Kreslil jsem čtyřiadvacet stran komiksu za měsíc, vzpomíná Marko Čermák na Rychlé šípy
Tramping se změnil. Ale existuje dál. I to v rozhovoru s Lucií Výbornou říká trampská a country legenda – a mimo jiné i druhý kreslíř slavných Rychlých šípů – Marko Čermák. „Tramping se rozptýlil. Po otevření hranic se jezdí na různá místa v různý čas. Ale jezdí se stále.”
K Rychlým šípům se dostal v roce 1968. A to navzdory tomu, že Jaroslav Foglar byl pravověrný skaut a Marko Čermák zase pravověrný tramp. „Třenice občas vznikaly,” přiznává s úsměvem.
„Já ale nejsem ten tramp, který se válí opilý v příkopě před hospodou. Já jsem tramp, který utíká do lesa a táboření u mě vždy vítězilo nad interiérem,” vzpomíná. „Skautu jsem navíc vždy fandil a fandím mu dodnes.”
K Rychlým šípům se dostal díky vyhranému konkurzu v roce 1968. A minimálně zpočátku to neměl úplně jednoduché, navazoval totiž na práci prvního foglarovského kreslíře Jana Fischera. „Trefit se do jeho linek nebylo úplně snadné,” přiznává. „Byl o hodně lepší než já. Uměl zkratku a měl švihovou linku.”
A Jaroslav Foglar trval na tom, aby si jeho postavy zachovaly fischerovský rukopis, a tak měl Marko Čermák co dělat. „Ale dělal jsem to rád, byl jsem šťastný, že kreslím Rychlé šípy.”
Měl přitom přímo smrtelné tempo – neuvěřitelných 24 stran komiksu za měsíc. „Kreslil jsem celý den, celou noc a zase celý den,” vzpomíná. „Pak jsem jednu noc spal a pokračoval jsem dál. Na fotografiích jsem viděl, jak se ztrácím. Nakonec se ze čtyřiadvaceti dílů stalo dvanáct měsíčně.”
Rychlé šípy nakonec skončily neslavně – za normalizace je komunisté opět zakázali. „Byl jsem ale tak urvaný z kreslení, že jsem ani nestihl být pořádně smutný. Navíc v tu dobu začali šlapat Greenhorns, kde jsem hrál na banjo – a to byla moje náplast,” přiznává Marko Čermák.
