Jaroslav Tobiška se věnuje kondiční a silové přípravě profesionálních sportovců, Jan Tobiška se stará o jejich stravu a spánek. Oba působí v institutu STACA a v pouhých 21 letech spolupracují s hokejisty z NHL, ligovými fotbalisty nebo olympioniky. Jejich cesta na současné pozice přitom začala samostudiem a amatérskou tvorbou na sociální sítě. Oběma navíc pomohla studijní i životní zkušenost v Americe, ačkoli tam pobývali během pandemie covidu.

Rozhovor České Budějovice 15:52 25. listopadu 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak začala vaše cesta ke sportu?
Jan Tobiška: Naše společná cesta začala, když jsme byli malí, vždycky jsme měli kladný vztah ke sportu. Dělali jsme fotbal, atletiku, judo, ale se vším jsme skončili. Chtěli jsme být profesionální sportovci, ale neměli jsme na to kvalitu. Bráchovy naděje ukončilo zranění ramene, já si zase musel přiznat, že na to nemám. Zůstali jsme ale fyzicky aktivní, věděli jsme, že chceme v budoucnu dělat něco, co se sportem souvisí.

Na judu jsem musel hubnout do váhových kategorií, takže jsem se v jedenácti letech začal ohledně stravy vzdělávat, zpočátku hodně amatérsky. Později se to zintenzivnilo. Mamka měla na poličce knížku Proč spíme, kterou jsem přečetl, a tím pro mě začalo studium naučné literatury. Četl jsem na brigádě, ve škole, doma. Dělal jsem si výpisky a učil se je.

V té době přišel covid a než se na něj stihl adaptovat školní systém, měl jsem spoustu času. Mé dny se točily kolem jídla, studování poznámek z knih, cvičení a spánku. A pak přišel můj, a troufám si říct i bratrův, největší životní zlom, protože jsme odjeli v roce 2021 studovat do Ameriky.

Studium v Americe

Jaroslav Tobiška: Brácha začal svým obecným zájmem o lifestyle a inspiroval i mě. Dodnes si pamatuju, že jsem chodil na brigádu do továrny na mýdla v rodné Čáslavi a vstával v pět ráno. Zrovna začal covid, brácha nosil červené brýle na blokaci modrého světla, a já se mu za to smál. Po brigádě jsem byl ale často unavený a říkal si, že když už je covid a nemůžu stejně dělat nic jiného, zkusím to taky. To byla první životní změna, kterou jsem udělal, a už mi to zůstalo.

Našetřil jsem peníze a utrácel je za edukaci, protože to byla jediná věc, za kterou jsem v té době utrácet mohl. Co jsem mohl přečíst, přečetl jsem. Koukal jsem také na videa na youtube.

Jak probíhalo studium v Americe?
Jan: Umožnil nám to strýc, který v Americe žije. Jarda letěl do Minneapolisu v Minnesotě, já do Indiany, konkrétně do Charlestownu. Protože ale byl stále covid, nikam jsme moc nemohli, socializace nebyla ideální. Ale měli jsme cíl. Poznat novou kulturu, osamostatnit se, zdokonalit v anglickém jazyce. Zároveň to mně osobně extrémně pomohlo mentálně.

Když jsem se vrátil, byl jsem na vrcholu toho, jak moc člověk dokáže ocenit život. Může to znít vtipně, protože mi bylo osmnáct, ale pamatuju si, že jsem přiletěl zpátky do Česka a byl nadšený ze všeho. Z jídla, kamarádů, rodiny, z pěkného stromu, listů. Všechno mě nadchlo, protože všechno bylo nové. Hrozně jsem si vážil prostředí, ve kterém jsem vyrůstal a které mi chybělo. Amerika zároveň byla životním milníkem, kdy se rozdělily naše cesty.

Jaroslav: Už na začátku jsem věděl, že strava a životní styl nebude pro mě to pravé. Co se týče pobytu v Americe, v Minneapolisu byly přísnější covidové restrikce, takže jsem nebyl ani jednou ve škole. Byl jsem tedy jen doma u náhradní rodiny.

Měl jsem ale štěstí, protože mi táta umožnil skoro vše. Společně jsme postavili provizorní posilovnu ve sklepě, kde jsem trávil většinu času. Vrátil jsem se o čtyři měsíce dřív než Honza, protože jsem věděl, že se neotevřou školy, a nedávalo mi smysl dál zůstávat. Navíc jsem nebyl úplně šťastný, měl jsem pocit, že mi doma něco utíká. Právě tou dobou ve mně rostl zájem o fitness.

Jaké to bylo po návratu z Ameriky? Jak jste přistoupili ke studiu v Česku?
Jaroslav: Moc jsem po návratu z Ameriky do školy nechodil. Byl konec třetího ročníku, přehouplo se to do čtvrtého, kde už školy není tolik. Soustředil jsem se hlavně na maturitní předměty. Jsem moc vděčný učitelům, kteří nám vyšli vstříc. Viděli naši cestu, věděli, že nezameškáváme vyučování, abychom chodili za školu nebo dělali nějaké nekalosti. My se rozvíjeli. 

Pokud toto čtou mladí lidé, je nutné upřesnit, že to nebylo tak, že bychom zameškávali školu a měli špatné známky. Odmaturovali jsme se samými jedničkami. Chtěli jsme být vždycky dobří studenti, odvděčit se učitelům dobrými známkami.

Jan: U mě to bylo podobné, taky jsem po návratu z Ameriky do školy moc nechodil. Když nad tím přemýšlím, v životě mi pomohla souhra náhod. Je to o tom, jaké potkáte lidi. Měl jsem třídní učitelku, která věděla, že zameškávám školu, abych se věnoval práci na svých projektech. Vím, že to není samozřejmost. Moc si toho vážím, za paní učitelkou dodnes často jezdím, snažím se jí to nějakým způsobem vrátit.

Stáž a nabídka, která se neodmítá

Šli jste poté na vysokou školu?
Jaroslav: Nechtěli jsme na stejnou střední ani vysokou školu, ale ve finále jsme stejně skončili spolu. V roce 2022 jsme se přestěhovali do Brna a já začal studovat podnikovou ekonomiku a management. Nechtěl jsem jít na vysokou spojenou se sportem a trénováním, protože už jsem prošel různými stážemi a kurzy.

Myslím, že když jde někdo takový obor studovat, neví, co by chtěl ve skutečnosti dělat. Já měl jasno a zároveň věděl, že nechci ve škole plnit zápočty z nějakých sportů, to by nebylo nic pro mě.

Jan: V létě před nástupem na vysokou školu v roce 2022 jsem se aktivně vzdělával v oblasti životního stylu a absolvoval stáže u trenéra zápasníků Viktora Šebáka ve STACA. Utratil jsem za ně všechny peníze, co jsem si našetřil. A už když jsem nastoupil na studium biochemie, věděl jsem, že v tomto oboru v budoucnu pracovat nebudu. Škola byla spíš záložní plán. Splnil jsem všechny předměty, odmakal první semestr. A pak přišel telefonát od kluků ze STACA.

Jak to pokračovalo?
Jan: V prvním telefonátu mi nabídli, jestli bych u nich chtěl působit. Pro mě to bylo úplné sci-fi. Jakýkoli trenér v České republice ke klukům ze STACA vzhlíží a vidí, že dělají dobrou práci. Napoprvé jsem ale odmítl. Částečně kvůli rodičům, kteří trvali na tom, že vysoká škola je důležitá.

Můj plán byl takový, že budu pokračovat ve škole, na léto přijedu do STACA, a rozhodnu se, co dál. Jenže za měsíc zavolali znovu a sdělili mi, že pokud přijedu v létě, udělají všechno pro to, aby si mě už mohli nechat. Stalo se to asi dva dny před začátkem druhého semestru na začátku roku 2023 a dodnes si pamatuju, že jsem přišel první den na přednášku, v půlce odešel a už se nikdy nevrátil.

Myslím, že jsme měli v životě štěstí, ale zároveň i smůlu, protože jsme už od útlého věku přesně věděli, co chceme dělat. Když pak přišla taková nabídka, odmítá se těžko. Najednou jsem viděl profesionální sportovce, se kterými bych mohl spolupracovat. Na druhé straně byl vysokoškolský titul, který získá 50 dalších lidí ve stejný rok. Což neříkám, že je špatně, ale v té době to nebylo nic pro mě, nedávalo mi to smysl. 

Kdy STACA oslovila vás, Jardo?
Jaroslav: Byl jsem ve STACA v roce 2022 na stáži, která stála v tu dobu pro mě nepředstavitelné peníze. Dal jsem za ni vše, co jsem si vydělal, a ještě si půjčoval od rodičů. A už tehdy jsem věděl, že bych s nimi chtěl spolupracovat. Oficiálně jsem se stal členem trenérského týmu v únoru 2023.

Vstupenka do světa profesionálů

Oba tvoříte na sociální sítě obsah týkající se vašeho oboru. Otevřela vám tvorba cestu k pracovním příležitostem, posléze i do STACA?
Jan: Oba jsme v zápalu nováčkovské naivity začali tvořit na sociální sítě. Napřed jsem se věnoval hlavně spánku, poté přidal i příspěvky o stravě a suplementaci. Zpočátku jsem jen přebíral myšlenky někoho jiného, dával je do srozumitelnější formy a publikoval. Trvá hodně dlouho, než člověk dokáže předávat dál své vlastní myšlenky.

Výhoda dnešní doby je, že když někdo začne, dostane velmi rychle zpětnou vazbu na to, jak kvalitní práci dělá. Vzhledem k tomu, že jsem kolem sebe měl dobré lidi, myslím, že mě naučili s feedbackem efektivně pracovat. Nebrat si to jako útok na svou osobu, ale jako informaci o tom, kde jsou slabá místa, co se dá zlepšit.

A toho si ve STACA všimli?
Jan: V době, kdy mě oslovili, jsem tvořil pravidelně už asi čtyři roky a stále se zdokonaloval. Věděli o mně, občas mi reagovali na příspěvky. Byli vždycky maximálně slušní, vedli jsme skvělé diskuze. A pak mi napsal spoluzakladatel Kamil Hajdušek, že se jim líbí moje tvorba, a nabídl mi, jestli bych jim chtěl udělat seminář. V té době jsem s přednáškami neměl žádné zkušenosti. Tohle byla první vlaštovka, takhle to začalo. Bylo mi jasné, že je to vstupenka do profesionálního světa.

Přípravou přednášky jsem strávil desítky hodin. Dodnes si pamatuju, že měla přes 320 slidů a obsahovala informace z asi 430 vědeckých studií. Pracoval jsem na ní devět dní v kuse a byl absolutně vyčerpaný.

Měl jsem za úkol připravit pět témat, mezi kterými byla například specifika životního stylu profesionálního sportovce, nejvíce přehlížené faktory, které škodí našemu zdraví, nebo odvodňování do váhové kategorie. Zakladatelé za mnou po přednášce přišli a řekli, že chtějí, abych se stal součástí týmu. To bylo v únoru 2023. V té době jsem ještě spoluzakládal firmu, která se specializuje na doplňky stravy a jejich distribuci v Česku i v zahraničí. 

Co vás vedlo k založení firmy?
Jan: Začalo to díky českému florbalovému reprezentantovi Filipu Langerovi, který mě kontaktoval a na myšlenku založit firmu mě přivedl. V té době jsem pracoval jinde, měl stálý příjem a věděl, že z nového projektu nebudu mít na začátku žádné peníze, právě naopak. Ale neváhal jsem ani vteřinu. Souhlasil jsem, Filip přiletěl ze Švédska, kde působí v klubu, a za jediný den jsme dali všechno dohromady.

Čtyři měsíce od založení firmy jsme vyslali do světa náš první vlastní produkt, nyní už jich máme sedmnáct. Nebylo to ale jednoduché, český trh je z pohledu nabídky suplementů velmi nasycený, ale riziko a možná i lehká naivita se vyplatila.

