U nás se za dopingem udělala tlustá čára, důkazy z dob totality se zlikvidovaly, říká člen výboru
Olympijské hry v Pchjongčchangu jsou první v historii, kdy byla vyloučena celá reprezentace kvůli státem podporovanému dopingu. Ten byl od šedesátých let přítomný i v komunistickém Československu. Podle Michala Poláka z Antidopingového výboru ČR ale dodnes není jasné, kteří sportovci dopovali. „Spekuluje se především o skupině předních atletů a atletek, kteří v té době mohli určité látky brát,“ říká v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.
Je státem řízený doping v Československu neoddiskutovatelný fakt, nebo jde o něco, o čem se odborníci přou, jestli vůbec existovalo?
Myslím, že odborníci se nepřou. Je tolik dokladů o tom, že existoval, že těžko někdo může jeho existenci zpochybnit. Doping řízený státem v naší zemi fungoval a byl nastolen.
Doping od 70. let po olympiádu bez Rusů: lepší výkony jsou vykoupené rakovinou i změnou pohlaví
Číst článek
V jakých letech státem řízený doping v Československu probíhal?
Řekl bych od šedesátých let minulého století. Ale největší rozmach, tedy spíš jde o negativní rozmach, byl v sedmdesátých a osmdesátých letech.
A skončil revolucí?
Nekončil. Skončil v podstatě rozhodnutím Mezinárodního olympijského výboru, kde byl tehdy v nejvyšší funkci Juan Antonio Samaranch. A to bylo někdy v červnu 1988. Dá se říct rok a čtvrt, rok a půl před revolucí.
Michal Polák je zaměstnanec Antidopingového výboru České republiky. Stará se hlavně o vzdělávání a výchovu. Dříve se pohyboval ve světě tenisu. Snažil se také napsat knihu o státem řízeném dopingu v Československu, ale kvůli nedostatku pramenů a důkazů od svého záměru upustil.
O jaké rozhodnutí šlo?
O přísný zákaz dopingových praktik, které se do té doby prováděly. To znamenalo, že pro různé státy po celém světě, a nebyl to jen socialistický tábor a tehdy i Československá republika, začal usnesením Mezinárodního olympijského výboru, který v té době ještě řídil boj proti dopingu, platit přísný zákaz (od roku 1999 je to Světová antidopingová agentura WADA - pozn. red.). Tehdejší místopředseda Pavel Klapuš dal příkaz, aby takto řízený doping skončil.
Pro doping do zahraničí
Jaroslav Nekola ve své knize Doping a sport píše o tom, že státem řízený doping skončil v 80. letech i díky tomu, že se lékaři stavěli „rezervovaně k dopingu“. Co si o tom myslíte?
Jaroslav Nekola byl dlouholetý ředitel Antidopingového výboru České republiky a v dopingu se pohyboval celý život. S jeho názorem se plně neztotožňuji. Byl to spíš popud Mezinárodního olympijského výboru, že by se s dopingem mělo skončit.
Doping od 70. let po olympiádu bez Rusů: lepší výkony jsou vykoupené rakovinou i změnou pohlaví
Číst článek
Jaký byl podle vás názor lékařů na doping?
Kdyby byl názor lékařů na doping negativní, tak by ho nemohli sportovcům podávat. To znamená, že byli tehdejší lékaři v určitých střediscích vrcholového sportu zkrátka spojeni s dopingem. Kdo tam z lékařů byl, tak doping sportovcům ve střediscích předepisoval. Tím, že jim ho předepisovali, tím se s dopingem v té době ztotožnili.
Jak fungoval systém státem řízeného dopingu?
Dopingové látky se dovážely přes jedno nejmenované zařízení i ze zahraničí. Dokonce jezdily mikrobusy z tehdejšího ÚV ČSTV (Ústřední výbor Československého svazu tělesné výchovy a sportu – pozn. red.) do Rakouska a jiných západních zemí a doping přivážely. V Praze bylo jediné distribuční místo v České republice, odkud se distribuovalo do středisek vrcholového sportu. V té obě se ještě doping v Česku v takovém rozsahu a podobě nevyráběl, takže se dovážel ze zahraničí.
Mluvil jste o „nejmenovaném zařízení“. Z jakého důvodu nejmenované?
Nechci ho jmenovat, bylo to určité zařízení, kde byl zkrátka takový mezisklad a pak se to distribuovalo prostřednictvím ÚV ČSTV. Na Poříčí 12 v Ymce byla určitá oddělení, vědecko-metodické oddělení a určitý místopředseda ÚV ČSTV. Odtamtud se dopingové látky distribuovaly do středisek.
Anabolika
Jaký druh dopingu se používal nejčastěji?
Nejčastěji se jednalo o anabolika. To jsou zakázané látky, které zvyšují silové a rychlostní schopnosti jedinců.
Rusko musí začít spolupracovat, jinak stín dopingu nezmizí, říká šéf antidopingové agentury
Číst článek
Jak fungovalo podávání těchto látek? Brali si to závodníci sami, podávali jim to trenéři?
Předepisovali to lékaři a většinou tak, že to sportovci dostávali prostřednictvím trenérů. To znamená, že dostali na den řekněme deset prášků. Někteří z nich dodnes tvrdí, že nevěděli, o jaké konkrétní látky se jednalo. Někteří říkají, že jim tvrdili, že se jedná o vitaminové prostředky.
Ale podle změny tělesné schránky, enormního nárůstu svalů a všech dalších průvodních jevů, které souvisí s dlouhodobým podáváním anabolik, to museli na sobě zkrátka pozorovat. Není možné nebo je nepravděpodobné, že by sportovci, kteří brali anabolika, o tom vůbec nevěděli, protože změna fyziognomie, zhrubnutí hlasu, agresivita, ochlupení a tak dále - to všechno jsou průvodní jevy užívání anabolik. Nepředpokládám, že by sportovci, kteří to tehdy brali, o tom nemohli vůbec vědět. Z počátku se mohli domnívat, že to je něco jiného, ale v určité době museli poznat, že se jedná o anabolika.
Maskovalo se to nějakým způsobem?
Maskovalo se to tím, že dostávali nějaké pilulky a tvrdili jim, že to jsou jenom vitaminy, třeba B12 a tak dále. Píchali si dokonce i některá anabolika a říkali, že si píchají B12. Že se jedná o vitamíny, a ne že jde o anabolika.
Vitamin B12 je důležitý především pro správnou funkci krvetvorby, podílí se na syntéze DNA a ATP a je nezbytný pro správnou funkci nervového systému. Hlavním zdrojem tohoto vitaminu v potravě jsou živočišné produkty: vejce, mléko, sýry, maso a vnitřnosti. Správný přísun potřebného množství vitaminu B12 do organizmu zlepšuje paměť, podporuje koncentraci a snižuje riziko vzniku srdečních chorob. Vitamin B12 je součástí preparátů pro léčbu onemocnění jater, střev a slinivky břišní.
A jakým způsobem to maskovali při kontrolách? Sportovci byli pod lékařským dohledem a předtím, než odjížděli na různé – buď významné soutěže v Česku, nebo významné soutěže do zahraničí – se podrobovali dopingovým kontrolám. U nich věděli, že třeba tři měsíce před akcí musí přestat užívat anabolika. Dopingová kontrola, u nás v Praze byla otevřena dopingová laboratoř v roce 1966 jako jedna z prvních na světě, zjišťovala, jestli mají, nebo nemají zakázané látky v těle.
A v případě, že je měli, tak zůstali doma a do novin se napsalo: „Ten a ten sportovec či sportovkyně jsou zraněni, proto neodjeli.“ Nebo ztratili formu a neodjeli na soutěže do zahraničí. Tak se to v té době dělalo. Odběry se dělaly při soutěžích a v té době neexistovaly mimosoutěžní odběry, které by to celoroční užívání anabolik mohly odhalit.
Přiznání?
Ve snímku Andrey Sedláčkové Fair Play bylo řečeno, že sportovci, kteří odmítli dopovat, byli vyřazeni z reprezentace. Je to podle vás pravda?
Určitě v některých případech k tomu došlo. Je třeba říct, že státem řízený doping se netýkal všech sportovních odvětví a úplně všech. Nejvíc anabolik šlo do silových sportů, jako bylo třeba vzpírání, atletika a některé jiné sporty. Ale například v tenise, který byl až teprve od roku 1988 olympijským sportem, státem řízený doping nebyl. Ale v odvětvích jako třeba kanoistika, veslování, zkrátka nutili sportovce, aby anabolika brali. Někteří sportovci tvrdí, a je to asi pravda, že v případě, že odmítli dopingovou kúru „podstoupit“, že byli vyřazování ze středisek vrcholového sportu. Nebyli vyřazeni třeba z reprezentace, ale ze středisek. Tím, že neměli profesionální podporu sportovního tréninku a tak dále, tak to v podstatě znamenalo téměř konec s vrcholovým sportem.
Kolik lidí se přiznalo, že bralo doping v této době?
O kom vím, byl Josef Kverek, vrstevník Oty Zaremby, který v roce 1980 v Moskvě získal zlatou olympijskou medaili ve vzpírání. Byl to jeho soukmenovec, který byl o váhovou kategorii níž, a sám Ota Zaremba přiznal, že bral a že byl taky nejlepší mezi těmi, kteří brali doping. Ota Zaremba tehdy veřejně prohlásil: „Ano, bral jsem doping a zkrátka jsem poznamenán na celý život.“ V současné době má invalidní důchod a má trvalé zdravotní následky ze zneužívání anabolik.
Přiznali i nějací lékaři, že podávali sportovcům zakázané látky?
Nevím o žádných lékařích, že by se přiznali. V té době jsem ale v těch strukturách nedělal, takže nemohu ukázat na konkrétního lékaře. Ale nevím o žádném, který by řekl: „Ano, já jsem podával doping.“ Byli lékaři, kteří jsou třeba ještě v dnešní době činní v některých sportech, a ti se určitě pohybovali okolo těchto zakázaných látek, ale nikdy svoji vinu nebo podíl viny nepřiznali.
Spekuluje se o některých československých sportovcích, že doping brali, i když to nepřiznali?
Samozřejmě, spekuluje se především o určité skupině předních atletů nebo atletek, kteří v té době pravděpodobně nějakým způsobem mohli určité látky brát. Po sametové revoluci první premiér (Marián) Čalfa udělal tlustou čáru za dopingem za totality v České republice a řekl, že nebudou žádní sportovci stíháni.
Jarmila Kratochvílová v červnu 2017 deníku New York Times zopakovala, že doping nikdy nebrala a je to "absurdní nesmysl". Kratochvílová se dlouhodobě brání podezření, že svého světového rekordu dosáhla pomocí zakázaných látek.
V Německu to udělali jinak. Když spadla Berlínská zeď, tak řekli sportovcům, kteří dokážou, že byli součástí toho zrůdného systému, tak dostanou finanční odškodnění a budou mít nadstandardní doživotní lékařskou péči, lázně a tak dále. Lidi se dost hlásili. Dokonce probíhala určitá soudní jednání a někteří lidé, kteří se okolo toho dopingu, především v NDR, pohybovali, tak byli i kriminalizováni. U nás to tak nebylo. Udělala se tlustá čára a dá se říct, že archivy se zničily, aby se to nedalo jasně dokázat, že někteří sportovci zakázané látky brali.
Jsou těmi sportovci, o kterých se spekuluje, třeba koulařka Helena Fibingerová, běžkyně na 800 Jarmila Kratochvílová nebo diskař Imrich Bugár?
Nechci jmenovat. Nevím. Říkám znovu, důkazy neexistují a nechci spekulovat. Je ale třeba říct, že samozřejmě byli sportovci, kteří na užívání anabolik zemřeli. Třeba Jarmila Nygrýnová-Strejčková, Jaroslav Brož, Jiří Skoba. To byli další významní atleti, kteří nadužívání anabolik zaplatili životem. To je další důkaz toho, že zkrátka sportovci v té době zakázané látky, konkrétně anabolika, brali.
Politický vliv
Ještě bych se vrátil ke smyslu toho dopingu. Byl tam nějaký politický nátlak, politické vlivy, které nutily sportovce dopovat?
Samozřejmě, ten vliv byl jasný. Protože tehdejší východní blok, to znamená Rusko, Bulharsko, Rumunsko, Česko, východní Německo, chtěl dokázat západu, že životní úroveň a úroveň sportovců je vyšší, než je na Západě. Taky se stalo, že (Manfred) Ewald, což byl dlouholetý šéf východoněmeckého olympijského výboru, získal pro zemi třeba 34 medailí, tedy dvoj až trojnásobek víc, než udělalo tehdejší západní Německo. Chtěl dokázat prostřednictvím sportu - sport byl v té době určité politikum - že jeden blok, konkrétně ten východní, je lepší než západní.
Antonín Himl se v roce 1972 stal předsedou Ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy a sportu a od roku 1974 byl předsedou Československého olympijského výboru. V letech 1977 až 1984 byl místopředsedou Asociace národních olympijských výborů při MOV, vykonával též veřejnou funkci poslance Federálního shromáždění. Jeho jméno je dnes často spojováno s dopingovými aférami československých sportovců v 70. a 80. letech 20. století. Byl rovněž zodpovědný za československý bojkot LOH v Los Angeles roku 1984.
Těch možností, jak to dokazovat, mimo sport tolik nebylo. Ve sportu se to dařilo, protože systém dopingu ve východním bloku byl propracovanější. Tam to bylo státem řízeno. U nás to řídilo ÚV ČSTV v čele s Antonínem Himlem anebo v Německu Stasi a olympijský výbor a tak dále. Ne že by Západ a jeho sportovci nebrali, ale nebylo to státem řízené. Anabolika se dostávala ke sportovcům prostřednictvím některých klubů a tak dále. Nebylo to tak detailně propracované jako ve východním bloku.
Lze říct, že nejvyšší státní představitelé, jako například Gustáv Husák, o tom věděli?
O Gustávu Husákovi nechci mluvit, nevím. Ale samozřejmě Antonín Himl a tehdejší místopředsedové ÚV ČSTV o tom věděli. Ale asi tam musel být určitý souhlas i vyšších orgánů, určitého oddělení Komunistické strany Československa, pod kterou spadal sport. To je více než pravděpodobné. Vím to, protože Antonína Himla jsem osobně znal a v určitém patře budovy Ymky na Poříčí 12 se ty věci řešily. Je to naprosto zřejmé.
Východoněmecký zázrak
V již zmíněném snímku Andrey Sedláčkové Fair Play bylo řečeno, že státem řízený doping v Československu začal pod vlivem takzvaného východoněmeckého zázraku. Je to podle vás pravda?
Je pravdou, že to má trochu delší kořeny. Doktor (Josef) Mengele, nechvalně proslulý nacistický lékař, zkoušel účinky anabolik na vězních koncentračního tábora. Když viděl, že to funguje, že roste svalová hmota a tak dále, tak to pak dával v rámci rekonvalescence i vojákům Wehrmachtu, kteří byli po zranění, aby šli co nejrychleji zpátky na frontu. Stasi přebrala poznatky doktora Mengeleho a začala je užívat na sportovcích, protože za druhé světové války to tento zrůdný lékař ozkoušel a oni dobře věděli, jak to funguje. Tím to začínalo.
Josef Mengele byl německý lékař nacistických jednotek SS, který za druhé světové války prováděl pokusy na vězních koncentračního tábora v Osvětimi. Měl podíl na smrti velkého množství lidí právě v Osvětimi. Po válce utekl a až do konce života se skrýval v Brazílii pod různými falešnými jmény.
Přidávaly se další socialistické země a samozřejmě Západ si také všiml, že to zvyšuje výkonnost, takže někteří sportovci to také dostávali. Ale nebylo to tak státně propracované a organizované, byli to spíš výrobci, kluby a tak dále. Vždycky se ty věci lépe prosazují v totalitních režimech než v těch, kde už tehdy byla demokracie. Tam určitě nebyli nuceni. Měli možnost si vybrat, jestli chtějí brát.
Je pravdou, že sportovec, který nebere anabolika, je ve velké nevýhodě. Dohnat sportovce, který bere anabolika, téměř není možné. Natolik to zvyšuje sportovní výkonnost, že bez nich sportovci, kteří by byli čistí, mohli jen těžko být nejlepšími na světě.
