Tam, kde Zápotocký hřímal o písni práce, se dnes propouští
Psal se leden roku 1952 a Ostrava se chystala na velkolepou událost – zapálení první vysoké pece v areálu tehdejší Nové huti. Přišly se podívat tisíce lidí včetně politických špiček. Díky nalezené původní reportáži Československého rozhlasu můžeme pátrat po osudech přímých pamětníků a připomenout si, jak to tehdy před 60 lety vypadalo.
Začíná rok 1952 a v areálu ostravské Nové huti jsou tisíce lidí. Podle pamětníků mají jednoduše radost, že se něco takového vůbec podařilo.
Zapálení první vysoké pece v Nové huti je mocným nástrojem propagandy, třeba v podání tehdejšího předsedy vlády Antonína Zápotockého. „A vězte, až litina rudá z pece začne vytékat, já, dělník z nové Ostravy, semafor další na stůj dávám nepřátelům člověka,“ zaznělo například u příležitosti zapálení vysoké pece z jeho úst.
A už je to tady. „Přichází předseda vlády Antonín Zápotocký, aby tavičům zapálil pec,“ sděluje rozhlasový reportér v reportáži staré 60 let. Jedním ze jmen, která zmiňuje, je i Stanislav Najvrt.
Jako slepý k houslím
Tomu tehdy bylo 19 let. Když se teď prochází po vysoké peci, chystá doma oslavu svých osmdesátin. „Tenkrát to byla velká sláva. Pec byla obsypána mnoha lidmi,“ vzpomíná.
Po mnoha letech si alespoň na chvíli nasadil helmu mistra a prozradil, že k zapálení pece přišel tak trochu jako slepý k houslím. „Vybrali mě – jako mladého svazáka – zřejmě proto, že šlo o svazáckou pec,“ vysvětluje. „Pochopitelně jsem se tomu nebránil.“
„To my jsme tak nejásali,“ přidává se další z pamětníků Otakar Sládek. Bylo mu tehdy pouhých 16 let. „Byli jsme mladí, neměli jsme z toho žádné zvláštní pocity.“
Časy se mění
Je to opravdu pozoruhodné srovnání, tedy všímáme-li si toho, o čem se v huti mluvilo před 60 lety a o čem dnes. Antonín Zápotocký v roce 1952 prohlašoval: „To je opravdu ohromná píseň práce. To je velkolepé básnické dílo!“
Současnost je jiná. Šéf pro personalistiku ArcelorMittal Ostrava Jan Rafaj o nuceném odchodu 600 zaměstnanců na konci ledna říká: „Musíme zvyšovat produktivitu práce, abychom byli konkurenceschopní.“
Doba se mění, pokyvuje hlavou i tavič ve výslužbě pan Najvrt. Poukazuje třeba na to, jak se pracovalo na peci tehdy a teď. „Tenkrát byly podmínky opravdu těžké. Dnes tu mají hoši pohodičku,“ usmívá se.
Byl to malý návrat pamětníků ke staré slávě Nové huti a zvučné zkratky NHKG. Paradoxem je, že vzpomínali u jiné pece než u té, kterou zapalovali. Ta jejich totiž kvůli ekonomické krizi vyhasla.