Nestává se moc často, aby některý z favorizovaných snímků vstupoval do sezony udílení cen obtěžkán tak obrovským balíkem kontroverze, že je skoro nemožné se při jeho výčtu nezadýchat. Letošní ročník byl ale výjimečný v tom, že jsme takové filmy měli rovnou dva.

Zelená kniha, samozvaný skutečný příběh černošského klavírního virtuóze Dona Shirleyho (Mahershala Ali) a jeho rasistického řidiče Franka Anthonyho Vallelongy (Viggo Mortensen), zvaného Tony Lip, na cestě napříč americkým jihem na počátku 60. let, nakonec dosáhla na Oscara pro nejlepší film.

A to i přesto, že – dlouhý nádech – hudebníkova rodina snímek nazvala „symfonií lží“ a současně obvinila tvůrce z toho, že žádného z jejích členů před natáčením nekontaktovali, Mortensen se musel omluvit za užití rasové nadávky při jednom z rozhovorů k filmu a kritice v médiích čelili jak režisér Peter Farrelly (protože patří k těm lidem, co na své zaměstnance rádi „v žertu“ vytahují přirození), tak i syn hlavní postavy a spoluscenárista Nick Vallelonga (protože ve tweetu z roku 2015 obvinil muslimy, že oslavovali teroristický útok z 11. září 2001).

Zelená kniha přitom nepochybně představuje krok vstříc zdrženlivosti pro režiséra komedií Něco na té Mary je nebo Blbý a blbější. Pro snímek, který jinak platí za diváckého miláčka, jsou ale kontroverze černou kaňkou na jinak dokonale nekonfliktním profilu.

V rámci vyprávění o přátelství a vzájemném pochopení mezi dvojicí tolik odlišných mužů totiž rasismus slouží pouze jako nástroj pro prohloubení zápletky – a to ačkoli jeho název odkazuje na populárního tištěného průvodce, který ve své době radil Afroameričanům, jaké podniky se na svých cestách vyhledávat, aby se vyhnuli diskriminaci.

I kvůli tomu, že se odvíjí z pohledu bělošského protagonisty, zkresluje záznam společenského útlaku a nespravedlnosti na snadno stravitelnou jednohubku pro mainstreamové publikum. Stejně tak jsou totiž pouze v náznacích předkládány, když už na ně dojde, i témata homofobie nebo rasově profilovaného násilí. Dostatečně na to, aby si divák mohl v danou chvíli říct, jak to bývávalo hrozné, ale dále si jimi nemusel kazit příjemný pocit z toho, jak výborně funguje slovní tenis mezi charaktery Mortensena a Aliho.

I kdybychom přešli kontroverze nebo odměřené uchopení tématu rasové segregace, zůstane Zelená kniha celkem průměrným snímkem s tuctovou dějovou linkou, jehož sladkobolné vyvrcholení se ani nesnaží skrývat inspiraci přímo ze slovníku literárních klišé a který pod názvem Řidič slečny Daisy vyhrál Oscara už před 30 lety.

Jediné, co celý projekt v rytmu jazzu pozvedá a pomáhá ústředním postavám překonat archetypální nálepku bělošského zachránce a upozaděného zástupce menšiny, jsou už zmíněné výkony a vzájemná chemie hereckých představitelů.  

Tony začíná jako neurvalec, který strčí pár skleniček do koše poté, co se z nich napijí černošští pracovníci. Mluví s italsko-americkým přízvukem přešlapujícím na hranici karikatury, pojídá pizzu tak, že si ji přehne a následně celou strčí do pusy, a neumí vyjadřovat emoce jinak než pomocí pěstí. Skrze Vigga Mortensena ale charakter roste a dostává obrysy skutečného člověka.

Není těžké se s ním zasmát a sympatizovat s ním i přes jeho prvotní neschopnost tolerovat odlišnost a individualitu druhých. Což ale dává smysl, protože se snímek od samého začátku kloní v jeho prospěch.

Mahershalovi Alimu se podobné výhody nedostává. Nyní už dvojnásobný držitel Oscara ale zvládne dát život i škrobenému snobovi, kterého film staví do role samotáře, odloučeného od vlastní komunity a vědomě zbaveného všech charakteristik černošského původu, až na barvu pleti. A Ali mu skrze svůj udržovaný postoj, uměřenost a eleganci dodává historii muže, který se před známkami upírání vlastních práv naučil nepohnout ani jediným mimickým svalem.

Neberte to tak, že nechápu přitažlivost Zelené knihy a jsem vůči jejímu šarmu zcela imunní. Také si po dni, kdy se potýkám s vlastními problémy, raději pustím film, kde nad kyblíkem smažených křidýlek a vyhazováním kuřecích kostí z okna jedoucího auta vznikne zdánlivě přátelství na celý život, než třeba dvouhodinový opus o systematizovaném otroctví a znásilňování černošských žen.

Nemůžu ale předstírat, že neslyším pochybnosti nad jeho vznikem jen proto, že mě vyprávění zahřálo na srdci. A už vůbec nemůžu být nadšená z oscarové výhry snímku, na který se dá mezi originálnější a umělecky i technicky zajímavější tvorbou uplynulého roku docela poklidně zapomenout.

Snímek Zelená kniha bude mít v českých kinech premiéru 7. března.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít