Nestor britské scénografie Mackintosh radí, jak na Shakespeara
Posunout divadlo malých forem na velké scény, to je krédo britského režiséra Iaina Mackintoshe. Ve své tvorbě, jejíž střípek nedávno představil na Pražském Quadriennale, reflektuje odkaz slavného britského režiséra Tyrona Guthrie. V exkluzivním rozhovoru pro Český rozhlas Mackintosh popisuje třeba, jak scénou vhodně podtrhnout shakespearovské tradice.
Tento projekt je oslavou specifických forem divadla. Tradic úderné scény v duchu Tyrona Guthrie, která přenáší herce mimo samotné publikum. Ve svém působivém projektu z roku 1948 vymyslel variantu, kdy nesedí publikum jen ze dvou stran, kolem hlediště, ale je součástí scény ve třech dimenzích. Bylo to poprvé na festivalu v Edinburgu. Viděl jsem to a bylo to úžasné, Guthrie změnil Shakespeara a přitom ho uchoval pro široké publikum. Překonal inscenační problémy, které měli mnozí režiséři a dokázal skrze svou inscenaci na stadionu dostat Shakespeara znovu až do Ameriky. Například do Mineapolisu, kde bylo jeviště pro 1500 diváků. A zámořský úspěch měl velký dopad také na samotnou Británii. Kruhový amfiteátr je řešení, které dopřává divákům i hercům maximální kontakt. Dává možnost hrát k co možná největšímu auditoriu. Tato zkušenost nám dává možnost překonat staré stereotypy a posunout divadlo malých forem na prostor velkých scén. A tak vlastně Anglie, jako tradiční divadelní bašta přinesla nový pohled na možnosti divadelní inscenace. A já věřím, že dokážeme touto cestou obrodit divadlo, přiblížit ho tisícům diváků. Není to umění za oponou ale mezi všemi.
Když už mluvíme o specifických scénických okolnostech. Myslíte si, že Shakespeare vyžaduje inscenačně zvláštní prostředky?
To je dobrá otázka. Například hra Jindřich V., tam se hodně a tradičně uvažuje o prostoru. A je to tak. Shakespeare je v první řadě hlavně o představivosti v co nejširším prostoru. Proto si myslím, že jednou z hlavních chyb shakespearovských inscenací je potlačování představ, ty přijdou samy o sobě později na základě dobré scény. Vyžaduje to totiž, aby právě publikum jasně vidělo, co se děje na scéně. Když tedy pomůžete takto scénicky Shakespearovi, pak pomůžete i samotným divákům, kteří budou více přemýšlet o ději. Díky této formě může malá skupinka herců ovlivnit velké množství lidí kolem.
Zmiňovaný Tyron Guthrie - věhlasný režisér a divadelní ředitel žil v letech 1900-1971. Ve svých inscenacích se opíral kromě klasické britské tvorby také o ruskou klasiku, zejména Čechova, jehož texty mu překládal osobně jeho švagr Hubert Butler. Višňový sad byl například v jeho režijním podání vůbec první inscenací v angličtině, v roce 1934. Sluší se připomenout, že Guthrie před tím prošel i rozhlasovou školou, když od roku 1924, po absolutoriu na Oxfordu, pracoval jako speaker v rozhlasové stanici BBC v Belfastu. Později se ovšem plně věnoval jen divadlu, včetně operních inscenací. Později založil několik významných divadelních scén v USA a Kanadě. V 61 letech byl povýšen britskou královnou Alžbětou II. Do šlechtického stavu.
Jak vidíte takový experiment, ke kterému nedávnou sáhla naše první scéna. Kdy v hledišti Stavovského divadla vzniklo podium pro Čechovův Višňový sadu a diváci naopak usedli na jevišti?
To už tady bylo v 19.století. Tehdy nastoupila éra plynového osvícení. Pro dnešní dobu je to ale už, soudím passé. Máme přece obrovské technické možnosti, vizuální techniku, která dokáže evokovat veškeré scénické varianty. Není to jen éra filmu, ale také doba videa. A pokud divákům upřeme tyto možnosti, ochuzujeme i samotné divadlo. Když naopak lidem dopřejeme moderní technologické postupy, rozvíjíme jejich myšlení a představivost. A všechno je to možné udělat na relativně malém prostoru, kde se vraždí, rodí, miluje i nenávidí, stejně jako po staletí na divadelní forbíně. Technickou výhodou v tomto případě ovšem je, že malý vizuální prostor zasáhne velké auditoriální zázemí. Myslím, že publikum nakonec takto může paradoxně z herců udělat loutky. Na druhou stranu se tak scéna stává důležitější než dříve. Jistěže, jsou to herci, kteří tím vším ztrácejí. Ale celek je tím, který se jim prostřednictvím diváků bohatě odvděčuje.
