Jednoduchost, čistota, světlo. Takové byly požadavky Liesel Landauerové (Hanna Alströmová) na moderní rodinnou vilu na svahu v brněnských Černých polích. Architekt Reiner von Abt (Karel Roden) měl jinak při jejím navrhování volnou ruku – a k dispozici také bianko šek, díky kterému mohl postavit například vzdušný skleněný pokoj s vyhlídkou na město nebo velmi drahou onyxovou stěnu, která dokáže zachytit sluneční paprsky a rozsvítit se oranžovou barvou.

Manželé Landauerovi si takovou míru extravagance mohli dovolit, Viktor (Claes Bang) byl totiž dědicem automobilového impéria. Ani jeho postavení ale nezabránilo nejistotě, kterou na konci 30. let přinesl jeho židovský původ. Rodina se proto rozhodla z Československa uprchnout a vilu nechat napospas dějinám.

Od té chvíle se do ní vrací už jen Hana (Carice van Houtenová), Lieselina nejbližší přítelkyně, která se v zemi rozhodla přečkat válku i přesto, že její manžel Oscar (Martin Hofmann) je také Žid.

Vila v průběhu let mění nájemníky a stejně jako historické epochy odráží i životy těch, pro něž bývala domovem. Pro Liesel a Hanu ale představuje ještě něco více, a to symbol nenaplněné touhy, která mezi nimi kdysi vzplanula a jíž se tehdy neodvážily poddat. „Když si představuji naši vilu, vidím tě v ní. Čekáš na mě ve skleněném pokoji,“ píše Liesel Haně v dopisech, které jednoho dne přestanou chodit.

Simon Mawer se ve svém románu Skleněný pokoj inspiroval skutečným příběhem brněnské funkcionalistické vily Tugendhat, kterou nechal bohatý podnikatel Alfred Löw-Beer vybudovat jako svatební dar pro svou dceru a zetě. Honosná stavba z betonu, skla a oceli podle návrhu Ludwiga Miese van der Roheho vyšla na několik milionů československých korun.

Filmová adaptace režiséra Julia Ševčíka a scenáristy Andrewa Shawa vstupuje do kin v originálním anglickém znění a s českým dabingem. Láká přitom na obsazení čítající některé z předních evropských herců současnosti (kromě už zmíněných také například Alexandru Borbélyovou z maďarské jateční romance O těle a duši) i známé české tváře.

Ať už však jde o jednu z hlavních rolí, nebo spíše něčí letmou návštěvu historického příběhu, což se překvapivě týká třeba i na plakátu zobrazeného Karla Rodena, nakonec se všechny postavy utopí v prostoru modernistické stavby, která i přes svou zjevnou krásu dokonale zaštiťuje odměřenost Ševčíkova snímku.

Skleněný pokoj je přitom skutečně líbivá podívaná, obzvláště pro oči. Dobové kostýmy Kataríny Štrbové Bielikové povznášejí každou scénu a mnohdy také vypovědí více o konkrétní éře než vypravěčské zkratky pro dějinné zvraty odehrávající se na pozadí osobní tragédie.

Ta se ale stává nečitelnou v potřebě každou emoci stylizovat a uhýbat z ní na záběry stromů nebo prachové částice visící ve vzduchu. Když například v průběhu milostné scény tvůrci přestřihnou na světlo procházející stěnami betonové konstrukce, je z toho jasné, že má vila představovat bijící srdce dvou postav, které nyní přežívají bez něj.

Chlad a jakousi odcizelost vlastním prožitkům ovšem vyzařují i další herci kromě Alströmové a van Houtenové. A dům Tugendhatových je tak jedinou skutečně živou postavou v celém Skleněném pokoji, což umocňuje i kamera Martina Štrby, která staví postavy do esteticky zajímavých kompozic. Kvůli slabému scénáři z toho ale pokaždé lze cítit pózu a nadřazení formy před obsahem.

Snímek Skleněný pokoj měl v českých kinech premiéru 14. března.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít