V knížce Popel a sníh jste se věnovala polozapomenuté části finské historie. Jak těžké bylo otevřít toto téma?
Bylo to docela složité. Nikdy předtím se o tom nemluvilo, nenajdete to v učebnicích historie ani v románech. Lidé nevěděli, že ve Finsku bylo za druhé světové války kolem dvou stovek koncentračních táborů. Byly trochu jiné než ty ostatní v Evropě. Nacházely se v Laponsku, to je region na severu Finska. Obývají ho Sámové, a ty do těch koncentračních táborů Němci zavírali.

Je to kontroverzní téma?
Ano. Po tom, co Němci za druhé světové války zničili celé Laponsko a Finsko, se všechno začalo znovu budovat. V tomto období chtěla finská vláda Sámy plně integrovat do společnosti. Chtěli po nich, aby se naučili finsky, přijali finskou kulturu a vzdali se té sámské. A tohle se se Sámy pořád táhne. Ztratili svým způsobem spojení se svojí historií, a vlastně se jim to děje i teď, což je smutné.

Inspirace v historii

Píšete o reálných událostech. Jsou i vaše postavy reálné osobnosti z historie?
Někdo ano. Třeba u hlavní postavy, té novinářky, co do Laponska přijede po válce, jsem se inspirovala reálnou osobou. Ta si v Laponsku udělala fotografické studio a fotila Sámy. Měli ji moc rádi a Finové ostatně taky. Potom samozřejmě místa, o kterých píšu, doopravdy existují. A i některé příběhy a zápletky z knihy. Něco mi vyprávěl můj dědeček, ale nemůžu říct co, protože bych vyzradila děj.

Váš román se ale řadí mezi historickou fikci. Jak jste k tomuto žánru při psaní přistupovala?
Když jsem psala, říkala jsem si, že můžu napsat cokoliv, je to přece fikce. Ale já jsem chtěla být přesná. Vystudovala jsem historii, takže mě zajímají fakta, a chtěla jsem, aby ta kniha vyvolala nějakou debatu. Mám dva dokumenty. Jeden je ten samotný hotový román a druhý je doplněný o poznámky. V nich jsou všechny zdroje a informace, odkud jsem čerpala. Je jich přes 200, takže jsem při rešerši byla pečlivá.

Mezinárodní ohlas

Ještě před samotným vydáním knížky už od vás vydavatelé koupili práva na překlad do angličtiny. Pouhé čtyři měsíce po tom, co byla venku, už jste měla uzavřené smlouvy na překlad do dalších devíti jazyků. Měla jste radost?
Nemohla jsem tomu uvěřit. Lidé většinou nečtou finskou literaturu. Nenapadlo mě, že by si moji knížku chtěli přečíst čtenáři ve Švédsku, natož jinde po světě. Románu si všimli i politici a ti mě taky chválili. Mám radost, že jsem vytvořila něco, o čem se mluví.

Stejný scénář se opakuje u knížky Vzpomínka na oceán, kterou teď píšete, taky už máte prodaná práva na překlady. Není to stresující? Nebojíte se, že na ni čtenáři čekají, a ona pak třeba nebude dobrá?
Ne, protože já cítím, že bude skvělá. Víte, kvůli pandemii koronaviru jsem nebyla s moc lidmi v kontaktu. Čtenáře a svoje fanoušky jsem vůbec neviděla. To je smutné, ale zároveň mi díky tomu sláva nestoupla do hlavy. Jediné, na čem záleží, je to, jak se ohledně knížky cítím já. A já mám pocit, že bude ještě lepší než ta první.

Prozradíte, o čem bude?
Její děj se odehrává na severu Norska v osmdesátých letech minulého století. Píšu o lidech, kterým se říká Kvenové. Je to taková menšina, dřív žili ve Finsku, pak se přesunuli do Norska. Tam jejich život ale na konci šedesátých let začal ovlivňovat petrochemický průmysl, který se tam začal v té době rozvíjet. V osmdesátých letech se taky začalo mluvit o klimatické změně, začaly vycházet první výzkumy a články. Takže všechna tato témata se tam objevují. A už píšu svoji třetí knížku, mám už 150 stránek. Ale nejdřív samozřejmě musím dokončit Vzpomínku na oceán.

Jan Dlouhý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít