Hanna: Dospívání na ostří nože
V pořadí čtvrtý film britského režiséra Joe Wrighta je poměrně překvapivým úkrokem z jeho klasicko-melodramatické linie, po níž dosud úspěšně kráčel. Hanna vstupuje do radikálně odlišného žánru, ačkoli její mladá, nevypočitatelná a impulzivní hrdinka dost možná vzdáleně připomene postavu literární manipulátorky Brionny z Pokání.
I ona se netradičně vypořádává s dospíváním a s nástrahami, které jí život klade do cesty, tentokráte nikoli perem a přepisováním cizích osudů, nýbrž pestrou paletou zbraní a fyzickou likvidací překážek v životní cestě.
Čtrnáctiletá Hanna žije se svým otcem, bývalým tajným agentem, za polárním kruhem a v ledové izolaci se připravuje na jediný životní úkol – vraždu agentky s poetickým příjmením Zadecková. Do světa vyráží doslova odkojená tundrou a encyklopedií. Všechny teoretické znalosti v oblasti bojových umění i lingvistiky jsou však vystaveny drsné konfrontaci s realitou. Dívčiny představy o životě korespondují s poetikou pohádek bratří Grimmů, její pouť za naplněním pomsty pak zase s žánrem výbušného thrilleru.
Zvláštní prolínání poetik souzní s žánrovou paletou, kterou Joe Wright v Hanně používá. Vedle jasně vymezené thrillerové zápletky o válce tajných agentů stojí iniciační příběh o dívce, která vedle soubojů a úniků hledá vlastní identitu, prožívá první milostná vzplanutí a první velká zklamání. Ve filmu se tak střídá celá řada narativních poloh, od ztišené melodramatické intimity přes pohádkově stylizované obrazy odrážející archetypálnost příběhu dospívání až po energickou thrillerovou školu. I v ní si Wright vybírá ze dvou moderních přístupů – jednak z průrazné videoklipové koláže s rázným elektronickým podkresem (z dílny Chemical Brothers), jednak ze svých osobitých záběrů bez střihu. Právě ty patří k vrcholům filmu. Prozrazují obdivuhodnou kontrolu, kterou nad náročnými scénami Brit má.
Bohužel stejná míra tvůrčí disciplíny není patrná v Hanně jako celku. Film je doslova přehlcen ornamenty, klišé a pestrými atrakcemi, kterým ale chybí logické pojivo. Wrightův snímek je oslňujícím lunaparkem, v němž se střídají nálady a barvy, nic ho však nedrží pevně pohromadě, dokonce ani kurážný herecký výkon mladičké Saoirse Ronan. Přesvědčivost v detailu, jinak však přílišná sypkost, nevyrovnanost i jistá slabomyslnost celé historky o náctileté „superagentce“ – to jsou hlavní strašáci, které z jinak příjemně plynoucího a invenčně natočeného filmu dělají rozporuplnou záležitost.
Podobně jako hlavní hrdinka ani Wrightův nový snímek svou identitu v matoucí tříšti vlivů nenajde a skočí de facto tam, kde začal. Vše mezi tím se snadno vytratí z paměti.
Hodnocení: 65 %
