Ve své první sezoně v Dinamu Moskva vyhrála ruskou ligu, pohár i superpohár. V Lize mistryň navíc Helena Havelková došla až do semifinále. Zároveň má na kontě přes 60 letů a tisíce nacestovaných kilometrů. „Nebylo to nejjednodušší, ale za tu dřinu to dost stálo. Dinamu se podařilo vyhrát triple, to se jim ještě nepovedlo nikdy,“ říká volejbalistka v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Praha 7:27 31. května 2019 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„O Dinamu se ví, že je to jeden z nejlepších klubů v Evropě, ale ještě se mu nepodařilo to, co se povedlo letos. Jsem ráda, že jsem byla součástí,“ říká.

Po rychlém nástupu útlum. ‚Švédky nás přejely,‘ uznávají volejbalistky po kvalifikační porážce

Číst článek

Máte i individuální ocenění. Jakou to má v Moskvě váhu?
Když něco v Rusku vyhrajete, hodně si vás váží. Když jsem do Dinama přišla, věděli, kdo jsem, protože jsem hrála už v Krasnodaru. Ale nikdy jsem tam nic nevyhrála... tak pro ně nemáte takovou váhu. Letos jsem si jasně potvrdila, že když to směřuje k trofejím, koukají se na vás jinak a víc si vás váží.

Navíc podle ruských pravidel mohou být v týmu jen dvě zahraniční hráčky. Takže si vás asi dost vybírají. Cítíte tlak?
Necítila jsem větší tíhu než v jiných sezonách. V klubech to funguje tak, že se nakoupí cizinky a když se nedaří, tak se to na ně nejvíc svádí. Na cizinkách se to hodně staví obecně. Necítila jsem rozdíl oproti Číně nebo Turecku.

Takže jako cizinka musíte být nejlepší v týmu, abyste vůbec hrála?
Jo. A hlavně musíte vyhrávat. Potom vám nikdo nic neřekne.

Jak se fandí na ruském volejbale?
Máme kotel, který je v klubových barvách a fandí. Ale jinak nic zvláštního. Před lety jsem byla v Bustu Arsiziu, což je jeden z nejlepších klubů na fandění. Tam byla i chorea a na každý zápas vymýšleli nové. V Rusku jsou takoví studenější, ale asi jsou zvyklí vyhrávat.

Počítají s tím, že musíte vyhrát. A když náhodou prohrajete, je to katastrofa. Nám se to naštěstí mockrát nestalo - prohrály jsme dva nebo tři zápasy. To pak pocítíte; tlak od vedení tam je. Oni jsou Dinamo a musíte vyhrávat. Nezajímá je, že jste unavení a máte za sebou těžký zápas. Na tréninku je vidět, že trenér až uměle křičí. Poznáte, že vám musí vynadat. Pak si je zvou na kobereček a dostávají trošku kartáč. A někdy to na nás trošku přenáší.

Můžete, třeba i za rok, poznat život v té zemi, nebo je to pro volejbalistku všude podobné?
Mám byt na okraji Moskvy, kde i trénujeme. Ale hrajeme na úplně druhé straně. Vypravuje se tam autobus a den před zápasem jsme na hotelu. A když se někam letí, tak taky. V podstatě jsem pořád na hotelu. Za týden jsem jeden den doma, jinak jsem pořád pryč. Ani vám nemůžu říct, jaká je každodenní Moskva, protože zažívám akorát zácpy, přesuny a halu.

V Rusku pro mě žádný život okolo není. Tam je volejbal, letadlo, hotel, autobus a to je všechno, co poznáte. Když je volný den, tak jen odpočíváte a nemáte čas. Itálie je jednodušší, spousta klubů je blízko u sebe a můžete jezdit autobusem, takže je víc volného času. Můžete někam jít s kamarády nebo se spoluhráčkami. V Rusku je to dost náročné. Nikdo mi nepřikazuje, co smím a nesmím dělat. Samozřejmě nesmím na party, když je pozítří zápas. Ale to každá z nás ví, to se nemusí říkat. Ale když hrajete každé tři dny a ještě létáte, tak žádný čas není.

V Šanghaji rovnou fotí

Kolik toho nacestujete?
Hodně. Dělala jsem si čárky, kolikrát jsem letos letěla a za poslední čtyři měsíce asi šedesátkrát. V ruské lize už je jen jeden tým z Moskvy, jinam se létá. Navíc jsem měla přítele v Petrohradě a létala jsem za ním. Tam si autem nedojedete. Na koho to vycházelo a kdo mohl, tak ten přiletěl.

A nějaký zvláštní nebo nebezpečný zážitek?
Stává se, že přistáváte nadvakrát či natřikrát. Ale už to moc neřeším. Radši nekoukám na letecké katastrofy, ale v zrovna dva dny předtím, než jsem se vracela, tak spadlo letadlo v Šeremetěvu. Den předtím jsem odtamtud odlétala a den potom tam přistával přítel. Ale to bohužel patří k profesionálnímu životu.

Jste v Moskvě celebrita jako sportovec?
Ne. Moskva je tak velká a je tam tolik obyvatel, že se mi to nestává. V Itálii jsem byla v malinkém městečku. Když jsem šla na nákup nebo do reprezentace, tam vás všichni vítají a poznávají. V Šanghaji jsem byla trošku exot, když jsem vysoká a blonďatá. Třeba k vám přijdou, vyfotí si vás a zase jdou dál. Na to už jsem si pak zvykla. Ani se neptají. Nemají jak – neumí anglicky. Asiaté si všechno rádi fotí. Ale v Rusku se mi nestalo, že by mě někdo zastavil a věděl, že hraju za Dinamo.

Beachvolejbal? Nevylučuju

V Čechách jste po osmi měsících. Na jak dlouho?
Pauza od volejbalu je do srpna, ale v Čechách moc nebudu. Jelikož mám zahraničního přítele a máme barák v Budapešti, tak budu jezdit tam a na dovolenou. Tady jsem hlavně kvůli rodině.

Jak dlouho si volejbalistka odpočine od volejbalu v měsících mimo sezonu?
Záleží jaká. Někdo vypne úplně a nic nedělá. Kdo je v reprezentaci, ten hraje za ni. Já už mám nějaký věk, tak si je potřeba trošku oddychnout. Budu se držet v kondici, ale co se týče míče, tak ten nějakou dobu neuvidím. Možná pro zábavu - na kempech pro děti.

Na co se těšíte?
Byla jsem se podívat na finále Ligy mistrů, když už jsem se tam teda nedostala. A další plány nemám. Luxus je už to, že můžu být doma s rodinou. Užívám si, že je všechno dostupné a můžu si cokoli koupit.

A co třeba beachvolejbal? Zahrajete si v létě na písku? Jaký k němu máte vztah?
Hrála jsem ho jen rekreačně. Jsem hodně ctižádostivá, nechci ho hrát jen tak... Aby to vypadalo trošku slušně, musím být v nějaké kondici. Ale teď si tělo potřebuje odpočinout.

V poslední době je pár příkladů přechodu od šestkového volejbalu k beachvolejbalu. Víc se o něm mluví, nepřemýšlela jste o tom někdy taky?
Jo, přemýšlela. Nevylučuju to a neříkám, že ne. Zatím se pořád soustředím na ten šestkový. Nikdy neříkejte nikdy. Je to možné.

Nebyla jste na posledních zápasech reprezentace, protože tam je termínová kolize. To organizace nemají vyřešené?
Nevím, kdo plánuje kalendáře. Už takhle je to náročné, když volejbalista skončí v klubu a hned začíná nároďák. Dát důležité zápasy na leden, kdy není žádná pauza? Bylo mi naznačeno, že nesouhlasí, abych jela.

Ale dopadlo to tak, že reprezentace není na mistrovství Evropy.
To už se rozhodlo v létě. Bohužel jsme až moc zápasů prohrávaly v tie-breaku. Nepočítala se výhra, ale bod.

Reprezentace má nového trenéra, Ioannise Athanasopoulose z Řecka, znáte ho?
Neznám. Nikdy jsem pod ním netrénovala, ale slyšela jsme o něm mluvit lidi dobře, tak snad se mu u nás bude líbit a podaří se mu splnit očekávání. Obvolával nás všechny, jak to normálně trenéři, kteří se potřebují seznámit s hráčkami, dělají. Jsme domluvení, že letos v reprezentaci nebudu a pak se budeme bavit dál.

Jaký máte dlouhodobější plán?
Nemám a nikdy jsem to tak nebrala. Poznala jsem, jaké to je, když hrajete a pak si třeba přetrhnete achilovku. Najednou se vám všechny plány zboří. Dost jsem se naučila jít kariérou a neřešit, co bude. Soustředím se na to, co mě čeká ten den. Nevím, kde budu hrát za rok. Zatím je to Dinamo. Vždycky říkám, že chci na olympiádu, ale uvidíme, jakým stylem se tam budu moct dostat.

Jaká je pro Česko cesta na olympiádu?
Hodně těžká. Kdybychom byli Jižní Amerika nebo Asie, je to daleko jednodušší, než se dostat na olympiádu z Evropy. Konkurence je hrozně velká a dostane se jich tam hrozně málo.

A přitom Česko nemá úplně nekvalitní hráčky. Ví se o vás, Anetě Havlíčkové, prostějovských volejbalistkách…
Bohužel nekvalitní hráčky nemají ani ty ostatní (směje se). Kvalifikace se koná v srpnu, máme čtyřčlennou skupinu, bude tam Čína, Turecko a Německo. Kdo zná volejbal, ví, že to jsou velmoci. Číňanky vyhrály olympiádu a Turecko a Německo jsou favoritky v Evropě. Vždycky se dá překvapit a naděje umírá poslední. Nějaká šance je, hrajeme kvalifikaci po dlouhé době.

vman Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít