Leoš Janáček byl známý tím, že prakticky nevycházel z domu bez poznámkového sešitku, do kterého si v notách zapisoval zvuky, které jej inspirovaly, ruchy, hlasy ptáků, lidí a mnoho dalšího.

Přehrát

00:00 / 00:00

Magazín Vltavín o Leoši Janáčkovi a jeho múze Kamile Stösslové

„Dochoval se celý notový zápis příjezdu Leoše Janáčka do Luhačovic v roce 1903,“ dokládá Blanka Petráková, vedoucí Muzea luhačovického Zálesí v Luhačovicích a pokračuje: „Je to příjezd, jak rachotí kola dostavníku, který jej přiváží z nádraží, jak přijíždí na kolonádu, kde uslyší zvuk houslí, jak přijíždí k vile Vlastimila, kde byl tehdy ubytován.“

Od roku 1903 jezdil skladatel do Luhačovic pravidelně, každý rok až do své smrti v roce 1928, jak připomíná Petráková, která se stala tentokrát ve Vltavínu průvodkyní po Luhačovicích, ale i tehdejších lázeňských pobytech Leoše Janáčka.

V červenci roku 1917 tu Leoš Janáček oslavil narozeniny a krátce poté v parku na lavičce potkal mladou smutnou dívku. „Byla to Kamila Stösslová, která do lázní přijela z Písku. Své malé děti ale musela nechat doma, a tak byla velmi smutná. Janáček jí oslovil,“ popisuje začátek dlouholetého přátelství Blanka Petráková.

Pro připomenutí, Leoš Janáček se narodil 3. července 1854 v moravských Hukvaldech a Kamila Stösslová, za svobodna Neumannová, se narodila 12. září 1891 v jihočeské Putimi. Věkový rozdíl mezi nimi činil 37 let. Když se v červenci roku 1917 potkali, Janáček slavil své 63. narozeniny, zatímco Kamile Stösslové bylo 26 let.

Na internetu není o Kamile Stösslové, zjistíte, příliš informací. Například na wikipedii má uvedeno v kolonce povolání „múza“.

To je možná úsměvné, ale vlastně pravdivé, protože až teprve poté, co se ti dva potkali, napsal Leoš Janáček většinu svých nejúspěšnějších a umělecky nejzásadnějších děl. Pravda, už měl za sebou Její pastorkyni. Na té pracoval asi deset let, dokončil ji 18. ledna 1903, premiéru měla o rok později, nicméně až do této doby, tedy do jeho padesátin, takřka nic nenasvědčovalo, že v Brně žije a vyučuje budoucí světový klasik. Ostatně jeho hlavním povoláním bylo právě vyučování hudby.

V jeho životě je několik zásadních momentů, předně nepříliš šťastné manželství, smrt jeho mladšího syna Vladimíra, který zemřel ve svých dvou letech na spálu. A smrt jeho dcery Olgy, která zemřela na tyfus.

„Do hlavy těm dvěma nevidíme, ale jejich vztah může buď vzplanutím stárnoucího muže k mladé dívce, nebo psychologické promítnutí lásky k Janáčkově zesnulé dceři, která tak nikdy nemohla mít děti, a to samé k malým synům Kamily Stösslové, protože sám o takového synka přišel. A nebo dejme tomu prostě jen setkání inspirativní ženy a dvou spřátelených rodin, které na společenské úrovni trvalo jedenáct let,“ říká Blanka Petráková, vedoucí Muzea luhačovického Zálesí. Své múze napsal skladatel 700 dopisů.

Vrcholné dílo v posledních letech života

A tak nastalo období, kdy Leoš Janáček dokončil rozpracovanou operu Káťa Kabanová. A postupně vznikaly klenoty světové hudby jako Sinfoniettua, rapsodiie Taras Bulba, opera Příhody Lišky Bystroušky, Věc Makropulos, Glagolská mše ve staroslověnštině nebo poslední opera Z mrtvého domu podle Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu. Paradoxně si zrovna ještě tuto partituru vzal s sebou na poslední prázdninový pobyt do Hukvald, aby na ní provedl finální opravy a doplňky.

Poslední prázdniny strávil Leoš Janáček zčásti také v Luhačovicích, odtud odjel vyzvednout Kamilu Stösslovou i s jejím synem Ottou a vyrazili společně do Hukvald. Tam se při jedné procházce lesem Otta ztratil, vydali se jej hledat a v letní bouřce se Leoš Janáček nachladil. Zemřel v neděli 12. srpna 1928 v deset hodin dopoledne v Ostravě.

Zdeněk Zajíček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít