Nerozluční jako Kastor a Pollux? Bratři svorně září na nebi, vzpomíná se na Hostišov
Kastor a Pollux bez sebe nedali ani ránu. Spolu závodili na olympijských hrách, spolu kradli dobytek, bok po boku se s ostatními Argonauty plavili za zlatým rounem a pospolu se vydali na únos nevěst.
Syny s těmito nevěstami, sestrami Leukippovnami, snad zplodili každý zvlášť. Jisté to není, protože i krátké odloučení muselo být pro Kastora a Polydeuka krajně obtížné. Tak rádi se měli, tak silně na sobě záviseli.
KASTOR A POLLUX
Dali jméno všem dalším dvojicím, které jsou stejně nerozlučné, jako tihle dva nevlastní starořečtí bratři. Z nichž jeden kvůli tomu druhému dokonce odmítl i nesmrtelnost.
Byla i nebyla to dvojčata. Mluví se o nich jako o Dioskurech, a to znamená „Diovi synové“.
Ale z nich dvou Zeus zplodil pouze Polydeuka, nejlepšího rohovníka tehdejšího Řecka. Otcem Kastora, jenž proslul jako krotitel koní a voják, byl spartský král Tyndareos, zákonný manžel společné matky obou bratrů Ledy. Zeus se Ledy zmocnil v podobě labuťáka a plodem tohoto spojení byla možná i krásná Helena.
Zdá se, že rozdílné geny po otcích čistou bratrskou lásku jen umocnily. Když zemřel Kastor, odmítl Polydeukes nesmrtelnost, pokud by ji měl pouze pro sebe. Místo toho přijal nabídku být s bratrem střídavě pod zemí a střídavě nad oblaky. Od těch dob fungují Dioskurové i jako hvězdy na nebi – Blíženci, latinsky Gemini.
Jejich nerozlučnost zůstala v dobrém povědomí, jak dokazuje i jedna více než sto let stará nádherně kousavá stať Jaroslava Haška. Praví se v ní: „Čím v antice byla nerozlučná dvojice Kastor a Pollux, tím pro stranu realistickou jest Dr. Jan Herben a profesor Drtina. Oba navzájem se doplňují, a co neřekne Herben, řekne jistě Drtina, a co neřekne Drtina, to slavnostně prohlásí Herben… Byly doby, kdy profesor Drtina nechtěl míti nic společného s Dr. Herbenem, čas ten však minul a v redakci „Času“ zazvonila sklenka pana Herbena, naplněná moravským vínem, o sklenku pana Drtiny, naplněnou sodovou vodou. A pak už je nedělilo nic než otázka abstinence, což se však také poddá během času, jak ujišťují kruhy blízké profesoru Drtinovi.“
V Haškově satiře hraje také důležitou roli Hostišov, malá víska na Voticku při silnici z Prahy do Českých Budějovic, v níž Herbenovi postavil pozoruhodnou vilku význačný český architekt Jan Kotěra: „Ať se děje cokoli; dovede to Dr. Herben obratně převésti vždy na Hostišov. Na Madagaskaru je povstání. V „Čase“ vzpomíná při této příležitosti Dr. Herben na Hostišov. Japonci dobývají Port Arthuru. Dr. Herben vzpomíná na Hostišov. V parlamentě mluví se o starobním pojišťování dělnictva. Dr. Herben vzpomíná na Hostišov. Oposiční listy sedí na vládě, Dr. Herben sedí na Hostišově. Ledové kry blíží se Skandinávským fjordům, ale Dr. Herben při té příležitosti píše o Hostišovu. Dr. Herben a Hostišov jest jedno a totéž. A když Dr. Herben přestane psát o Hostišovu, píše o něm prof. Drtina.“
RČENÍ POD RENTGENEM
Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.
Je to kouzelné, ale pozor, i typicky haškovsky nespravedlivé. Doktor Herben – u Haška je za Kastora - nebyl žádný hlupák. Objevil pro českou literaturu Vladimíra Vaška alias Petra Bezruče. V boji o Rukopisy královédvorský a zelenohorský stál na té slušné, kritické, moderní straně a dlouho (a docela úspěšně) působil v politice.
Herbenův Čas, časopis a jednu dobu i deník, který se vyznamenal v boji o Rukopisy, řešil i věci povýtce praktické, jako nedostatečné osvětlení čítáren v knihovně v době zimy.