Kondiční příprava sportovců

Jak konkrétně vypadá spolupráce se sportovci v rámci silové a kondiční přípravy?
Jaroslav: Sportovci nejsou vždy vyloženě moji svěřenci, nemůžu si brát zásluhy jiných trenérů. Nestál jsem u zakládání STACA, přidal jsem se až v průběhu procesu, který měli se sportovci nastavený. Ať už jsou to hokejisté Jiří Kulich, Jáchym Kondelík a Jiří Smejkal, nebo fotbalisté Ladislav Krejčí či Tomáš Holeš, spolupráci s nimi zařídili zakladatelé.

V Českých Budějovicích tolik sportovců není, jsou hlavně v Praze, kam za nimi naši trenéři pravidelně jezdí, a protože jsem byl zpočátku hodně ambiciózní a chtěl s takovými sportovci spolupracovat také, začali mě brát s sebou. Ale není to tak, že se o ně starám celý rok. Funguje to třeba tak, že přijedou na přípravu po sezoně a střídáme si je s ostatními trenéry.

Měl jsem také možnost trénovat Davida Jiříčka, který hraje v NHL za Columbus. To jsou pro mě cenné zážitky, protože kdybych do STACA nešel, můj vývoj by byl mnohem pomalejší. Toho, co teď zažívám, bych dosáhl třeba až za sedm let tvrdé práce, jestli vůbec.

A jaký sportovec je přímo vaším svěřencem?
Jaroslav: Vlastních svěřenců mám asi 40. Patří mezi ně hokejista Michal Gut z Litvínova, brankář v hokejové Jihlavě ve druhé lize, dva kluci v Kanadě, kteří hrají juniorskou soutěž. Obecně jsou to mladší sportovci. Pro trenéra je mnohem lepší, když začne s lidmi spolupracovat na začátku kariéry a doprovází je během ní.

Mám třeba jednoho velice nadějného hokejistu Bena Reisneckera, který hraje za Spartu, byl na mistrovství světa do sedmnácti let jako asistent kapitána. A vize, že se bude postupně zlepšovat a já budu jednou třeba u toho, až se dostane do seniorské reprezentace, je pro mě nejvíc.

Dokonce mi sám od sebe napsal olympionik Tomáš Němejc, který byl v Paříži, že by měl zájem se mnou spolupracovat. Dalším mým svěřencem je hokejový brankář Pardubic Jakub Vondraš. Nejsou to jména, která si lidé přečtou v titulcích článků, ale věřím, že tam jednou budou. O něco známější je fotbalista Českých Budějovic Quadri Adediran, který pochází z Nigérie. Chodí ke mně dvakrát týdně, dělám mu i předzápasový trénink. Mluvíme spolu anglicky, česky sice rozumí, ale neumí nic říct. 

Jak velký rozdíl je v přípravě různých sportovců?
Jaroslav: Někdo si možná myslí, že se fotbalista musí připravovat úplně jinak než hokejista, házenkář nebo basketbalista, ale to není úplně pravda. Jsou principy, kterými se musíme řídit u všech sportů. Jedná se o rozvoj síly, explozivity a stability, na které je třeba dbát u všech sportovců. Ale potom jsou detaily, které má každý sport trochu jinak. Odlišná je třeba periodizace tréninků, protože hokejisti mají dvakrát třikrát víc zápasů v týdnu než fotbalisti. Jako trenéři se musíme adaptovat na jejich program. Fotbalista může mít během týdne více silových tréninků než hokejista, který naopak pojede spíše lehčí tréninky na aktivaci před zápasem.

Neznamená to ale, že cvik, který dám třeba házenkáři nebo basketbalistovi, nemůžu dát fotbalistovi. Jsou specifické případy, jako je například reprezentační brankář Jindřich Staněk, který se zotavuje po těžkém zranění ramene, a může dělat třeba cviky, které dáváme i házenkářkám. Jinak se ale obecně zaměřujeme spíše na partie, na které je při konkrétním sportu největší nápor.

Například fotbalisti hodně trpí na kotníky, zadní stehenní svaly a kyčle, které jsou při běhu pod obrovským náporem. U hokejistů, kteří bruslí, to je vršek těla, na který se zaměřujeme. Potřebují mít také stabilní ramena, předloktí. Což neznamená, že fotbalista nemá cvičit vršek těla, ale cvičí ho z jiných důvodů. Nezaměřujeme se u nich tolik na ruce, protože při hře nic nedrží. Ale důležitý je u nich hrudník. Při běhu jím přirozeně rotujeme, a pokud sportovec nebude umět rotovat hrudníkem, bude hůř běhat, zjednodušeně řečeno.

Fotbalisti i hokejisti zároveň musí mít stabilní kotníkový komplex, protože ať už v brusli, nebo v kopačce je noha sevřená, a pokud se nebude správně cvičit kotník, může způsobit zranění a bolesti jiných částí těla, jako například spodních zad nebo lýtka.

Spolupracujete se sportovci celoročně?
Jaroslav: Snažíme se vždycky poskytnout službu celoročně. Většinou k nám přijdou na letní přípravu, stráví s námi tři měsíce, a s těmi, kteří nejsou z Českých Budějovic nebo dokonce z Česka, fungujeme online. Vše, co zjistíme z tréninků, které probíhají u nás, poté aplikujeme v procesu během celého roku. Komunikujeme přes zprávy, posíláme si videa, voláme si.

Vyžaduje to ale zkušenost v rámci předvídatelnosti a trpělivosti, protože komunikace se sportovci není vždycky na jedničku. Po prohraném zápase nemají náladu psát trenérovi, jak se cítí a co chtějí za tréninky. Musíme s nimi tedy komunikovat citlivě.

Celoroční spolupráce je důležitá, protože když sportovci udělají kus práce v létě, ale nenaváží na ni během sezony, jejich připravenost klesne. Dostanou se na nějakou úroveň, a pokud spolupracujeme i v průběhu sezony, udrží si výkonnost a mohou se i posunout výš.

Navazovat na základy z léta během sezony je důležité i kvůli prevenci zranění. V jejím průběhu se tělo logicky stále více vyčerpává a nejvíce zranění přichází na konci sezony, kdy je sportovec v největším vypětí. A pokud se na konci sezony zraní, nemůže kvalitně odjet letní přípravu, a tím pádem se nebude zlepšovat, ale bude začínat zase od nuly.

Kinský, Blümel nebo bratři Jiříčkovi

Honzo, vy spolupracujete například s reprezentačním brankářem Antonínem Kinským. Co konkrétně spolu řešíte?
Jan: Z asi 200 sportovců, se kterými jsem za poslední dva roky spolupracoval, je Tonda jeden z mála, o kterých můžu říct, že je opravdový profesionál. Potkali jsme se, když jsem měl přednášku pro Pardubice, za které toho času chytal. Krátce poté mě kontaktoval, abychom si dali jednorázovou konzultaci. Řešili jsme stravu, suplementaci, potřeboval pouze vyladit detaily, sám už měl vše na velmi vysoké úrovni.

Tonda je člověk, kterému stačí říct věc jednou, není nutné cokoli opakovat. Proto u něj nebyly potřeba víc než tři konzultace. Teď to funguje tak, že se jednou za čas spojíme, například po náročném zápase, a zjistím, jestli něco nepotřebuje.

S kým spolupracujete z řad hokejistů?
Jan: S hokejisty je to jiné než s fotbalisty. Jsou větší „samorosti“ a víc vydrží. Zatímco ve fotbale je profesionální přístup ke stravě a suplementaci už zavedený, v hokeji se to pořád tolik neřeší, obzvlášť v Česku.

Spolupracuji například s hráči AHL, kteří mohou mít klidně patnáct zápasů za měsíc a jsou stále na cestách. Mají jet lag, rozházený spánek, tráví spoustu času v autobuse nebo letadle, stravují se v restauracích. U nich se toho nedá moc řešit. Snažíme se udržet maximálně třeba tři pravidla pro stravování. Sněz, co můžeš, dej si co nejvíce bílkovin, občas trochu zeleniny, a dodržuj suplementaci. Když je off-season (kondiční příprava po sezoně – pozn. red.), jsme schopni stravu vyladit na sto procent. Ale v extrémních podmínkách to nemá smysl.

Nedávno jsem byl v kontaktu s Matějem Blümelem, bratry Davidem a Adamem Jiříčkovými. Co se týče české ligy, s hráči spolupracuji prakticky na denní bázi. Třeba brankáři Roman Will a Petr Kváča jsou kluci, se kterými jsem v kariéře vyrostl. Byli to jedni z mých prvních svěřenců.

Mluvil jste o extrémních podmínkách a zmiňoval jet lag. Jak se dají minimalizovat jeho dopady?
Jan: Pravidlo číslo jedna je respektování přirozených světlených podmínek, které jsou v dané oblasti. Existují dvě nejefektivnější pravidla, která je potřeba dodržet, aby se spánek co nejrychleji srovnal. Když sportovec přiletí večer, kdy přirozeně nesvítí slunce, nasadí červené brýle pro blokaci modrého světla. Po probuzení je dobré otevřít okno a na pár minut se vystavit slunci, aby tělo dostalo signál, že je den. 

Nejpomaleji se srovnává trávení. Jídlo v prvních dnech by mělo být lehce stravitelné a odstup od posledního velkého jídla a časem, kdy se jde spát, minimálně dvě hodiny. Zároveň je velmi důležitá role snídaně. První jídlo po probuzení nám totiž dává signál, že je den.

Zároveň se první týden dávají před spaním na uklidnění menší dávky melatoninu, hořčíku, může být i meduňkový či heřmánkový čaj, a pro ty, kteří se chtějí ještě víc uklidnit, lze využít L-Theanin. Naopak ráno jde efektivně využít kofein. Je to stimulant, pomůže s probuzením v nové časové zóně, na kterou nejsme zvyklí. Důležitá je také fyzická aktivita co nejdříve po příletu, bohatě stačí patnáct až dvacet minut.

Plány do budoucna

Jaké máte ambice a plány do budoucna? Chtěli byste například působit v nějakém klubu?

Jaroslav: Mým životním cílem není působit v klubu, ale chtěl bych pracovat pro hokejovou reprezentaci. To je priorita číslo jedna. O tom, že bych někdy trénoval fotbalovou reprezentaci, si nedělám iluze, protože myslím, že jsou na to potřeba i speciální licence od FAČR. Navíc trénuji mnohem víc hokejistů než fotbalistů.

Byl jsem velice blízko tomu, abych v jedné mládežnické kategorii v reprezentaci byl, ale nakonec to nedopadlo. Nicméně mě to navnadilo, a pokud bych podobnou nabídku v budoucnu dostal, byl bych velice rád. Měl jsem nabídku i z nejmenovaného extraligového klubu, nebyl jsem daleko od podpisu, ale nakonec z toho sešlo z osobních důvodů. 

Máte to podobně, Honzo?
Jan: Mám to odlišně, protože týmové prostředí pro mě vždycky byla priorita a chtěl jsem být výživovým poradcem v nejlepším českém fotbalovém klubu. Nicméně po určitých situacích a zkušenostech mi došlo, že by to pro mě nebylo ideální. Chci svou tvorbou a prací ovlivnit co nejvíce sportovců, a i kdybych byl v nejlepším fotbalovém týmu v České republice, posunul bych jen jeden fotbalový tým. Teď mám v podstatě neomezené možnosti tvořit. Navíc kluby v tuzemsku často ani nemají pozici lifestylového poradce vytvořenou, hráči si to řeší individuálně.

Existuje nějaký podobný projekt jako STACA i v zahraničí?
Jaroslav: Troufnu si říct, že nic podobného jinde v Evropě není. Celý institut se rozrůstá, nemůžu prozradit všechny plány, ale následující rok bude zlomový. Obecně fungujeme tak, že jsme schopni sportovci nabídnout kondičního trenéra, výživového poradce, fyzioterapeuta, který se ale zajímá i o neurotrénink. Zatím jsme od sportovců neměli žádnou negativní recenzi na naše služby.

Plánujete expandovat i do zahraničí?
Jaroslav: Expandovat plánujeme. Nemůžu říct kam a kdy, ale musíme se pochopitelně adaptovat na poptávku, kterou máme. Momentálně jsme na pokraji sil, všichni pracujeme na maximum a zájem stále roste. Jsme teď spíše v situaci, kdy musíme lidi odmítat a nemáme je kam dál posílat. Expanze je tudíž nevyhnutelná součást procesu, kterým procházíme. 

Karolína Laura Hornová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít