Rychlé šípy ovlivnily generace čtenářů. Kultovní komiks slaví 75. výročí
Přesně 17. prosince 1938 se v časopise Mladý hlasatel poprvé objevili komiksoví hrdinové Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka. Příběhům Rychlých šípů z pera Jaroslava Foglara propadly stovky dětí.
Dobrodružství slavné pětice se za 75 let stala kultovními. Postavy ožily v divadle i na filmovém plátně, několikrát promlouvaly také z rozhlasových přijímačů. Některé jejich výroky zlidověly.
Komiks začal Jaroslav Foglar psát, když mu bylo 31 let. „Domníval jsem se, že to půjde dva tři týdny, ten časopis byl týdeník. Ono se to tak jako ujalo, že jsem musel pořád pokračovat. A vždycky první, co čtenáři dělali, i když si ten časopis koupili v trafice, tak ještě na ulici si prohlíželi, jaké je pokračování toho seriálu,“ vysvětloval.
Podobu dal partě pěti kluků kreslíř Jan Fischer. „Já jsem mu říkal – dokázal bys takový seriál namalovat, kdybych ti napsal, jaké je tam to okolí? A on řekl, že se pokusí,“ vzpomínal Foglar.
Rychlé šípy připomněla redaktorka Klára Bílá. Na Radiožurnálu o nich mluvil také jejich kreslíř Marko Čermák
Na přelomu 60. a 70. let, po smrti Jana Fischera, začal příběhy kreslit Marko Čermák. Jako malý kluk zažil první sérii Rychlých šípů ve 40. letech. Tehdy to prý byl obrovský fenomén, což už dnes bohužel není.
„Dnes do toho vstoupila moderní technika. Děti už nečtou jen knihy, ale hrají si s notebooky, mobily, tablety, pozornost se rozmělňuje. A Rychlé šípy jako kreslený seriál nebo knižní trilogie byly úplně jiná forma a dnešní děti už tuto formu moc neberou, bohužel,“ myslí si Čermák.
Jaroslav Foglar si ho coby kreslíře vybral koncem 60. let v konkurzu. „Musel jsem navázat na pana Fischera, protože si to pan Foglar přál. Ani to jinak nešlo, byl by to moc velký skok v těch podobách. Ale po výtvarné stránce to pak byl takový kočkopes,“ míní Čermák.
Rychlým šípům nepřál nacistický ani komunistický režim. Poslední příběh vyšel v prosinci 1989 v deníku Mladá fronta. Poté se příhody Foglarových hrdinů objevily na trhu pouze v souborných knihách.
Spisovatel Jaroslav Foglar byl dlouhá léta skautským vedoucím a své zkušenosti vložil také do svých příběhů.
„Četl jsem jeho knížky, které mi doma půjčoval tatínek. A pak jsem opravdu zjistil, že v té Křišťanově 18 Jaroslav Foglar žije, což bylo pro kluka, kterému bylo 12 nebo 13, v 80. letech neuvěřitelný objev,“ říká Robert Tamchyna, který se s Jaroslavem Foglarem znal osobně.
Robert Tamchyna vzpomíná na první setkání se spisovatelem, kdy s knížkami pod paží oněměl dojetím, když se jeho chlapecký idol zjevil ve dveřích bytu, na který zazvonil.
„Byl člověk, který skutečně věřil svým ideálům,“ shrnuje povahu Jaroslava Foglara Robert Tamchyna a nad spekulacemi o homosexualitě spisovatele, které mohly pramenit z jeho opravdového zaujetí pro práci s malými chlapci, se jenom pousmívá.
