Pobyt v klášteře mě naučil toleranci a lidskosti. Je to nezvyklá zkušenost, říká spisovatelka Dvořáková
„Asi každý teenager hledá lásku, a já jsem prostě uvěřila, že ta největší láska je v Bohu,“ říká spisovatelka Petra Dvořáková, která se ve 14 letech rozhodla vstoupit do kláštera a ze svých zkušeností čerpala při psaní nového románu Návrat. Proč se po více než třech dekádách k tématu vrátila? A co má společného práce zdravotní sestry s životem řádové sestry? Poslechněte si rozhovor.
K napsání románu Návrat vás přivedla osobní zkušenost s životem v klášteře v 90. letech. Co všechno jste z toho zážitku při psaní zúročila?
Především autenticitu života v klášteře. Často je to tak – a vidím to u věřících i nevěřících –, že když potkáte sestru v hábitu, je to pro vás automaticky jiný člověk. Máte dojem, že je možná lepší, že žije nějaký lepší život. To je veliká iluze. Zažila jsem sama, že když na vás někdo navleče hábit, tak se k vám okolí začne chovat úplně jinak.
Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že člověk má vždycky nakonec tendenci sáhnout po konkrétní, hmatatelné lásce. Ale to se nevylučuje s křesťanským poselstvím, říká spisovatelka Petra Dvořáková
Využila jsem především to, že jsem popsala to prostředí tak autenticky, jak tam je – se všemi plusy i mínusy, co to nese.
Co vás v pubertě vedlo ke vstupu do kláštera? Bylo vám 14 let. Kdy vás to vůbec napadlo, ta první myšlenka?
Mě to napadlo ve velice rané pubertě. Vždycky je to dané tím, že vyjdete z nějakého prostředí, a současně byla ta revoluční euforie, kdy se církev najednou otevřela, bylo to nadšení... Asi každý teenager hledá lásku, a já jsem prostě uvěřila, že největší láska je v Bohu.
A není to někdy tak, že člověk má tendenci se tam jakoby schovat před světem?
Určitě. Nebyla to úplně moje tendence, ale viděla jsem ji u spousty spolusester. Je to strašně bezpečné prostředí, protože za vás přebere zodpovědnost. Nemusíte se starat o výdělek, nemusíte se starat o rodinu, všechna dilemata za vás rozhodnou představení.
Ale je to zase vykoupeno tím, že odevzdáte svou poslušnost, svou svobodu do rukou těch představených.
Normální ženský kolektiv
Dvacetiletá hrdinka Jana si ve vašem románu klášter maluje jako nový, přívětivý domov. Ale to prostředí, do kterého přichází, jak už jste naznačila, je dost nehostinné, tvrdé. Vy jste zažívala v klášteře něco podobného? Naprosto jste ztratila iluze?
Ztratila jsem určitě iluze, ale to je správně, protože těch 80 sester, které tam tenkrát byly – a většinou to byla generace 70 plus a střední generace, mladá chyběla –, tak to byl normální ženský kolektiv se všemi vrtochy, které si umíte představit. Ještě možná tím uzavřeným prostředím to bylo náročnější.
„Ztratila jsem iluze, ale současně mi to pomohlo je přijmout se vší lidskostí.“
Takže jsem ztratila iluze, ale současně mi to pomohlo je přijmout úplně se vší lidskostí, která k tomu patří. A pro mě to není špatně.
Zdůrazňovala jste, že to není autobiografický román. Já se tady ptám spíš na vaše více než 30 let staré osobní zkušenosti, ale co ta zkušenost udělá s Janou?
Myslím, že ta zkušenost víru začíná pomaličku, opatrně odrolovat a nahlodávat. A pořád víc se ptá po smyslu života v klášteře. A taky trochu na vlastní kůži zažívá, že boží láska je sice krásná, je krásné v ní věřit, ale někdy je hrozně abstraktní oproti té konkrétní, lidské.
Pravidla neexistovala
Proč jste měla potřebu se po tolika letech k tomuto tématu vrátit?
Právě asi proto, že jsem si uvědomila, jak je to nesamozřejmá zkušenost. Navíc ta doba byla opravdu nezvyklá a dneska by se už čtrnáctileté dítě, doufám, do kláštera nedostalo. Ale tenkrát byla taková lačná doba po mladých a pravidla vlastně neexistovala.
26:57
Jsem sběratel příběhů, to mě na psaní nejvíc zajímá, vypráví spisovatel Kraus
Číst článek
V podstatě to navazovalo i na prvorepublikovou praxi. Staré sestry, které jsem zažila, mi vyprávěly, že přišly do kláštera s panenkou v podpaží ve 12 letech, plakaly po mamince a zůstaly tam celý život.
Jaká pozitiva pobyt v klášteře postavě Jany nebo možná autorce Petře přinesl?
Určitě jich je mnoho. Vždycky říkám, že mě naučil tvrdě pracovat, naučil mě sebedisciplíně, toleranci, empatii a lidskosti. Možná právě proto, že jsem tam někdy zažila opak. Tak jak to člověk zažije kdekoliv jinde, i tam to zažije. A najednou si uvědomí tyto hodnoty.
Proč má Petra Dvořáková nejblíž ke své knize Vrány? Jak se dostala ke studiu filozofie? Může láska k Bohu soupeřit s láskou k bližnímu? A mají řeholní instituce v moderní společnosti stále ještě smysl? Poslechněte si celý rozhovor.
