Augustín Herman se v Novém světě uchytil. Za detailní mapu kolonie Maryland získal 20 000 akrů půdy a přesto, že žil na britském území, zachoval si cosi ze své domoviny. Své pozemky nazval „Bohemia Manor“ (České panství) a dvě řeky, které přes ně protékaly, Velká česká řeka a Malá česká řeka. Na jeho náhrobní kamen v roce 1692 napsali: Augustín Herman, Čech.

Příběhem prvního známého českého imigranta, který připlul v polovině 17. století do Spojených států, začíná Philip Smith svou novou knihu From Praha to Prague (Z Prahy do Prahy).

Americký historik zasvětlil léta své práce zkoumání života českých migrantů ve Spojených státech, a zejména své rodné Oklahomě. Češi podle něj totiž, stejně jako Augustín Herman, nabízí příklad komunity, která dokázala zapadnout, ale nevzdat se své osobitosti.

Jste Američan narozený v Oklahomě, jak vás napadlo psát o českých imigrantech? Byli mezi vašimi předky nějací?
Co mi je známo, nemám žádné české předky a tedy ani kapku české krve. Jsem typický americký mix z množství rozličných národností - nejvíce zřejmě z irské a německé.

V mládí jsem se ale rozhodl sloužit v armádě a po zkouškách mě poslali do jazykové školy v Kalifornii, kde mi přidělili češtinu. Třináct měsíců jsem tam studoval český jazyk, historii a kulturu s českými instruktory. A tam také začala moje náklonost nejen k češtině, ale ke všemu českému.

Po vojně jsem šel na univerzitu studovat historii. Jelikož jsem se chtěl dál zabývat Čechy, zaměřil jsem se na migraci, asimilaci, identitu a dělal jsem svou diplomovou i dizertační práci o českých migrantech.

Co podle vašich zjištění Čechy do Ameriky táhlo?
Zpočátku, stejně jako u mnoha jiných migrantů, byla důležitá náboženská svoboda. Obvykle to byli protestanti, kteří utíkali před katolíky, ale ne vždy. To se změnilo během 70. a 80. let 19. století a první světové války, kdy se do popředí dostaly ekonomické důvody. Nerad používám klišé, ale mnoho z nich hledalo svůj americký sen, Češi zejména půdu. Na rozdíl od Slováků nebo Poláků nezůstávali v New Yorku, Filadelfii nebo Pittsburghu, aby pracovali v dolech, ale pokračovali dál na západ, aby hledali půdu.

Nechápejte mě špatně, Češi byli i ve městech – Chicago bylo centrem Čechů v Americe. Spousta z nich ale pokračovala na místa jako Wisconsin, Severní a Jižní Dakota, Nebraska nebo Kansas.

Do Oklahomy původně přijeli kvůli soutěži o půdu (tzv. land runs, soutěže, ve kterých se volná půda přidělovala tomu, kdo na ni dojel první, pozn. red.). Rozdělování levných pozemků v indiánských rezervacích přilákalo tisíce a tisíce lidí – a mezi nimi i Čechy.

To je velice odlišuje od jiných slovanských migrantů, kteří se soustřeďovali ve městech. V Oklahomě jsem našel jen velmi málo Poláků, Slováku, Rusů nebo Ukrajinců.

Jak je vlastně napadlo založit si v Oklahomě svou vlastní Prahu?
Před soutěží o půdu v září 1891 se v Oklahoma City shromáždilo asi 30 různých rodin českých imigrantů. Jejich členové se seznámili se a řekli si, že by mohli zkusit usadit se vedle sebe. Když tedy zazněl výstřel a oni ujížděli k pozemkům, pokoušeli se zůstat spolu a založili si malou osadu pojmenovanou podle pošty na pozemku jednoho z nich Barta Post Office.  

Až v roce 1902 přijela železnice a koupila část Bartových pozemků, aby zde založila stanici na doplňování uhlí. Železnice kolem ní založila městečko a začala prodávat pozemky. Josefíně Bartové dovolili dát městečku jméno a ona si vybrala svou rodnou Prahu. Frank Valasek, další z českých migrantů, ji ale přesvědčil, aby to změnila na Prague.

Kromě Čechů si ale pozemky ve vznikajícím městečku koupili i Němci nebo Američané. Zhruba do roka tvořili Češi už zhruba jen 30 procent populace a příchozí změnili výslovnost jména města na „Prejg“. Tak se vyslovuje dodneška, i když se píše stejně jako česká Praha.

Ve své knize píšete, že čeští migranti, kteří přijeli do Ameriky v 17. století, se přidali k Němcům a rychle ztratili svůj jazyk i identitu. Čechům v Oklahomě se to nestalo, proč?
Identitu si dokázali udržet díky spolkům. Dva největší byly Bohemian Hall (Český dům, pozn. red.), který dodnes existuje. Má 300 členů a setkání každý měsíc. Dalším spolkem byl Sokol, který zde existoval až do pozdních 70. let. Oba spolky byly velice důležité v udržování české kultury.

Jak se Čechům povedlo sžít se s tolika národnostmi v malém městě?
Řečeno jednoduše: velice dobře. Hodně to souvisí s tím, že Prague bylo městečko na hranici indiánského území, které vzniklo předtím, než v roce 1907 vůbec vznikla Oklahoma. Téměř šest let zde tak stálo město z Divokého západu. Na rozdíl od jen pár kilometrů vzdáleného indiánského teritoria zde byl povolen alkohol, a zdejším „saloonům“ se proto velice dařilo. Základem úspěchu ale bylo to, že byli akceptováni, a myslím tím jakékoli imigranty, na které se ve městech hledělo shora. Aby hraniční město přežilo, všichni museli pracovat společně.  

A Češi se na životě města opravdu podíleli. Otevírali podniky - jedním z nejúspěšnějších byl Bartův hotel. Také Frank Vlasak otevřel obchod a stal se jedním z nejvýznamnějších lidí ve městě. Byl ve školní radě i radě banky, která patřila Američanům. Zatímco jinde to nebylo tak rozšířené, Čechy v tisícovém městečku brali.

Ve své knize poukazuje na to, že za úspěchem Čechů stála i jejich schopnost držet při sobě a pomoct si navzájem. Nebylo tohle ale při osídlovaní nových teritorií typické?
Bylo to naopak zcela odlišné od rodilých Američanů, kteří se starali o svou rodinu a u ní to také končilo. Češi si uvědomovali, že jsou jiní, „outsideři“, to je semklo a jejich spolky jim daly kolektivní představu o tom, kým jsou. Samozřejmě se starali o sebe, ale také se zapojovali do kulturního a ekonomického života. Každý týden měli nějakou slavnost, milovali tanec, recitovali a dělali vše možné, co je udržovalo pohromadě.

Povedlo se jim udržet si češtinu? Mluví dnes ještě v Prague někdo česky?
Pár jich zůstalo. Před tím, než se Oklahoma stala státem, měli dokonce svou školu, ve které se vyučovalo v češtině. Když ale vznikla Oklahoma, začali své děti posílat do státních škol. I tam ale bylo několik učitelů z české imigrantské komunity - jako například George Sadlo, který vedl školní sbor. Češtinu učili jednou týdně v Sokolu, ale s jeho rozpadem v 70. letech skončilo i to. Dnes ve městě mluví česky pár starších lidí, není jich ale mnoho. Nyní je to spíš o hrdosti na to, kdo jsou a jaké dědictví si nesou.

Jak dnes vůbec vypadá oklahomská Prague?
Má zhruba 1600 obyvatel, přibližně 20 až 25 procent z nich se hlásí k českým kořenům. Je to malé město s hlavní ulicí a několika dalšími kolem – některé z nich mají jména jako Barta Avenue, Sekera Avenue nebo Babek street. Místní katolický kostel je kostel svatého Václava a pořád mají svůj český dům. Změnila se zejména jedna věc – do druhé světové války se zde pěstovala bavlna, dnes jsou zde hlavně ranče. Řadu z nich vlastní lidé s českým původem.

Projevuje se česká minulost ve městě kromě názvu ulic ještě nějak?
Mají velké městské muzeum a zhruba třetina z něj je věnována českým kořenům města. A každou první květnovou sobotu mají také Kolache festival. Je to celodenní slavnost, na které si volí svou českou královnu a českou princeznu. Aby se dívka mohla ucházet o titul, musí mít český původ a zarecitovat krátkou báseň v češtině. Je to velká událost. Mnoho lidí si navleče kroje, tančí besedu… Prostě velká slavnost. Milují také jídlo a mají svou pekárnu pojmenovanou Kolache na hlavní ulici.

Svou knihu jsem představoval právě v Prague a zaujalo mě, kolik místních navštívilo Prahu v Česku. Jenom za posledních pět šest let jich byla spousta. Byli velice hrdí, že mohli navštívit vlast svých předků. Narodili se v Americe, chodili do amerických škol, většina z nich ani nemluví česky, ale bylo to pro ně cosi jako pouť. A to je něco, co jsem chtěl (v knize) zdůraznit, jak hrdí jsou na to, kým jsou.

Eva Mošpanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít