Před jedenácti lety byly hitem vašeho turné s The Pretty Reckless vaše průhledné boty na vysokých podpatcích, které měly na špičkách napsáno TIPS (v překladu spropitné). Fanoušci na každém koncertě vám na ně tehdy lepili bankovky s nějakými vzkazy. Budou vám čeští fanoušci moct taky dát tuzéra?
(smích) Bohužel, tyhle boty už dosloužily a musela jsem se jich zbavit. Kdo bude chtít, může mi dát dýško i na parádní černé boty, co jsem si připravila. Ty si o to sice neříkají, ale nikomu bránit nebudu. (smích) Ale kdo by nás chtěl podpořit, spíš si může koupit náš merch, protože máme nový a je fakt povedený.

A nějaké jiné speciální prvky kromě černých bot máte připravené?
Samozřejmě, na každou show si připravujeme něco speciálního, takže se čeští fanoušci nemusí bát. Mimochodem jsme moc rádi, že můžeme v Česku konečně vystoupit. Nikdy jsme tu nehráli a od ostatních hudebníků jsme slyšeli jen to nejlepší. Všichni říkají, že je tu skvělá atmosféra, skvělí lidé, že samotné město je hezké, takže se vážně moc těšíme, až se o tom přesvědčíme.

V Praze představíte mimo jiné také svoje nejnovější album Death by Rock and Roll. To otevírá stejnojmenná píseň, ve které se zpívá o různých lidech, různých příčinách jejich smrti a vy následně všechny tyhle různé příčiny shrnete do věty Death by Rock and Roll (v překladu Zemřel/a na rock and roll). Co všechno je tedy podle vás rock and roll? Protože text napovídá, že prostě úplně všechno.
Je to přesně tak. Rock and roll je pro mě obsažený úplně ve všem. Je to taková epidemie svobody. Tu frázi Death by Rock and Roll vždycky říkal Kato (Khandwala, dlouholetý přítel a producent Taylor Momsenové, který zemřel v roce 2018 při nehodě na motocyklu – pozn. red.) předtím, než odešel. Ale spíš než na smrt samotnou tím podle mě odkazoval na život, který jí předchází. Život, který má člověk žít tak, jak on chce, a nenechat se nikým strkat do směrů, ve kterých mu není pohodlně. Aspoň takhle jsem to po jeho odchodu začala chápat a vnímat já. 

Vnímáte jinak i to téma smrti jako takové? Protože to celou vaší tvorbou prostupuje velmi viditelně.
To je hrozně těžká otázka. Je asi důležité to vnímat jako přirozenou součást života. Ale přesvědčujte se o tom, když ztratíte někoho, koho máte rádi a stýská se vám po něm. Moc to nejde. Jediné, co každému zbývá, je nějak se na konci dne oklepat, zkusit nějak žít dál a čekat, až to aspoň trochu přejde. A když se nad tím teď zamýšlím, tak přesně tohle jsem tou poslední deskou chtěla říct. Ten název tomu sice moc nenapovídá, ale to album je podle mě hodně nadějeplné a ukazuje, že je nějaké slunce za mrakem.

Je zajímavé, že mluvíte o tom pozitivním vyznění, protože já jsem strávil posledních pár dní s vaší hudbou ve sluchátkách, a když jsem se to snažil pro sebe nějak pojmenovat a sumarizovat, vzpomněl jsem si na spojení „loud music for sad people“ (v překladu hlasitá hudba pro smutné lidi), kterým lidé označují tvorbu kapely Fall Out Boy. Interpretoval jsem to úplně špatně nebo by se to tak dalo označit? Nebo máte případně nějakou jinou frázi, kterou byste vaší hudbu popsala?
Páni, to je těžké. Do jisté míry by asi ten zmiňovaný příměr seděl. Já osobně bych asi řekla, že je to hlasitý a upřímný rock and roll. Nejen rock, opravdu rock and roll. To roll je tam důležité (smích). Protože rock and roll prostupuje alespoň částečně všemi žánry, je to ten jejich prvek svobody.

To „sad people“ mi tam fungovalo kvůli tomu, že mi pár dní před naším rozhovorem jedna slečna na sociálních sítích napsala: „Prosím, řekněte Taylor, že mi její hudba pomohla v depresích. Fakt hodně. Je skvělý, že o psychickým zdraví mluví takhle otevřeně.“ Tak jestli je taková pomoc částečně záměrem nebo jen velmi příjemným bonusem vašeho songwritingu.
Proboha, napište jí, že děkuju a že si toho fakt moc vážím. Vím, jak moc některé kapely pomohly mně. Díky jejich muzice jsem se necítila sama. A když teď pro někoho takhle funguje moje hudba, je to neskutečný pocit. Nicméně záměr to není, nepřísluší mi něco tak zodpovědného. Skládám primárně pro sebe, taky si potřebuju pomoct (smích). Řeším si tím nějaké svoje starosti, třídím si tím myšlenky a pojmenovávám věci. To, že to někomu pomůže, je tedy, jak říkáte, příjemný bonus.

A když to celé obrátíme, nebojíte se, že právě ta častá drsnost a temnost, se kterými pracujete, může v někom ty nepříjemné a náročné stavy naopak prohloubit?
To je dobrá a závažná otázka. Já tak při skládání přemýšlet nemůžu. Jak říkám, dělám to tak, jak to pomáhá a vyhovuje mně. Možná i proto se to lidí tak silně dotýká. Umění obecně lidi chápou různě, což může být často problematické a kruté. Ale kdyby mi v hlavě pořád zvonilo, jak to někdo může pochopit, nikdy bych nic nesložila. Dělat hudbu upřímně je jediná cesta k tomu, aby to bylo dobré nebo to mělo jakýkoliv smysl. Vůbec nikomu nebudu mít za zlé, když z těchto důvodů bude poslouchat jinou kapelu. To je naprosto legitimní a jsem s tím v pohodě.

Jak řekla zmíněná fanynka, tak o duševním zdraví a tlaku, který na něj společnost vyvíjí, mluvíte velmi otevřeně a velmi často. Do jaké míry se na vašich psychických potížích podepsala skutečnost, že jste od dvou let v podstatě neměla možnost vystoupit z showbyznysu a byla na vás upřená permanentní pozornost?
Tlak je v dnešní době vyvíjen úplně na každého nehledě na to, jestli je veřejně známý, nebo ne. Každý má stres ze své práce, každý má strach o své blízké, a každý to hlavně zvládá jinak. Od lidství tohle jednoduše nejde odpárat. A ten můj tlak je přirozeně spojený s prostředím, ve kterém se pohybuju. Je ale pravda, že showbyznys je v tomto velmi specifický a nekompromisní. Ale když už jsem v této pozici, snažím se aspoň využít toho, že je mě občas víc slyšet, a nějak dát najevo lidem, že v tom nikdy nejsou sami a že se s tím potýkáme všichni. Ať už jsme známí víc, nebo míň.

Chtěl jsem se tím dostat hlavně k tomu, jestli je showbyznys vůbec vhodným prostředím pro děti.
Svoje děti bych tam asi neposlala, když mám být upřímná. Je to vždycky něco za něco. Zaplatila jsem poměrně hodně za to, že jsem už v nízkém věku mohla objevit něco, co miluju celou svojí duší. Co utváří celé moje bytí. Na hudbu se můžu vždycky obrátit, dává mi řád, balanc a směr. A nelituju toho, že jsem za to mnohdy zaplatila dost. Špatné i dobré věci mě celý život formovaly a já jsem teď díky tomu šťastná z toho, kým jsem.

Nedávno jste v rozhovoru s Nicole Ryanovou řekla, že jste v kapele jediná, která na tour nemůže snídat, protože ráda vstáváte pozdě a v té době už nikde nemají snídaňové bufety s vajíčky. My je v našem Radiocafé máme celý den. Přijdete k nám na snídani?
(smích) Neříkejte dvakrát, to je hodně lákavá nabídka. Prosím, pošlete mi adresu, snídaňo-večeři budu určitě po koncertě potřebovat.

Josef Kaňka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít