Boje na Ukrajině ukazují, že válka nemá hranice a že jsme neschopní to zarazit, říká norský spisovatel
Norský spisovatel Johan Harstad vtrhl na literární scénu ve svých 22 letech se sbírkou próz Herfra blir du bare eldre (Odteď budeš jenom stárnout). Krátce nato následovala sbírka povídek Záchranka, která vyšla i česky. „Moje mladická představa byla, že podstatou života je stát a vydržet. Jenže k tomu, abychom vydrželi, nestačí jen pasivně stát. Proti zlu musíme stát aktivně,“ přiznává Harstad v rozhovoru pro stanici Vltava.
V Záchrance jde o příběhy lidí, které spojuje pocit zoufalství a samoty. Postupně se ukazuje, že postavy se vzájemně znají, a že situace nemusí být až tak beznadějná, pokud v tom člověk není sám. Zároveň zde důležitou roli hrají jevy, věci, předměty, které si spojujeme s bezpečím. Vy ale svůj pohled pootočíte a rázem se ony záležitosti stávají smrtícím nástrojem.
Ano, takový efekt jsem chtěl vyvolat. Trochu jsem v té sbírce porovnával a prozkoumával jakési paradoxy nebo protiklady, které jsou i ve zdánlivě bezpečných věcech a záležitostech, jako je například záchranka.
U jeho knih se čtenář sice směje, ale zároveň ho mrazí. Je tohle pocit, který chce svými texty Johan Harstad vyvolat?
Rád se k té sbírce vracím, i když jsem ji napsal ve svých 21 letech. Dnes je mi 44 a jsem úplně v jiné situaci. Tu sbírku psal člověk, který sotva stanul na prahu dospělosti. Vkročil do světa a zjistil, že ten svět možná není tak bezpečné místo, jak si původně myslel. A já se v oné sbírce snažím prozkoumávat ten podprahový neklid, který jsem tehdy vnímal.
V povídkách vystupují jednotlivé postavy, ale jednotícím motivem je právě ta záchranka. Dalo by se říct, že leitmotivem je, že smrt a neštěstí k životu patří, ale když vydržíme, tak se možná dočkáme pomoci. Je to příslib happy endu?
Asi je to tehdejší pokus odvážit se cítit naději. Zpětně připouštím, že jsem byl naivní, když jsem si myslel, že když vydržíme, tak můžeme doufat. I když popravdě řečeno, ono nám de facto nic moc jiného nezbývá.
Johan Harstad (*1979)
Harstad vydal svoji první prózu Herfra blir du bare eldre (Odteď budeš jenom stárnout) v roce 2001.
V roce 2008 se stal stálým dramatikem Národního divadla v Oslu, nicméně na vlastní psaní nijak nerezignoval.
Je autorem knihy Motorpsycho: Blissard, která je částečně biografií norské kapely Motorpsycho, částečně rozborem jejího alba Blissard a částečně osobní zpovědí autora o vztahu k této kapele a času dospívání.
Nejzásadnější tématem Harstadových románů válka
Ale ano, úmyslně jsem směřoval k optimistickému pohledu. Byla to svým způsobem určitá protiváha k tomu, jaký typ literatury tehdy převládal. Ovšem musím přiznat, že tenhle optimistický prvek léty ve mně poněkud vyprchal.
Ten, kdo skoro něco dokázal
Vy jste autorem románu o druhém muži na Měsíci. Je to téma někoho, komu někdo jiný vzal vítězství. Jak to vzniklo?
Postava druhého muže na Měsíci mě dlouho fascinovala, protože on je vlastně kvintesencí někoho, kdo přišel pozdě. Kdo něco skoro dokázal, ale ne.
Románem Buzz Aldrin, hvor ble det av deg i alt mylderet? (Buzzi Aldrine, kam jsi odešel?) jsem se snažil o určitou poctu člověku v pozadí a jemu podobným.
Přeneseně takhle můžeme mluvit o řadě lidí, kteří nejsou vidět, a přitom dělají ohromně důležitou práci. Jezdí sanitkou, odklízejí odpadky, jsou to vědci, kteří hledají nové léky nebo prostě letí na Měsíc.
Taková kniha by dneska vůbec nemohla vzniknout, protože máme facebook a instagram. Všechno je okamžitě dokumentováno, bez jakékoliv časové prodlevy. Ale tehdy to ještě šlo.
Vlastně Buzz Aldrin není úplně neznámý. Myslím, že se dost vědělo, že Neil Armstrong má partiáka. Ještě hůř ovšem dopadl třetí astronaut. Michael Collins. To už je úplně zoufalé, protože ten ani nemohl přistát. Jen zajišťoval a létal okolo.
Válka, člověk a chaos
Vy jste říkal, že jste možná léty ztratil optimismus. V roce 2018 jste získal cenu za knihu, jejímž tématem je válka, tak možná to je to zvážnění. Byla válka tématem, které vás zaujalo v souvislosti s touto jednou knihou? Nebo je to téma pro vás zásadní kontinuálně?
Téma války je v mých knihách zásadně přítomné. Je to něco, co mě dlouhodobě zajímá. Nejdřív se do mého psaní promítla válka na Balkáně, rozpad Jugoslávie.
Spisovatel Hotakainen: Ten šílenec Putin žije hodně blízko. Ve Finsku teď prožíváme temnou etapu
Číst článek
Válka hraje hlavní roli v románu Max, Mischa a ofenziva Tet, a to válka ve Vietnamu. I když jsem nevyrůstal přímo v době vietnamské války, vyrůstal jsem s jejími důsledky. Tehdy začali připlouvat do Norska lidé ve člunech. Měli jsme ve třídě nové spolužáky. Skrze jejich životy jsme se seznamovali s něčím dosud pro nás nevídaným.
Myslím, že téma války nás může přimět k důležitým úvahám o tom, čeho je člověk schopen a jaký dokáže vytvářet chaos.
Do jaké míry vás zajímá jako téma válka na Ukrajině?
Ukrajinskou válku sleduju, všichni ji musíme sledovat. Když před lety došlo k obléhání Sarajeva, měl jsem dojem, že řadu lidí v Norsku to moc nevzrušovalo, že jim to bylo tak nějak jedno. Ale tahle válka, to je něco jiného. Ta na nás přímo působí.
Jasně na ní vidíme, že válčení jako jev nemá naprosto žádné hranice. Je to něco živelného. A naše neschopnost to zarazit, říct, že tudy a dál už ne, to je pro mě hodně silné téma.
Taky jsem se svého času věnoval hodně rasovým čistkám ve Rwandě, které přivedly lidské zlo na zcela novou, šílenou úroveň. A ta moje mladická představa, že tohle všechno musíme vydržet, že podstatou života je stát a vydržet, to postupně získává určitý ambivalentní úhel pohledu.
Vidíme totiž, že k tomu, abychom vydrželi, už nestačí jen pasivně stát. Že se naopak musíme proti zlu aktivně stát.
