Když jsem během přípravy hledal různé rozhovory s vámi, doporučil mi Google diskusní fórum s titulkem „Budou mít Foals píseň v příští FIFĚ?“. Odpověď předpokládám neznáte, ale zajímalo by mě, jak moc vám v roce 2009 píseň Olympic Airways pomohla z hlediska popularity. Protože byla první z vašich celkem tří písní v této videohře.
Těžko říct, teď jste mě zaskočil. Rozhodně nám to neuškodilo, ale tou dobou se děla velká spousta věcí, takže by nebylo správné říct, že za zvýšený zájem o naší hudbu nebo nějaké úspěchy mohla jen FIFA.

Unikátní roli ale hrála asi v tom, že jsme se dostali k úplně jinému publiku, které nám do té doby bylo třeba vzdálenější. Svět videoher je hodně jiný než naše přirozené prostředí. Řekl bych, že to ale víc než popularitě kapely pomohlo popularitě těch jednotlivých písní.

V Praze budete mimo jiné představovat své nejnovější album Life Is Yours, které částečně vznikalo během covidové pandemie a právě kvůli tomu se deska hodně nese v disco duchu. Říkali jste, že jste se prostě těšili, až se zase bude moct jít do klubu tancovat a na album se to otisklo. Jak to vypadalo u vás v hlavě, když jste poprvé po covidu vylezli na stage a mohli obsah toho alba prožívat? Bylo to třeba podobné vašemu prvnímu koncertu v životě?
Prvnímu koncertu v životě se to asi moc nepodobalo, ale cítili jsme, jak nám ze srdce spadl obrovský kámen. Tou dobou jsme zrovna dokončovali Life Is Yours a těch prvních pár koncertů jsme odehráli na britských letních festivalech. Bylo skvělé být zpátky na pódiu a snad ještě lepší bylo, že jsme mohli říct lidem, jak moc se nám ulevilo, když je zase vidíme.

Ta paralela s prvním koncertem v životě nesedí, protože na něm nikdo nebyl (smích). Bylo to v malém klubu v Oxfordu, mně bylo 15 let a neměl jsem ponětí, co dělám.

Vnitřní napětí

Jak se vám psaly texty nového alba? Protože ty jste na předchozím dvojalbu psal převážně v baru The Old Nun’s Head nebo dalších londýnských hospodách. A to se tehdy taky nemohlo.
Je tam důležité to slovo převážně, protože ne všechny texty vznikly tímto způsobem, byť mě ten proces ohromně bavil.

Tehdy jsem najel na nějakou dobrou vlnu, všechny texty jsem napsal dost rychle, inspirace byla přímo přede mnou. Šlo to přirozeně skoro samo. U Life Is Yours to bylo přesně naopak, protože většinou píšu na cestách nebo v situacích, kdy mám v sobě nějaké napětí nebo jsem jaksi magneticky připoután k jiné realitě, než ve které se pohybuji běžně.

Jakákoliv podobná interakce byla tehdy nemožná, což mě tehdy hrozně frustrovalo. Nakonec jsem si ale našel jiný způsob, jak na celou tu věc nahlížet a jak jí vnímat.

Psal jsem víc nostalgicky a víc jsem si hrál s představivostí. Udělal jsem si to vnitřní napětí zkrátka jinak.

Na albu je bohužel kromě covidu otisknutá ještě jedna tragická událost. Singl 2am jste natáčeli v ukrajinském Kyjevě pár týdnů před zahájením ruské invaze. Píseň navíc začíná mrazivě přesnou větou „It’s 2am and I've gone and lost my friends“. Jak často se vám děje, že něco v textech a písních pojmenujete a vlivem okolností to dostane úplně jiný význam?
V tomto ohledu bohužel docela často. Na druhou stranu všechno, co se napíše nebo vytvoří, se s proměnou významu dřív nebo později setká.

Vezměte si například mýty nebo jiné dávné příběhy, které se alegoricky používají v různých epochách. Lidem je to přirozené a prostě to často dělají. Ale máte úplnou pravdu, že u 2am to přišlo hodně rychle a hodně citelně. Ta píseň je sice sama o sobě melancholická, ale interpretace se ztrátou přátel ve smyslu smrti tam prostě být neměla.

Zpívalo se spíš o nějakém malátném stavu a pozdním návratu domů, žádná větší hloubka tam nebyla zamýšlená. Každá píseň si dřív nebo později začne žít vlastním životem. Jen tahle to udělala bohužel dřív. Je to součást té magie psaní.

Malé koncerty

Říkali jste, že se vám pak řada přátel ze štábu ozývala a byli jste nějakým způsobem v kontaktu. Jak by vypadal další videoklip, který byste společně natočili? Máte představu o čem by mohl být? Protože od 2am se vaše každodenní životy a vnímání reality proměnily asi nejvíc, co to jde.
Je skvělé, že o tom v této rovině uvažujete, je to potřeba. Bylo by skvělé, kdybychom se mohli všichni zase potkat a něco natočit. Klidně s úplně stejnými členy štábu i se stejnými herci.

Párkrát jsem mluvil s choreografem, jehož práce se mi hrozně líbila. Rád bych s ním určitě někdy ještě něco udělal. Třeba nějaký paralelní příběh, který by propojil ty naše práce. Je ale otázkou, jak to všechno bude.

Výrazně pozitivnější je kontext písně 2001, která také vyšla jako singl. V ní se vracíte textem i atmosférou do let, kdy jste se s kapelou přestěhovali do Brightonu a hráli různé bytové koncerty. Což je paradoxní, protože teď tuto píseň hrajete ve velkých halách. Chybí vám komorní koncerty?
Menší koncerty mám hodně rád. U příležitosti každého alba jich pár pořádáme. Jsou to taková zahřívací kola před turné. Je tam vždycky skvělá atmosféra. A jsem rád, že je pořád děláme.

Personální změny

Já jsem spíš myslel, jestli si občas pořád zahrajete i nějaký bytový koncert. Jen tak pro pobavení sebe a svých blízkých.
To už bohužel ne. A není to ani kvůli tomu, že by na to nebyl čas nebo chuť, ale je to spíš záležitost logistiky.

Když kapela řekněme vyroste, tak se na to nabalí spousta produkčních záležitostí. Takže se běžně stává, že máme bubny a kytarovou techniku zrovna na druhé straně města a převážet to kvůli bytovým koncertům by bylo strašně náročné.

Ale abych odpověděl i na tu předchozí otázku, tak mi docela chybí možnost jen tak někomu zavolat a říct: „Hele, pojeďme hrát támhle.“ A prostě se sebrat a jet, udělat něco takhle přirozeného a spontánního. To teď moc nejde.

Vůbec si nechci stěžovat na to, že se nám daří, je to skvělé a jsem za to rád. Ale všechno se musí plánovat, tak to prostě je. Není moc situací, ve kterých bych si dnes mohl dovolit jen tak popadnout kytaru, hodit jí do kufru auta a jet hrát na nějaký večírek. Tak to mi chybí.

Během posledních let jste prošli dvěma výraznými personálními změnami. Postupně odešli baskytarista Walter Gervers a poté i klávesák Edwin Congreave, takže aktuálně jste triem. V několika rozhovorech jste tehdy říkal, že si musíte najít novou cestu k bytí Foals. Pak už jste to ale nikdy moc nekomentoval. Tak jsem se chtěl zeptat, jak vám to jde?
Asi to nějakým způsobem jde. Psát nám jde, hrát koncerty taky. Ale bude asi trvat ještě pár desek, než si zvykneme na všechno, co s sebou tahle změna všechno přináší.

Je to takové neustálé objevování. Ale dává nám to spoustu možností, jak hudbu dělat zase jinak a zpracovávat v ní jiná témata. I když teď aktuálně je nemáme v plánu, jsme v jiné fázi tvůrčího procesu a na novou desku se vrhneme až později. Teď potřebujeme trochu vypnout a všechno si v klidu utřídit v hlavě.

Josef Kaňka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít