jednoho dne přivedla na pražský sekretariát KSČ a prostě neplnoletou dceru přihlásila do strany, nepochybně přesvědčená, že pro ni dělá to nejlepší.
Po únoru 1948 pak Eva Kantůrková – tehdy ještě Šternová, jejím prvním mužem a otcem jejich dvou synů byl básník Jan Štern – vyzkoušela na vlastní kůži, jak vypadá ideologický dozor „rodné“ strany i v osobním životě. Na Vysoké škole hospodářských a politických věd se ve studentské stranické buňce začalo propírat její rozpadající se manželství a dostala dokonce jakousi důtku.
4:20
Litvinov: Protest proti okupaci Československa byl nejlepší moment mého života, šel bych do toho znovu
Číst článek
Jak říká Kantůrková: navenek to byla doba největšího teroru a procesů, ale uvnitř organizací se vyžadovala puritánská uvědomělost a poslušnost. Člověk se musel obrnit tím, že si soukromí musel přísně schovávat pro sebe, protože soukromí se prostě nerespektovalo – vlastně neexistovalo. Nicméně dodává: „Škoda, že mě tehdy z té strany nevyloučili, měla bych to později jednodušší.“
Odchod ze strany
V průběhu šedesátých let začaly Kantůrkové – která se v roce 1958 znovu vdala za pracovníka Svazu mládeže a později novináře Jiřího Kantůrka – vycházet první povídky a romány. Rok 1968 prožívala tak trochu zvenčí – zatímco Jiří Kantůrek v té době byl jedním z klíčových reformních redaktorů Československé televize, ona psala pro režiséra Zdenka Sirového scénář podle svého románu Smuteční slavnost.
Film dokončili, načež se obratem ocitl v trezoru – shodou okolností první veřejné promítání pak proběhlo až 17. listopadu 1989 na půdě Filozofické fakulty v Praze.
Jarní nadšení a podzimní kocovinu ale pozorovala s jistým skepticismem, který si za ta léta vypěstovala. Program KSČ na ni působil polovičatě, protože většina lidí, kteří hlásali reformní obrat, byla velmi pevně myšlenkově ukotvená v hlubinách stranické minulosti, a už jen z titulu své dřívější poslušnosti a stranické disciplinovanosti si bylo těžké představit, že by byli schopni převést zemi na druhý břeh, ke skutečné demokracii.
Už někdy na jaře 1968 řekla reformistovi Jaroslavu Šabatovi, že to všechno špatně dopadne – on jí v žertu pohrozil, že ji okamžitě vylučuje z „revolučního křídla strany“. Jak to revoluční křídlo dopadlo, bylo zřejmé už po pár dalších měsících – Kantůrková ze strany vystoupila, Šabatu z ní vyloučili. Nakonec se oba sešli mezi disidenty.
Zatčení a výslechy
S Jiřím Kantůrkem prožili sedmdesátá léta tím, že Eva psala klíčové romány a Jiří pracoval v manuálních profesích. Ač podepsala Chartu, zatčení přišlo „až“ v roce 1981 s absurdním obviněním, že vydala svůj román v cizině bez souhlasu domácích úřadů. Že na něco takového musel dát komunistický stát svůj „štempl“, je vlastně po letech nepochopitelné, ale bylo to tak.
2:17
‚Dveře vyražené, skříně vypáčené.‘ Sovětští okupanti po sobě v budově rozhlasu nechali spoušť
Číst článek
Během měsíců strávených ve vazbě si Kantůrková vypracovala poměrně spolehlivou metodu, jak se ubránit nejhoršímu během výslechu. Svému vyšetřujícímu činiteli prostě řekla, že nepodepíše žádnou jinou výpověď než tu, kterou mu sama nadiktuje. Kupodivu to fungovalo. Reakce jejího obhájce Otakara Motejla byla přibližně v tom smyslu, že za takových okolností už jí vlastně nemá moc co nabídnout.
V osmdesátých letech se pak Eva Kantůrková stala mluvčí Charty 77 a dál se angažovala v disentu, na začátku listopadových dní 1989 se také na filozofické fakultě dočkala konečně promítání Smuteční slavnost.
Z disentu do politiky
V následujících měsících se Jiří Kantůrek stal ředitelem Československé televize a Kantůrková strávila dva roky v politice, jako poslankyně a členka předsednictva České národní rady, tedy tehdejšího českého parlamentu v rámci federace.
Křik ‚obyčejného člověka‘ umírajícího za Československo. Před 50 lety se upálil Ryszard Siwiec
Číst článek
Při své povaze skeptického pozorovatele měla Eva Kantůrková velké výhrady i k tomu, jakým směrem se Československo a později už jen Česko začalo ubírat v dobách obnovené demokracie. Zásadně dávala v těch letech najevo, že nesouhlasí s neoliberálními koncepty, které u nás v devadesátých letech převládly.
Dnešní stav hodnotí jednoznačně: jsme společnost, kterou nic nenese. Každý sleduje své zájmy, musíte mít pokud možno ostré lokty, protože jinak se neubráníte. A lidé, kteří tuhle vlastnost nebo možnost nemají, klesají na společenském žebříčku stále níž. „Vidím kolem sebe často tolik bídy, že si říkám, že si to tahle republika nezasloužila,“ říká Kantůrková.
Ale na druhé straně dodává, že je historický fatalista – je to celosvětový problém a náš převrat před bezmála třiceti lety jen vyšel vstříc tendencím, které byly obecnější. Stejně se prosadí, co se prosadit má, dodává autorka mnoha historických románů, žena, která si v každém režimu zachovala nakonec svůj názor a své vidění světa. Ne nadarmo je jeden knižní rozhovor s Evou Kantůrkovou nazván těmito slovy: „Jsem osoba vzdorovitá a neposlušná.“
