Chyť toho králíka je první román bosenské spisovatelky Lany Bastašićové, vyšel i v češtině. Vypráví příběh dvou žen, které prožily válku v bývalé Jugoslávii, každá si ji ale pamatuje jinak. „Nejde o to, abychom hlavní hrdinku soudili, ale abychom si uvědomili, že je vždycky potřeba zpochybňovat vypravěče. I když jsme jím my sami. Musíme myslet na to, co si do příběhu vkládáme navíc, kde už si vymýšlíme a nakolik jsme vedení emocemi,“ říká.

Praha 13:11 8. června 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Prožitek konfliktu v bývalé Jugoslávii byl pro vás už jako pro dítě něčím, co bylo absurdní, bizarní, nepochopitelné. A tato blízkost třeba právě s absurditou říše divů u Alenky jsou v té knize zjevné. Co pro vás bylo nejdůležitější ukázat v perspektivě vaší hrdinky?
Jednou z nejdůležitějších věcí pro mě asi bylo zkoumání privilegia vypravěče. Výhody toho, že má svůj hlas a možnost ten příběh zprostředkovat. A jak se to liší od postavení těch, kteří tuhle možnost nemají. To, jak vypravěčka může příběh ovlivňovat, aby vypadala lépe, cítila se lépe, aby působila jako oběť, i když jí není.

Nejde o to, abychom ji soudili, ale abychom si uvědomili, že je vždycky potřeba zpochybňovat vypravěče, dokonce i když jsme jím my sami. Musíme myslet na to, co si do příběhu vkládáme navíc, kde už si vymýšlíme a nakolik jsme vedeni spíš emocemi než fakty.

Ten příběh podává takzvaná nevěrohodná vypravěčka z tohoto pohledu. Jak to, že příběh je vždycky jakousi mytologií, kterou každý podává po svém, potom vnímali různí čtenáři vaší knihy?
Otázka mýtu mě už nějakou dobu zajímá a ráda s ní pracuju. Třeba právě zprostředkování válečné zkušenosti spolu s tím, abych čtenáři připomněla, že každý válečný příběh je příběh. Že je v něm zakomponován narativ, legendy, mýtu, ideje a dalo by se říct, že i pohádky.

To se snažím narušovat, abych ukázala, že nic není tak prosté, že vždycky existuje někdo, kdo se na tutéž věc dívá z jiné perspektivy a vidí něco jiného. Abychom se dokázali sami sebe zeptat, kolik z toho, co cítíme, nebo si myslíme, že cítíme, nebo si myslíme, že víme, vlastně vzešlo z předsudků, které jsme si vštípili jako děti. Které k nám přišly skrze jazyk, skrze mýty, skrze příběhy a my je nezpochybňujeme, přestože utvářejí naši realitu.

A jak tedy reagovali třeba čtenáři právě v Chorvatsku, v Bosně, ale třeba i čtenáři po celém světě?
V srbské části Bosny, kde je většina populace srbská, na mě čtenáři nahlíželi tak, že dělám něco, co bych neměla. Upozorňovala jsem na svůj vlastní národ, ukazovala jsem nás v jiné roli, a ne jako oběti. A když člověk na svoje lidi naloží zodpovědnost za jejich činy, rozhodně mu to nijak nezvyšuje popularitu.

Ale zároveň mě překvapilo, jak se na příběh byli schopni napojit lidé z různých částí světa, i když třeba neznali celý kontext, který se ale dnes dá snadno dohledat. Doufala jsem, že se napojí na ten lidský příběh, že i když nebudu doslovná, dojde jim, co se dělo a jak to ovlivnilo lidské životy.

Toho jsem v podstatě chtěla dosáhnout. To mi úplně stačí.

Vy jste sama řekla, že když člověk čte, tak nachází svůj hlas. Jak jste tedy hledala ten hlas té hrdinky?
Při psaní beletrie je pro mě důležitý rozdíl mezi stylem a hlasem. Můžu mít vlastní styl a ten se vyvíjí a mění a já se učím nové věci v procesu.

Ale příběh má vlastní hlas, což je o to zjevnější, když je napsaný v ich formě z perspektivy někoho jiného, než jsem já. Pak už to není můj hlas. Je to hlas té postavy. Musí to být její hlas. Může to být pořád napsané mým stylem, ale příběh mě musí převálcovat, musí nade mnou vyhrát.

29:26

Starší ženy jsou většinou na vedlejší koleji. Klára Vlasáková jim v knize Těla dává prostor

Číst článek

V knize Chyť toho králíka jsem hledala hlas ženy, která se nepostavila svým traumatům, nečelila svým vzpomínkám, takže používá hodně metafor. Vkládá mezi sebe a svět hradbu ze slov, protože zkrátka světu čelit nechce. Také proto má ráda příběhy, knihy, literaturu. Zatímco její kamarádka je daleko přímější, neustále ji konfrontuje, jde skrze metafory.

Napsala jsem jen jeden román a spoustu povídek, ale po každé, když si sednu k psaní povídky, řeknu si, o čem to je a jak to lze zobrazit v jazyce. Nemám jeden hlas, který bych používala ke psaní. Hlas musí vycházet zevnitř příběhu. Takže hlas se mění, i když můj styl je pořád můj styl. Ale i ten se, doufám, vyvíjí v čase.

Přeložila jste svůj vlastní text také do angličtiny. Jak k tomu došlo a jaké to je překládat vlastní prózu do úplně jiného jazykového kontextu?
Překládat svůj vlastní text nebyla tak docela moje volba a nedělala jsem to s tím, že je to překlad k vydání. Jen jsem potřebovala funkční rukopis v angličtině, který by se mohl nabídnout zahraničním agentům a nakladatelům, aby měli představu, jestli by knihu chtěli přeložit z mého jazyka, protože srbochorvatsky jich většina opravdu neumí.

Měla jsem pocit, že pokud stojím o nějaký překlad, tak mi nic jiného nezbývá. Můj překlad se ale nakonec zalíbil mé anglické nakladatelce, která ho chtěla vydat, takže jsem se k němu musela vrátit a přepracovat ho sama.

Podle mě je lepší, když váš text přeloží někdo jiný, nejen protože je to míň práce, ale také má větší odstup. Ale pro mě to bylo přínosné, protože jsem se toho hodně naučila o psaní a o svých silných i slabých stránkách coby spisovatelka, protože ve vlastním jazyce to člověk občas nevnímá.

3:35

‚Nic necítím, nemám žádné sny.‘ Kniha Vojenka vypráví příběhy dvanácti dětí z druhé světové války

Číst článek

Já navíc překládám i jiné autory. Nedávno jsem překládala jednu španělskou knihu do srbštiny, takže si uvědomuji, že překlad je jiný druh umění. Ale když je to váš vlastní materiál, máte často chuť leccos změnit, takže je třeba najít poctivou rovnováhu mezi tím, abyste skutečně překládali, místo toho, abyste ten text příliš revidovali.

Vydala jste také tři knihy povídek, nicméně Chyť toho králíka je vaše románová prvotina. Je pro vás přirozenější psát ty krátké útvary? Kdy se rozhodnete, že z textu bude povídka, nebo se to rozroste na novelu nebo něco delšího?
V psaní povídek jsem víc doma, lépe se s tím pracuje. Když mám nápad, můžu si prostě sednout a rychle napsat první verzi. Pak to edituju, přepisuju, dělám další verze a pořád mám přehled, jestli to drží pohromadě. Zatímco s románem se mi to nedařilo tak snadno.

Jsem typ člověka, co potřebuje mít věci pod kontrolou. Nejradši bych to po sobě četla třeba tisíckrát. Psaní povídek je pro mě jako zalézt si do své dílny.

Když teď pracuji na svém druhém románu, tak jsem si mezi tím střihla několik povídek, jen abych si připomněla, jaké to je. Povídky i moc ráda čtu a někteří moji oblíbení autoři prosluli právě svými povídkami.

Ale jestli budu psát povídku, nebo román, to nikdy není vědomé rozhodnutí, záleží to na příběhu. I můj román měl být původně povídka, ale pak se rozrostl. Kdybych ho napsala na deset stran, byl by vlastně banální, takže mi bylo jasné, že potřebují víc prostoru, abych téma mohla uchopit komplexně.

Někdy se povídka rozbují do románu, jindy potenciální román zůstane jen povídkou, ale odpověď musí přijít zevnitř.

Jako spirála

Kniha Chyť toho králíka má i krouživý přístup k tématu, který v něčem může připomenout třeba Hlavu 22. V té se také neustále krouží kolem tématu, ke kterému se dostáváme postupně, protože hrdina se k minulosti nechce vracet. Tahle perspektiva vznikla psaním, nebo jste už věděla, že k tomu chcete takhle přistupovat?
Když jsem měla příběh a jeho základy, začala jsem přemýšlet, jakou zvolím formu, jakou perspektivu, jaký čas, jaké závorky a podobně. A samozřejmě člověk přemýšlí o první a poslední větě, protože k veškerým prostředkům vás opravňuje právě příběh a téma historické paměti, traumatických vzpomínek a věcí, které působí, že jim nelze uniknout. To téma jako by bylo prokleté, abychom to vyprávěli pořád do kola.

32:39

Chléb odhaluje špiony, říká spisovatelka Iljašenko. Stojí za knihou reportáží Chleba z válečného pole

Číst článek

Ale ještě víc než představa kruhu se mi zamlouval obraz spirály, protože s každým kolečkem se posunete o kousek jinam, aby čtenáři připadalo, že když se vrátí, a přečte si část znovu, že to možná bude jiný příběh, protože už ví něco navíc a uvidí to jinak. A byl to i můj komentář k tomu, že jako bosenští autoři máme občas pocit, že musíme pořád vyprávět o válce, dokud úplně nevyčerpáme téma, nebo aspoň nemáme pocit, že jsme zvládli předat svůj příběh, což doslova dělá moje vypravěčka.

Jako inspirace by se dal uvést i Joyceův román Plačky nad Finneganem, který má taky kruhovou strukturu. Ale pro mě to byl zkrátka nástroj, který dává smysl, i když jsem o něm nevěděla, dokud jsem to celé nedopsala. Jak se říká, dokud nenapíšete poslední větu, neznáte ani tu první.

A přesně tak to bylo. Až když jsem dokončila první verzi románu, došlo mi, kde přesně chci začít, takže jsem se vrátila a napsala první stránky.

Je to zároveň román, který zve k opětovnému čtení. Máte nějaké reakce od čtenářů, kteří to třeba čtou znova právě s tím jiným pohledem?
Někteří čtenáři mi třeba říkali, že když četli knihu poprvé, tak jim vypravěčka byla nesympatická, ale když ji lépe poznali a viděli ji z jiného úhlu a přečetli si to znovu, tak ve druhém kole už ji měli rádi. To mi přišlo zajímavé.

Reakce jsou velmi různorodé, ale právě to mě baví, že můj text není hotový sám o sobě. Dokončí ho až to, že si ho někdo přečte a interaguje s ním.

Nechtěla jsem napsat knihu, která vám při dočtení dá na všechno odpověď. Raději otázky kladu, spíš otevírám, než uzavírám. Vítám, když chce čtenář na konci knihu přečíst znova, anebo se rozhodne hledat odpovědi jinde. Ale nechci, aby kniha s poslední větou prostě přestala.

Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.

Šárka Jančíková, kac Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít