Začněme úplně od začátku. Jak jste se dostala k cyklistice?
Na kole jezdím od tří let, závodit jsem začala, když mi bylo osm. Předtím jsem zkoušela atletiku, kterou dělal táta, takže jsem nejdřív běhala. A potom jsem začala kombinovat atletiku s kolem, ale tréninky se mi pak začaly překrývat, takže jsem se rozhodla pro kolo. Líbila se mi kombinace s běháním, takže u mě zvítězil cyklokros, kde jsem mohla spojit dva své oblíbené sporty.

Na silnici jezdím jenom doplňkově. Zároveň je dobře, že vznikla nová disciplína gravel (na kterou se používají kola se širšími plášti, než mají silniční kola, a závodí se převážně na štěrkových tratích, pozn. red.), což je pro mě také skvělá příprava. Závodím za mladoboleslavský Brilon Racing Team MB, začínám v něm pátou sezonu.

Stíháte v kombinaci s cyklistikou i studovat?
Momentálně nestuduju, věnuju se už druhým rokem naplno cyklistice. Po maturitě jsem se stala profesionální cyklistkou. Nicméně do budoucna určitě přemýšlím o tom, že budu pokračovat ve studiu, protože mám jenom gymnázium, a u toho bych určitě nechtěla skončit.

Jak byste zhodnotila uplynulé mistrovství světa v gravelu, kterého jste se zúčastnila jako jediná Češka? Zaznamenala jsem mnoho pozitivních reakcí od fanoušků, kteří ocenili váš přístup, když jste i přes defekt závod dokončila.
Akce byla skvěle uspořádaná, v Belgii byla úžasná atmosféra, dorazilo strašně moc lidí, což jsem ani nečekala. Bezprostředně po závodě jsem byla zklamaná, protože jsem samozřejmě chtěla víc. Nechtěla jsem přijet na 59. místě se ztrátou přes čtyři minuty.

Nicméně když se k tomu zpětně vracím, hodnotím to pozitivně. Jsem si vědoma toho, že to byla úžasná zkušenost, obrovská škola a skvělý trénink, a hlavně mě to psychicky posílilo. Po defektu jsem zůstala úplně sama, věděla jsem, že mám před sebou ještě 80 kilometrů, které musím zvládnout, protože nesnáším něco vzdávat. Byl to šílený boj se sebou sama, myšlenky nebyly příjemné, ale řekla jsem si, že jako jediná česká žena na startu bych měla závod dokončit.

Neměla jste možnost si přivolat nějaký servis, pomoc, jako je to při silničních závodech?
Na trati jsou mechanické zóny. Píchla jsem asi pět kilometrů od jedné z nich, takže jsem tam na prázdném kole dojela, vyměnili mi ho, a mohla jsem pokračovat. Ale gravely jsou hlavně o tom, že buď si pomoc poskytnete sami, třeba si vyměníte duši, nebo dojedete do mechanické zóny, kterých je ale podél trati málo, bohužel.

Celoroční cyklus bez trenéra

Máte stejného trenéra na cyklokros, silnici i gravel?
U mě je to hodně specifické, protože nemám trenéra, trénuji se sama. Takže tréninky mám na míru. Znám svoje tělo, umím si po tréninku říct, co mi chybí, a tak to příště zařadím. Dělám to takhle už třetím rokem a doteď to fungovalo, takže doufám, že to bude fungovat i dál. 

Během každého tréninku sleduju na hodinkách data, ze zkušenosti vím, na jakých hodnotách bych se měla pohybovat, a podle toho si plánuju tréninky. Všechno je o mých zkušenostech a pocitech. Příliš velké množství dat a přesných hodnot by mě svazovalo. Kdybych měla žít tak, že se budu stravovat podle tabulek a budu mít rozepsaný trénink na každý den třeba i s místem, kde mám začít a kde skončit, to by nešlo.

Hodně mi pomáhají rodiče, ať už co se týče zázemí, nebo třeba opravování kol, o to se stará táta. Mám i servisáka, který mi kola připravuje na závody, pak fyzioterapeutku, maséra, manažera, takže kolem sebe mám široký tým lidí. 

Jak vypadá vaše sezona?
Je to celoroční cyklus. Začíná se na jaře, v březnu, v dubnu, kdy je potřeba sednout na silniční kolo a najet strašné množství kilometrů. Jarní měsíce jsou o tom, najet za den pět, šest hodin pohodovým tempem, jsou to v podstatě výlety. To trvá do července, kdy mám týden volna, jedu na dovolenou, načerpám síly.

Když se vrátím, mám pár lehkých tréninků na rozjetí a od srpna už začínám trénovat i v terénu. Silniční tréninky se začínají zkracovat a zrychlovat, zařazuju intervaly. Do toho je potřeba chodit běhat, ideálně kratší a intenzivnější běhy, důležité je i posilování, na cyklokros je potřeba zpevnit střed těla. V podzimním a zimním období mám pak hodně intenzivní tréninky. 

Jak se připravujete na silniční závody? Přece jen silniční cyklistika je více týmový sport než cyklokros.
V týmu nás není tolik, abychom byly schopné vymyslet nějakou taktiku. Nemůžeme konkurovat týmům, jako je třeba Dukla Praha, za kterou jezdí dvanáct holek. Proti nim je těžké něco vymyslet, ve třech se tedy aspoň snažíme si navzájem pomoct. Ale abych byla upřímná, nejsem úplně týmový hráč, vždycky jedu sama na sebe. A proto je pro mě lepší cyklokros nebo gravel, kde nemusím brát ohledy na ostatní.

Můžete přiblížit, jak vypadají vaše tréninky? Jezdíte v nějaké skupině?
Cyklokros trénuji v Českém ráji, kde mám takový svůj okruh. Jsou tam různé cestičky, přesně vím, kam zajet, když potřebuji do písku. Jsou tam i rovinky v terénu, takže ideální. Český ráj je moje srdcovka.

Nejezdím s žádnou skupinou, protože mám pocit, že když jsem sama, dám do tréninku 100 procent. Když jedu s někým, víc si povídáme. Pokud ale mám najet několik hodin v pohodovém tempu, klidně s někým jedu. Nicméně jsem spíš samotář, alespoň co se kola týče. Když se vrátím z tréninku, samozřejmě ráda zajdu někam s kamarády nebo s rodinou.

Trénujete venku za každého počasí, nebo máte možnost odjet trénink i doma?
Mám válce, ale většinou se snažím jezdit za každého počasí ven, musí být už hodně ošklivo, abych zůstala doma. Dělám cyklokros, který se často jezdí ve strašném počasí, takže se vždycky snažím vykopat ven, abych na to byla zvyklá, aby mě to pak nepřekvapilo. Když jsem byla mladší, počasí mě kolikrát dokázalo rozhodit.  

Doplňování energie při závodě

Jak vypadá typický závodní den? Liší se v rámci jednotlivých disciplín?
Je to víceméně stejné s tím rozdílem, že před závodem na silnici nebo na gravelu není nutné se tolik rozjíždět. Naopak cyklokros je hodně intenzivní, před ním je potřeba se rozjíždět třeba tři čtvrtě hodiny, dostat se do tempa, připravit tělo.

Co se týče dalších předzávodních rituálů kromě rozjetí, potřebuji se protáhnout, nosím třeba i kompresní podkolenky. Taky spoléhám na kvalitní jídlo a spánek. V den závodu si dám vydatnou snídani, mám ráda sladké, většinou si dám pečivo s marmeládou nebo ovesnou kaši. A pak se dopravím na závod, projedu si trať. Následně si dám oběd, který si většinou vozím z domova, to bývá rýže nebo těstoviny. Když jezdíme na závody třeba do Belgie, máme obytné auto, takže si vždycky před závodem vaříme.

Kolik spálíte během závodu kalorií?
V cyklokrosu kolem 500 až 600 kalorií za nějakých 45 minut, na silnici záleží na délce závodu, ale většinou je to kolem 1000 až 2000. Na mistrovství světa v gravelu jsem třeba spálila 2500 kalorií.

Je při závodě prostor doplňovat energii?
Na cílové rovince je prostor si něco dát. Dřív se to moc nedělalo, ale v posledních dvou letech se to rozmáhá. V půlce závodu si závodníci začali dávat gely, takže jsem to začala praktikovat taky, a myslím, že mi to docela sedlo. Přijde mi fajn si na 20., 25. minutě doplnit energii. Ale je to záležitost jednoho gelu, na víc není prostor, a asi to není úplně nutné. Na silnici je to pak o něčem jiném. Tam jsou potřeba tři, čtyři gely za závod, pak i nějaká sušenka, do toho se pije voda, iontové nápoje.

Už jste někdy zažila hlaďák?
Při závodě naštěstí ne, ale na tréninku se mi to stalo, a je to strašně nepříjemný pocit. Hlavně pak trénink ztrácí na hodnotě. Takže opravdu je potřeba si to hlídat, nenechat tělo dojít na nulu, nebo ještě do minusu, je to pro něj strašná rána. I když kolikrát člověk nemá hlad, musí tam po hodině, hodině a půl nějaké jídlo poslat, aby předešel nežádoucím stavům.

Nabídky ze zahraničí

Lákalo by vás zahraniční angažmá?
Upřímně musím říct, že nelákalo. Měla jsem nabídky do Belgie, ale nedokážu si představit, že bych tam měla žít. Jsem spokojená tady, jsem takový vlastenec, nedokážu se vzdát bydlení v Česku. Nechce se mi se stěhovat někam jinam, hlavně z toho plynou obrovské závazky a povinnosti, co se týká velkých týmů, a na to nemám nastavenou hlavu.

Potřebuji být svobodná, dělat věci po svém, protože jsem strašně tvrdohlavá a nerada někoho poslouchám. Vím, že mě tohle nastavení v kariéře trochu brzdí, ale bohužel to tak mám a zatím s tím nedokážu nic dělat.

Z jakého týmu jste dostala nabídku?
Byly to hodně známé a velké týmy. Nerada bych je jmenovala, protože myslím, že by si pak lidi ťukali na hlavu, že jsem odmítla. Ale mám k tomu mám své důvody. A i s ohledem na studium, které bych chtěla začít, se nechci stěhovat z Česka. Sport není věčný a ráda bych po kariéře, ať už skončí za rok, za dva, za deset let, měla jistotu, že se někde uchytím.  

Prozraďte alespoň, jestli se jednalo o čistě silniční stáje, nebo šlo o nabídku z týmu zaměřeného na cyklokros.
Bylo to pět týmů, z toho dva byly čistě silniční, které nechtěly, abych dál jezdila cyklokros, takže jsem je rovnou odmítla. Cyklokrosu se vzdávat nechci, zatím je pro mě pořád prioritní. Zbylé tři mi nabízely cyklokros v kombinaci se silniční cyklistikou, ale byl to taky ořezaný program, a hlavně bylo podmínkou odstěhovat se do Belgie. Stěhovat se nechci, navíc by to bylo logisticky náročné, každý víkend létat po Evropě.

Radši se budu „plácat“ tady v Česku a dělat si to po svém, než abych se upsala velkému týmu a pak poslouchala někoho na slovo. Myslím si, že by mě to psychicky zlomilo.

Jde se na vaší úrovni cyklistikou živit? Nebo aspoň vydělat peníze například díky sponzoringu?
Všechny spolupráce, který mám, jsou na bázi toho, že dostávám produkty, který potřebuju k cyklistice. Ať už je to výživa, hodinky nebo komponenty na kola. Do budoucna bych určitě ráda rozvíjela nějakou spolupráci, která by mi třeba přinášela finance, ale zatím to funguje v této rovině.

Máte nějaké sportovní vzory?
Z chlapů je to určitě Belgičan Wout van Aert. Pak samozřejmě taky Tadej Pogačar, to je sympaťák. A z žen obdivuju Puck Pieterseovou a Fem van Empelovou. I kvůli tomu, že jsou jen o rok starší než já, a dokázaly toho o tolik víc.

A moje úplně nejoblíbenější závodnice je Marianne Vossová. Koukám na ní už odmala, vzhlížím k ní. Když mi bylo dvanáct, jeden člověk, který se pohybuje v cyklokrosu, mi dokonce řekl, že mám na kole stejný posed jako ona.

Štybar jako učitel

Letos v únoru jste byla u domácí rozlučky Zdeňka Štybara na cyklokrosovém mistrovství světa v Táboře. Měla jste možnost od něj načerpat nějaké zkušenost?
Byl se mnou a se všemi ostatními reprezentanty na ubytování, což myslím, že bylo strašně fajn, protože jsme měli možnost ho poznat osobně. Všichni jsme ho znali jako obrovskou legendu a hvězdu, vzhlíželi k němu, ale když s námi seděl u večeře, poznala jsem, že je to stejný člověk jako my.

Navíc si s každým projel trať, počkal i na nás holky, protože jezdíme samozřejmě pomaleji. Ukázal nám různé stopy, bavil se s námi o všem, a já díky tomu věděla, kde co je, což mi ohromně pomohlo. Po závodě jsem mu děkovala, protože jsem cítila, že na mé stříbrné medaili měl velký podíl právě on.

V jakém stavu je podle vás v současnosti česká cyklistika?
To je velmi častá otázka. Je potřeba se nad tím zamyslet a něco s tím dělat. Máme za sebou období, kdy tady nikdo moc nebyl, byly to mrtvé roky. Teď se zejména mužská cyklistika zvedá, vidět jsou zejména Mathias Vacek a Pavel Bittner, ti by mohli v budoucnu českou silniční cyklistiku ještě víc pozvednout. Letos už to dokazovali.

V ženské cyklistice máme taky velká jména, ať už je to třeba Julia Kopecký, která podepsala kontrakt s SD Worx, což je nejlepší ženský tým na světě. Myslím si, že jí to ohromně pomůže. Takovým želízkem může být třeba i Tereza Neumannová.

Bohužel to ale v Česku funguje tak, že se objeví jméno, které má potenciál, rychle vyletí, ale třeba už v juniorských kategoriích skončí. Jednak proto, že mají náročné tréninky a neznají nic jiného než jen dřinu, která se jim ale časem omrzí. A někteří mají příliš ambiciózní rodiče, kteří kolikrát chtějí víc než samotné děti, a to je špatně. Pokulhává taky práce s talenty. Je to všechno o jedincích, nemáme nějaké středisko na rozvoj mládeže, jako mají třeba ve Francii. 

Ale cyklokros jde nahoru, přibývá lidí, kteří se mu věnují. Když se podíváme na dětské kategorie, jsou plné. Ale jak jsem řekla, do dospělých se dostane málokdo. V sobotu mě čeká první závod českého poháru v Hlinsku, kde na startu nebude věkově jediná žena. Bude to složené z juniorek a třiadvacítkářek, což je tristní. Takže bohužel to teprve dorůstá a doufám, že se chytí. A že holky najdou nějakou cestu a trenéry, kteří je budou správně vést, abychom českou cyklistiku společně zvedli.

Karolína Laura Hornová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít