Prskavec absolvoval v Paříži plavbu s olympijskou pochodní. ‚Byl to silný okamžik,‘ přiznává
Jiří Prskavec po příletu do Paříže absolvoval slavnostní plavbu s olympijskou pochodní. Spolu s českým vodním slalomářem seděli v raftu další čtyři olympijští vítězové Jessica Foxová, Émilie Ferová, Ricarda Funková a Benjamin Savšek.
Jaké bylo vézt a nést olympijskou pochodeň?
Byl to zážitek. Vždycky jsem to viděl jenom na zahájeních v televizi, teď jsem předání prožil naživo. Ještě nikdy jsem olympijský oheň, ten jediný, který na světě je, nedržel v ruce. Takže to pro mě byl docela silný a hezký okamžik. Je to o to cennější, že jsem tam mohl sedět s legendami našeho sportu. Fakt si toho vážím a moc se mi to líbilo.
Kdy vznikl nápad, že pochodeň ponesete, a jak jste se to dozvěděl?
Na dlouhodobém soustředění, které jsme absolvovali před olympiádou, dostali nabídku všichni olympijští vítězové z Tokia. Dostali ji taky historičtí francouzští olympijští vítězové v našem sportu. A myslím, že všichni jsme ji s pokorou přijali a řekli, že do toho rozhodně jdeme.
Přijel jsem z Prahy a věděl, že musím být na místě okolo poledne. Ze začátku to vypadalo, že to stihnu, ale hned po příjezdu na letiště jsem zjistil, že se mi o dvě hodiny zpozdil let. Takže to bylo těsné, ale nakonec se o mě krásně postarali. Čekalo na mě oficiální auto na letišti a stihl jsem to.
Jak probíhal celý proces, kdy jste se učil zacházet s olympijskou pochodní?
Byla to docela dlouhá instruktáž. Vysvětlovali nám i to, jak probíhá předání, což se nás úplně netýkalo, ale je důležité ji držet s pokorou, která k tomu patří. To znamená držet ji hrdě, vážit si toho, že olympijský oheň je doslova ve vašich rukách, a podle toho se k pochodni chovat.
Měl jsem jeden takový blbý dotaz. Byli jsme na raftu, sjížděli divokou vodu a drželi olympijskou pochodeň. Zeptal jsem se, co se stane, když zhasne. Odpověděli mi, že to neexistuje, není žádný plán B. Takže jsem pochopil, že by se jim to asi nelíbilo, a možná bychom tím mohli zrušit olympiádu. Tak jsem říkal, že to radši zvládneme, aby byl náš sport na olympiádě zachován.
Vážně jste se o tom bavili?
Bylo to ze srandy samozřejmě. Kdo jiný by měl raft svézt dolů, než olympijští vítězové. Jen tak jsme vtipkovali, ale jinak to bylo v pohodě. Užili jsme si to.
Čekání na raftu bylo přece jenom docela dlouhé, deset až patnáct minut, co jste během toho stihli probrat?
Tak nějak všechno. Pozvání na Super Cup do Číny, což je náš poslední závod letošní sezony. Probírali jsme, jestli tam jedeme, protože to má takový zvláštní formát. Nevezeme si tam vlastní lodě, ale budeme je mít půjčené. Říkali jsme, že se všichni bojíme singlu, protože jakmile tam člověk nemá svoje upravené místo na klečení, je to úplně jiná loď.
Probírali jsme také nervozitu před závodem, olympijskou vesnici. Mimochodem je tam nějaká taková, jak bych to řekl, „zen zóna“, uklidňující, meditační místnost, na to se těším, zajímá mě, jak to bude vypadat, jaké je fitko a tak. Ve vesnici jsem ještě nebyl, už se těším na večeři.
Jaký byl fyzický prožitek z držení pochodně?
Je těžká a dokud nehoří, smrdí benzínem. Váží asi dvě kila, podobně jako kalhoty naší nástupové kolekce.
