Dvojnásobný olympijský vítěz Lukáš Krpálek přijal pozvání do studia Radiožurnálu Sport. V pořadu Na place se s moderátorem Pavlem Nečasem vrátili k nedávnému zranění, které si nejslavnější český judista způsobil ve Francii, ale bavili se například i o tom, jak se před důležitými závody dostává do psychické pohody.

Praha 18:02 15. února 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Minulý týden proběhl Grand Slam v Paříži, kde ses zranil. Vážně, nebo ne?
Vypadalo to vážněji, než to nakonec je. Po všech vyšetřeních jsou potrhaná svalová vlákna. Když si ale vezmu, jak jsem na to spadl, čekal jsem, že to bude horší. Doba, kterou budu muset být mimo žíněnku, nebude tak dlouhá. Očekávám tak měsíc. Teď rehabilituji a musím říct, že za týden se to hodně posunulo, můžu s rukou trochu pracovat. Ze začátku jsem to měl v ortéze, teď to mám volně a snažíme se to dát do kupy. Doufejme, že se co nejdřív vrátím na žíněnku a budu se moct normálně připravovat. Už v květnu mě čeká mistrovství světa, které pro mě bude velmi důležité. Tím, že jsem změnil váhovou kategorii, tak sbírám body do nové kategorie a každý ten turnaj je nesmírně důležitý.

Nic zlomeného, žádné utržené vazy?
Pravděpodobně mi tam kousek vyjel klíček, tím se to pohmoždilo a potrhala svalová vlákna. Doufejme, že to nebude otázka měsíců, ale týdnů, kdy budu opět schopen trénovat.

A to se stane tak, že vezmeš stokilového chlapa...
Teď to bylo naopak, soupeř vzal mě a já jsem nechtěl spadnout na záda a snažil se to vybruslit. Místo toho jsem spadl na rameno a celá energie šla na to rameno. Občas se tyhle věci stanou a bohužel se to stalo mně.

Ty máš tituly v polotěžké a těžké váze. Říká se, že polotěžká a těžká váha je jako vyhrát titul mistra světa v ping-pongu a mistra světa v tenise?
Úplně až takový rozdíl to není. Asi to ukazuje i to, že se to předtím ještě nikomu nepovedlo a byl jsem první. Byla to pro mě obrovská motivace. Když jsem vyhrál olympiádu v Riu, tak jsem zkompletoval sbírku mistrovství světa, Evropy a olympiády. Byla pro mě nesmírná motivace dosáhnout toho i v té vyšší váhové kategorii. Šel jsem do toho naplno, že toho budu chtít dosáhnout, a rok a půl na to se mi podařilo vyhrát mistrovství Evropy, rok na to mistrovství světa a dva roky na to pak olympiádu. Bylo to těžké, ta cesta byla velmi náročná a ne vždy se dařilo, nicméně nakonec se ta sbírka podařila. Když jsem do té výzvy šel, tak jsme nepočítal s tím, že by se to povedlo, protože tím, že se to nepovedlo nikomu, tak to byla motivace na sobě makat, zkusit to a jít do toho na sto procent. A ono se to povedlo.

Je těžší bojovat v té polotěžké, nebo těžké váze?
Každá kategorie má něco. Ta polotěžká váha do 100 kilogramů, tak tam jsou soupeři mnohem rychlejší a techničtější. Zase na druhou stranu méně silovější. Co se týče kondice, tak ve váze do 100 kilogramů zvládnou celý zápas bez toho, aniž by nějak fyzicky odešli. Ve váhové kategorii nad 100 kilogramů dominuje extrémní síla, ale kondice chybí. Když člověk zvládne odejít první minutu, dvě a někdy i tři minuty, tak pak už ten zápas většinou dotáhne do vítězného konce. Ty první dvě minuty jsou ale náročné. Nejsem úplně silový judista, mám nějakou sílu a dokážu ji držet celý zápas, ostatní mají sílu mnohem vyšší, ale klesá jim dolu. Kolem půlky zápasu mám síly více, ale oni odcházejí a nedokážou zápas dohrát do konce. Vrátil jsem se znovu do 100 kilogramů a chvíli mi bude trvat, než si zvyknu na tohle judo. Mě to ale vždycky víc naplňovalo a bavilo, že chvat střídá chvat, akce střídá akci, než takové tahání v těžké váze.

Trénink nepřichází v úvahu, sdělil Krpálek po vyšetření. Zraněnou ruku má zafixovanou u těla

Číst článek

Oni to v té těžké váze neví, že musí držet sílu celou dobu? Jak se ta síla trénuje?
Soupeři ve váhové kategorii nad 100 kilogramů mívají okolo 150, 160 nebo 170 kilogramů a vědí, že ten zápas musí rozhodnout do dvou minut a že to pak kondičně nezvládnou. Přijdou a snaží se soupeře vší silou zlomit. Já vím, že nikdy nebudu tak silný, takže mám taktiku postavenou na tom, že jsem v začátcích pasivní, vydržím ty dvě minuty a pak nastupuju a už ten zápas přebírám na svoji stranu. Je to o tom postavit taktiku tak, aby člověk zvládl zápas odejít.

Když jsem se díval na finále v Tokiu, tak se zápas rozhodl až v poslední minutě. Byl jsi opřený hlavou o zem a měl si nad sebou 125 kilo těžkého soupeře...
To je zrovna soupeř, který nemá tolik kilo, ale je extrémně dynamický, technický, silový. Má od všeho všechno. Vím o něm, že ty první tři minuty jsou něco hrozného. Před olympiádou jsem s ním odešel dva zápasy a oba prohrál v prvních minutách. Zahodil mě a prostě to nešlo. Když jsem šel do tohohle zápasu, tak jsem věděl, že se musím za každou cenu dostat do druhé půlky zápasu a tam vím, že mám šanci ho porazit. To jsem si ale říkal pokaždé, jenže to nikdy nedopadlo. Teď se to povedlo a poprvé v kariéře jsem ho porazil a ještě na tom nejdůležitějším turnaji a to bylo to nejhezčí, co mohlo být.

Teď už vlastně nesmíš vážit přes 100 kilo, ne?
Vážím, vážím. Jen v turnaji musím mít pod 100, respektive v ten večer před soutěží musím mít pod 100. Teď, když jsem zraněný, tak mi zase ta váha vyjela nahoru a jsem na 114 kilogramech. Pak zase bude boj dát to dolů.

Shodit ale třeba 11 kilo není tak snadné, ne?
Když to člověk vezme zodpovědně, což já se snažím maximálně, tak to jde. Prvně se hubne z tuku, prvních čtyři pět kilo bylo na tucích a zbytek už na vodě. Ono se to dá, ale člověk musí dodržovat všechny věci, co máme nastavené. První shazování na turnaj, co byl na konci ledna, bylo asi nejsnazší za celou kariéru. Měli jsme nalajnované věci a váha šla krásně dolů a podařila se shodit. Nicméně týden na to jsem měl startovat na Grand Slamu v Paříži, ale tělo bylo hodně unavené a přemýšlel jsem, že turnaj zruším. Byl jsem unavený z turnaje samotného, kde jsem měl pět těžkých zápasů a do středy jsem jen regeneroval, pak mi vyjela váha na 109 kilo, takže jsem ji musel zase sundat, do toho na mě lezla viróza... měl jsem se na to vykašlat, ale teď už s tím člověk nic neudělá, a pak jsem se zranil. Teď víme, že dva starty po sobě rychle už nesmím dělat.

Jakým způsobem se připravuješ psychicky na své soupeře?
Je velmi důležité, aby byl člověk připraven jak silově, technicky a měl spoustu zápasů, aby měl hrubou přípravu do závodů. Mnohem důležitější ale je, aby to měl člověk v hlavě srovnané, aby si dovolil použít věci, které používá v tréninku a použil je v závodě. Znám spoustu judistů, co se mnou na tréninku mlátili a nevěděl jsem, co s nimi dělat. Když ale přišel závod, tak to bylo naopak. Ne každý je závodní typ a dokáže to v závodě prodat. Spoustu sportovců se před velkým vrcholem zhroutí. Olympiáda je jednou za čtyři roky, jsou obrovská očekávání, a ne každý to dokáže unést. Spousta vrcholných závodníků, nejen v judu, to nedokáže na olympiádě prodat, přestože předtím byli světové jedničky a vyhráli všechno a pak přijeli na olympiádu a nedokázali to. Vždy jsem se snažil vzít si z turnajů to nejlepší, měl jsem období, kdy jsem si psal, co bylo špatně, co jsem dělal dobře, na co myslet nemám a na co mám. Snažil jsem se s tím pracovat, aby to na dalších závodech bylo lepší a byl jsem stoprocentně připraven. Když odjíždím na turnaj, tak vím, že mám natrénováno a že mohu porazit kohokoliv, ale hlava tam hraje obrovskou roli. Zvláště na těch velkých turnajích.

Jak se dáváš do klidu, jak se připravuješ na turnaj po psychické stránce?
U nás příprava na zápas začíná tím, že dostaneme rozlosování a víme, s kým se v prvním kole utkáme. Uděláme si maximální rozbor soupeřů, řekneme si, co máme dělat a co nesmím. Víme, že se soupeř pere doleva, tak postavíme taktiku na zápas. Potom jdeme na žíněnku, zkusíme to. Když vím, že půjdu s nízkým soupeřem, tak můj sparring se snaží hrát nízkého...

To byl tvůj brácha, ne?
Buď to byl brácha, anebo posledních 8 let se mnou jezdí Tomáš Knápek, protože brácha býval hodně zraněný. Jeho jsem měl akorát na olympiádě v Londýně. Sparring se snaží prát se tak jako soupeř a já si ty věci načítám, aby se pak v zápase nestalo, že prohraju. Pak je důležitá psychická příprava. Moc nespím a myslím na to, co dělat. Před samotným zápasem už nechci na nic myslet, a naopak myslím na to, že pak přijedu domu a budu dělat novou pergolu, aby ta hlava byla odpočatá a byla v klidu. Mně to vždy vyhovovalo, že jsem myslel na nějaké blbosti. Pět minut před zápasem si povídáme s trenérem, že musíme posekat trávu nebo postavit plot. Tohle mě dostane do té pohody.

Judo je jako šachy, že čteš soupeře, jaký udělá další krok, že?
U nás ty techniky jsou dané, tolik se toho vymyslet nedá. Ke každé technice si ale každý přidá nějaký zlepšovák, že třeba chytne ruku jinak. Je něco jiného, když danou techniku dělá 170 centimetrů vysoký člověk nebo dvoumetrový člověk. Je důležité, aby si každý techniku přizpůsobil a pak ji dělal. Na zemi je to moje oblíbená parketa a mám myslím 75 procent vyhraných zápasů na zemi. Tam pořád vymýšlím. Jak se člověk do té techniky dostane, tak si může pak vymýšlet cokoliv a to mě baví. Vymyslet, jak dostat soupeře do držení. Na to, co všichni znají, tak na to má každý obranu, ale vymyslet něco nového... mě baví vymýšlet takové věci.

Je ti 32 let, sportovní život utíká a dosáhl si všeho. Líbí se mi, že pokračuješ dál a snažíš se vychovávat mladé naděje. Založil jsi i vlastní akademii Krpálek Academy. Pověz nám o tom něco.
Vždycky jsem hrozně chtěl mít svůj klub, trénovat a předávat zkušenosti, které jsem nasbíral za celou kariéru, dál dětem. V loňském roce jsme se rozhodli založit moji judistickou akademii, která je ve sportovním areálu Rokytka v Hloubětíně. Pomalinku se to hezky rozjíždí, snažím se tam u tréninku být, ale je těžké to skloubit s kariérou. Hrozně mě naplňuje, když tam přijdu a vidím šťastné děti, jak se hýbou a sportujou, to mě hrozně baví. Pořádáme různé víkendy, budeme dělat i příměstské tábory, máme tam sportovní týdenní kemp na horách. Začal jsem tím, že léta objíždím po světě semináře a předávám zkušenosti dětem. Vždycky jsem je chtěl předávat vlastním dětem. Tonda se věnuje judu taky, Mariánka tam spíš chodí zlobit...

41:12

Ve sportu je nejdůležitější všeobecný rozvoj, tvrdí Krpálkův trenér Lacina. Děti postrádají pohyb, dodává

Číst článek

A učíš Toníčka ty, nebo to necháváš někomu jinému?
Snažím se to nechávat na jiných trenérech, protože ty děti pak lépe poslouchají. Vrhli jsme se do tohohle projektu, mám skvělý tým trenérů, který je složený z bývalých i současných reprezentantů, působí tam můj trenér Petr Lacina, se kterým jsem dosáhl všech svých výsledků. Obsazení je skvělé a jsem na ně pyšný. Doufám, že se bude dařit a případně jednou vznikne i nový šampion.

Je u dětí velký zájem o judo?
Je velký zájem. Celkově od prvního vítězství na olympiádě v Riu se judistická základna skoro ztrojnásobila. Zájem je velký a já jsme za to rád. Jsem hlavně rád, když vidím děti sportovat a nemusí to být judo. Namotivovat děti v dnešní době k tomu, aby sportovaly, není úplně jednoduché. Chceme dělat maximum pro to, aby sportovaly a hýbaly se. Podle mě se sportem člověk zažije opravdu nádherné chvíle. Když si vybavím, jak jsme jako malí jezdili po soustředěních, spali na žíněnkách... to bylo něco nádherného. Proto děláme tyhle víkendové akce a děti si to užívají a baví mě to. Není důležité dělat sport vrcholově, ale být součástí sportovního prostředí, protože tam potká skvělou partu lidí a užije si nádherné chvíle. Rozhodně je důležité, aby děti sportovaly.

Jak to všechno stíháš? Říkal si, že chodíš na tréninky v 6.30...
Musí to člověk stíhat, má to nastavené tak, aby to zvládal. Když je toho moc, musí někde ubrat, protože je důležité, aby taky regeneroval. Ve velkém zápřahu být taky nemůžu, takže to plánujeme. Mám dvoufázové tréninky, což znamená první trénink ráno od 7 nejpozději, pak se věnujeme akademii, rodině, mám povinnosti vůči sponzorům, besedy. Náš sport je jiný v tom, že pro nás je důležité, abychom se prali a trénovali se zahraničními judisty. Nejde to, abychom trénovali jen spolu a mysleli si, že pak vyhraje na Evropě. U nás ta základna není tak velká, takže je důležité jezdit do zahraničí.

Speciálně do Japonska...
Ano. Je to kvůli tomu, že každý judista má jiný styl. Je i rozdíl mezi Evropou a Asií, Evropa je více silovější, Asie víc techničtější. Potřebujeme trénovat se všemi, abychom byli schopni je porážet na velkých závodech. No a odpoledne mívám druhou fázi a ta už je na žíněnce na judu.

A trénink trvá třeba dvě hodiny?
To už tak dlouho ne. Ubírám, aby to člověk zvládal zregenerovat. Tréninky jsou intenzivnější a kratší. Dříve jsme byl zvyklý být na tréninku od rána do večera, ale to už s věkem musí člověk uvažovat, aby se nezranil. Už mám nějaké zkušenosti, tak není důležité pořád pilovat techniky, ale věnovat se jiným věcem.

Máš nějaké doplňkové sporty?
Já jsem člověk, který zbožňuje úplně všechny sporty a rád zkouší nové. Vždycky mě hrozně bavilo kolo, a když jsem měl čas, sedl jsem na kolo a jezdil všude možně. Dokonce když jsem přišel do Prahy, tak jsem kolikrát sednul na kolo a jel zpátky do Jihlavy na víkend a pak zpátky. Dva roky zpátky jsem si dal hec, že pojedu do Hranic na Moravě na soustředění na kole, to bylo nějakých 330 kilometrů a že to odjedu v jeden den. Tím, že jsem z Jihlavy, tak jsem zbožňoval hokej a chodil jsem na Duklu. Chtěl jsem dělat hokej, ale nedostal jsem se k tomu. Když byl zamrzlý rybník, hráli jsme furt. Asi před sedmi lety jsme se k tomu vrátili a všichni judisti, když jsme v Čechách a nemáme před velkou soutěží, tak chodíme hrát hokej. To si užívám. Poslední dobou, co jsem byl zraněný s třísly a teď s ramenem, tak jsem delší dobu nebyl, ale těším se, až se k tomu vrátím. Rád si zahraju tenis, volejbal a různé jiné věci.

Díky tomu, čeho všeho jsi dosáhl, tak jsi celosvětovou hvězdou a s tím souvisí i nějaké povinnosti. Nezdržuje tě to od sportu?
Vždycky mě naplňuje, když to jsou akce, kde můžu lidi, děti motivovat. Když vidím zájem, když mi dávají otázky, ptají se, tak to mě baví. Když to bylo po olympiádě po Riu, tak těch akcí bylo opravdu hodně. Měl jsem třeba dvě tři akce za den a byl jsem unavený. Říkal jsem si tehdy, že si dám půl roku pauzu od juda. Nicméně tím, že bylo tolik akcí a já byl pořád někde, tak jsem se asi po měsíci zase k judu vrátil a byl jsem šťastný, že jsem zase ve svém, a začal jsem se připravovat. Když je toho moc a úplně mě to nenaplňuje, odjedu do zahraničí a jedu trénovat, vrátím se do svého koloběhu. Pak se zase vrátím a mohu objíždět nějaké akce.

Dáváš příklad mladým a snažíš se v judu pokračovat i výchovou mladých.
Ono je to nastavené už samotným judem. Judo se takto snaží vychovávat jedince. Ta filozofie je tak nastavená a to se mi hrozně líbí. Ať je jakýkoliv šampion, tak je tam úcta a pokora k ostatním, to se mi na tom sportu nejvíc líbí. To je důvod, proč to chci dělat dál a předávat zkušenosti.

Asi před půl rokem zareagoval biatlonista Michal Krčmář na fotbalistu pražské Slavie, že si dal po zápase pivo, a řekl, že takhle to nejde... Dáš si ty třeba pivo?
Dám si pivo. Jsem zastáncem toho, že člověk si musí taky někdy odfrknout. Když je to po závodech, kdy to má člověk za sebou, tak proč si ho nedat. Na jednu stranu jsme sportovci, alkohol ke sportu nejde, ale na druhou stranu když to není každý víkend v hospodě, tak proč si nedopřát. Po těžké přípravě si potřebuje odpočinout i hlava a zresetovat.

Pavel Nečas, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít