SOUTĚŽ: Vlny štěstí Arnošta Lustiga. Vyhrajte nový výbor z rozhovorů s českým spisovatelem
My jsme chtěli jiný svět, stojí v podtitulu nové knihy, která se ohlíží za stopou, kterou zanechal světoznámý spisovatel Arnošt Lustig v Československém rozhlase, kde coby student žurnalistiky v roce 1948 začínal. Výbor z dosud nepublikovaných rozhovorů a rozhlasových relací, které edičně sestavila Lustigova dcera Eva, přináší nadčasové úvahy o svobodě, tvorbě a lidství. O Vlny štěstí si můžete zahrát v pravidelné soutěži serveru iROZHLAS.cz.
Publikace mapuje skrze dobové publicistické texty i pozdější Lustigovy osobité postřehy, jeho novinářské literární začátky, vztah k pražskému jaru, emigraci a návrat po sametové revoluci, ale stejně tak jeho názory na výuku literatury a filmu i na jeho vlastní tvorbu.
Eva Lustigová v rozhovoru pro Český rozhlas prozradila, že se kniha měla původně jmenovat Hlas Arnošta Lustiga.
„Chtěli jsme jiný svět… Já bych začal od konce války, kdy lidé v mém věku a samozřejmě já sám taky byli velice zklamáni světem, který byl. Byl to svět, který se pral, svět nacionalismu, svět vražd, svět nespravedlnosti. To znamenalo nejen rozbít starý svět, ale postavit svět nový... Za ty dvě desítky let se ukázalo, že nestačí dobrá vůle, že od programu a od dobré vůle a od snah k vybudování lepší, spravedlivější společnosti není tak jednoduchá cesta. Že dobrá vůle musí být propojena s vědou, s vědeckým poznáním.“
Arnošt Lustig v rozhovoru s Janem Procházkou v únoru 1968
„Jde mi o Arnoštovy profesní začátky. Zmapovat, jak se dostal tam, kde skončil. A stejně tak jsem byla zvědavá na jeho ‚hlas‘, doslova i metaforicky. Jak zněl, co měl na srdci, jak se v průběhu času měnil,“ vysvětluje.
„Do konce svých dnů o své práci v rozhlase mluvil často, velmi pozitivně a s jiskrou tajemství. Zdálo se mi tedy přirozené, abych se této části jeho odkazu věnovala.“
Příprava Vln štěstí probíhala několik let, na jaře 2020 do ní navíc vstoupila pandemie koronaviru. Lustigová tím alespoň podle svých slov dostala čas soustředit se na to, co by kniha měla zahrnovat obsahově, aby byla zajímavá a také přibližovala osobnost Arnošta Lustiga jinak než doposud vydaná díla.
Přispět navíc dostali možnost Lustigovi přátelé: Jiří Anderle frontispisem, Pavel Kohout úvodem, Karel Hvížďala biografickým esejem a Karel Vágner napsal doslov knihy.
„Práce na této knize mě přesvědčila, že tento člověk, jehož dítětem jsem se z osudových důvodů stala, byl současně vážný i zábavný, německy ‚ernst lustig‘, nomen omen,“ vypráví o svém otci Lustigová.
„Arnošt měl vždy co říct, dokázal to říct autenticky, působivě a lyricky a zanechat dojem, že svému tématu rozumí a má přehled, nadhled a humor. A že se nebere moc vážně. Arnošt totiž byl stejný, ať byl na veřejnosti, nebo doma, bez masek.“
Pravidla soutěže
Přečtěte si Obecná pravidla soutěže o knihy se zpravodajským serverem iROZHLAS.cz
Arnošt Lustig pocházel z rodiny malého obchodníka. Ze střední školy byl vyloučen z rasových důvodů, vyučil se tedy krejčím. V listopadu 1942 byl poslán do Terezína. Později poznal i do dalších koncentračních táborů - Osvětim a Buchenwald.
V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti a ukrýval se až do konce války v Praze. Během holokaustu přišel téměř o celou svoji rodinu. Jeho díla se už od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou Židů a druhé světové války.
Výbor z jeho rozhovorů a dobových nahrávek vydalo nakladatelství Universum.
UKÁZKA Z KNIHY
Pamatuji se na 15. listopad roku 1948, kdy jsem chodil po městě a ke známým jakoby mimochodem utrušoval: „Dělám teď v rozhlase.“ Svou první reportáž jsem poslouchal po boku své vyvolené v hospodě někde na Perštýně, nemaje sám tak skvělého prostředku, jako je rádio, v majetku. Udivil jsem se, že hosté dávali přednost pivu, třebaže jsem pouštěl přijímač na plné pecky. Příští den jsem známým na jejich poznámky ledabyle odpovídal: „Jo, to jsem udělal, a zítra mi večer zase něco vysílají.“ Nejvděčnějším posluchačem jsem však byl nepochybně já sám. A tento zdlouhavý úvod budiž tedy začátkem mého tklivého a stručného vzpomínání.
Učil jsem se novinářem v rozhlase. Šéfredaktor Kořínek mi při nástupu řekl: „Všechno, co napíšeš, si nejdříve řekni nahlas. Žádné zbytečné kudrlinky, poslouchají tě tři miliony lidi.“ A o pár dní později dodal: „A jestliže si myslíš, že mi budeš v pracovní době chodit s písařkou do kina, tak to jste oba na omylu. To bych vás oba za něco vzal.“ Jenže to byla křivda. Nepočítal jsem od prvního dne s omezenou pracovní dobou, nýbrž pravě naopak. Měl jsem však přitom zato, že v tomto povoláni vládne jistá svoboda jednáni včetně návštěvy biografů. A tak jsem poznal hned od začátku, že rozhlas je pevně organizovaný podnik s železnými zvyklostmi, kde po časovém znamení přijde pořad, i kdyby na sůl nebylo. A tomuto zákonu se podřizuje všechno...
(Arnošt Lustig: Jak jsem se mĕl v rozhlase, Československý rozhlas, 14. 9. 1960)
Pokud se chcete zapojit do soutěže o 10 knih Vlny štěstí Arnošta Lustiga, napište nám až do tohoto pátku 9. dubna do 18.00 na e-mailovou adresu soutez.irozhlas@rozhlas.cz odpověď na následující otázku:
Od kterého roku se uděluje cena, jež nese jméno Arnošta Lustiga?
Do odpovědi uveďte:
- Jméno a příjmení
- Adresu pro případ výhry
- Telefon, případně e-mail
Výherce bude server iROZHLAS.cz losovat ze správných odpovědí, každý se může v daném kole účastnit pouze jednou. Více se dočtete v pravidlech.
