V roce 1965 odehrál Armstrong sérii koncertů v pražské Lucerně, kde ho přezdívkou Satchmo (překládá se jako „velká huba“) uvítali v Československu nejen moderátoři programu Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem, ale třeba i režisér Jan Špáta, který o zpěvákově návštěvě natočil krátkometrážní dokument Hello Satchmo. Stejné jméno nesla i píseň, kterou americkému jazzmanovi zazpívali v Divadle Semafor jeho členové Eva Pilarová a Jiří Jelínek.

Armstrongův příjezd do socialistického Československa byl pro tehdejší fanoušky jinak zakázaného jazzu sváteční událostí – a to nejen z kulturního hlediska. Jak v rozhovoru pro Radiožurnál popsal Vlastimil Buryan, který se jednoho z koncertů v Lucerně sám zúčastnil.

„Ta atmosféra byla pro nás takovým jemným závanem svobody. Pocitově to bylo něco úplně jiného, než jsme znali. Člověk nešel jen na skvělého muzikanta a žijící legendu, ale šel na něco, co mu bylo desítky let zakazováno. My jsme prostě byli rozechvělí, roztřesení, natěšení,“ vzpomíná Vlastimil Buryan a dodává, že fronty na vstupenky, které se na Václavském náměstí tvořily, měly někdy i stovky metrů a i řadu let po koncertě si lidé o Armstrongově vystoupení mezi sebou stále povídali.

„Říkali jsme si, že když přijede Armstrong zahrát do Prahy, tak to už se za chvíli bude moct všechno. Ty pocity byly krásné a povídali jsme si o tom dlouho. A z Louise Armstronga jsem cítil, že zpívá rád a s radostí. Možná že to je z části dokonalá profesionalita, ale určitě ne úplně. A když se do toho položil tím svým nepopsatelným a neopakovatelným způsobem, tak jsme byli všichni naprosto odvaření,” řekl Buryan.

Armstrongova příjezdu si ale kromě fanoušků všimla i tehdejší Československá média. Reportéři byli zpěváka přivítat i přímo na letišti, kde ale pro hlubší rozhovor nebyly ideální podmínky a nálada, takže se Louis Armstrong v podstatě pouze smál, říkal všem okolo, že je rád vidí, a ujišťoval je, že se na pobyt těší.

Jediný plnohodnotný rozhovor poskytl zpěvák až před svým druhým pražským koncertem, konkrétně redaktorovi Československého rozhlasu Jaroslavu Čmehilovi. Spolu mluvili například o tom, zda by Armstrong coby jazzman dokázal hrát se symfonickým orchestrem, kdyby s ním ztroskotal na pustém ostrově, nebo nejúspěšnějších životních okamžicích.

Šest let po pražském vystoupení zemřel Louis Armstrong na infarkt myokardu. Říká se ale, že i v momentě, kdy umíral, svítily na celou místnost zuby z jeho smějících se úst.

Josef Kaňka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít