Od rozladěného piana v Novém Jičíně až do slavné Carnegie Hall. Pianista Tomáš Kačo si plní životní sen
Pianista Tomáš Kačo to coby čtvrté z dvanácti dětí dotáhl z velmi skromných poměrů v Novém Jičíně až k diplomu na prestižní hudební univerzitě Berklee v Bostonu. A ve čtvrtek večer se mu splní další sen. Vystoupí v legendární newyorské Carnegie Hall. Jeho sólový koncert má podtitul Cikánská duše. Přípravy na koncert nadaného pianisty sledoval Radiožurnál přímo v New Yorku .
Sedíme v poetickém dřevem vykládaném newyorském studiu, kde svého času natáčeli třeba Lady Gaga nebo Jimi Hendrix. Teď tu u piana sedí Tomáš Kačo a vzpomíná, jak kdysi začínal hrát na to své první doma v Novém Jičíně.
Rozhovor Jana Kaliby s pianistou Tomášem Kačem před jeho koncertem v Carnegie Hall
„Rozladěné, staré, polorozbité pianino, které jsme měli doma. Pamatuji si, že mi táta vždy rtěnkou na klávesu A dělal takovou tečku, protože to byl můj orientační bod. Jako se všichni učí na hudebních školách, že první nota je C, tak můj táta mě učil, že první nota, kterou musím poznat, je A. To byla první nota, kterou jsem se naučil,“ popisuje.
Říkali mi, že piano nemá smysl, vzpomíná absolvent Berklee a romský klavírista Tomáš Kačo
Číst článek
Tomáš Kačo své nadání podepřel vůlí i zarputilostí a po úspěchu v Praze se rozhodl udělat další krok, i když na něj v tu chvíli neměl peníze. Zvládl však přijímací zkoušky do Bostonu a s podporou profesorky Noemi Zárubové i finanční pomocí českých mecenášů dostal svou americkou šanci - ve světě, který mu umožnil netušený hudební rozvoj, který jeho romský původ vnímá jako zajímavou odlišnost a přednost a který mu teď dává prostor ve slavné koncertní síni.
'Budu reprezentovat sám sebe'
„Nebylo by fér, kdybych říkal, že jsem reprezentant romské hudby nebo České republiky. Tyhle věci… to je to škatulkování. Do Carnegie jdu s tím, že budu reprezentovat sám sebe. Budu hrát hudbu, která není romská, která není česká, která není klasická, která není jazzová. Podle mého názoru nemá žádnou škatulku. Tím je to vlastně otevřené, každý z posluchačů si z toho může vzít, co chce,“ říká mladý hudebník.
Improvizace, na které Kačův večerní recitál do značné míry stojí, českého pianistu také svým způsobem zbavuje nervozity.
„Mám některá témata, jako je Chopin a Bach, nebo témata romských písní. A potom mám svoje skladby a témata vlastně improvizuju. Vždy jsem byl trémista, když jsem měl hrát klasiku, protože tam se nesmíte splést. Každý tu skladbu zná a slyšel ji milionkrát. Ale když hraju své věci, nikdo nepozná, že udělám chybu – chyba bude součástí té kompozice, kterou vytvořím. Takže v hudbě, kterou hraji já, vlastně chyby neexistují,“ dodává.
