Zpočátku jako by čtenář vstoupil do unavené mysli trochu zmateného člověka. Možná se tu o někoho pokouší šílenství, nebo už je dotyčný těsně za touto hranicí? Krátké věty, spíš výkřiky, rychle se střídající obrazy, téměř destruktivní vize, vypjaté emoce: "Nic nemělo zůstat. Nic. Zéro. Trpká ústa, vrásčitá, rozbitá, zkroucená, lůžka, popel, rozložené obličeje, hodiny pláče, roky a roky samoty, ale žádné vzpomínky. Jen to ne."

Teprve po tomto vzrušeném a ne zcela srozumitelném entrée začíná samotný příběh, postupné rozplétání i občasné zaškubnutí, sestup do událostí starých přes 20 let. Je to právě ve chvíli, kdy už je čtenář, který prošel úvodním zmatkem, lapen, v okamžiku, kdy chtivě sahá po vysvětlení a nezastraší ho ani nabídnutých víc než 500 stran textu. Následná cesta je dlouhá, ale stojí za to.

Oním zdánlivě dezorientovaným vypravěčem z počátku knihy je sedmačtyřicetiletý architekt Charles Balanda. Hodně pracuje, cestuje do Ruska, občas jako by se jeho den posouval podle časových pásem a podle toho, jestli "hoří" termín na stavební práce. Má manželku, s níž vyženil dceru Mathilde.

Stereotyp jeho zaneprázdněnosti naruší až smrt. Oznámení o úmrtí matky jeho dávného kamaráda ho vytrhne z přítomnosti a on se vrací do let svého mládí, rekonstruuje své zážitky, vzpomíná, oživuje, truchlí, rychle promítá políčka filmu z časů dospívání. A znovu svou dávnou přítelkyni a zasvěcovatelku pohřbívá, definitivně se s ní loučí.

Ale to je teprve polovina Gavaldiny knihy. Ta, v níž má děj rychlejší, ale také přerývavější spád. Někdy se tu jen naznačuje, jindy autorka sama doslovuje nebo napovídá. Následuje přítomnost, popisovaná systematičtěji, v rozmáchlejších gestech, souvislejších celcích. A v ní katarze. Charles nachází mladou ženu, Kate. Vyslechne její elegické líčení o tragické smrti sestry a švagra, o tom, jak se začala starat o svého synovce a dvě neteře, o "boji o život", o výsadě svobody. V tom okamžiku dozrává chvíle pro změnu. Nebo lépe, pro uvědomění si prožívané prázdnoty, a také právě kolem probíhající - možná poslední - šance k vymanění se z šablon obvyklosti a nalezení něčeho smysluplného.

Anna Gavalda nenutí své postavy k vyslovování existenciálních otázek. Jen je pečlivě sleduje a vykresluje v okamžicích, kdy se jim životní situace v bolestivých či překvapivých polohách vyjevují.

Jiří Našinec říká v doslovu (Utěšitelka Anna Gavalda): "Všechny spisovatelčiny dosud vydané knihy spojuje stylová prostota, barvitý, povýtce hovorový jazyk, dokonalý popis dojmů a pocitů jednajících postav, výrazný pozorovací talent, jemný humor a občas i citlivě odměřená dávka... krutosti." Charakteristika je to přiléhavá. V případě knihy Člověk není nikdy úplně šťastný je k ní možné navíc přidat sugestivnost, přitažlivost, čtivost, jednoduchost, která je podobná architektonickému minimalismu, přičemž i zde je pod střídmým a nezdobeným povrchem spletitý a hluboký obsah.

Anna Gavalda, Člověk není nikdy úplně sám, Mladá fronta, Praha 2009, překlad: Dana Melanová, str. 536.

Milena M. Marešová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít