Absurdní komedie od režiséra Dejvického divadla, založená na humoru Dejvického divadla, kde hrají herci Dejvického divadla a několik hostů. Miroslav Krobot natočil tři roky po Díře u Hanušovic film, nad kterým půlka lidí radostně zaplesá a druhá půlka rozpačitě pokrčí rameny.

Recenze Olomouc 12:20 5. prosince 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vyznění příběhu má na celkový zážitek z filmu často stejný vliv jako dobrý scénář nebo kvalitní herecké výkony. Problém ale nastává, když režisér nechá na divákovi, zda má jeho snímek chápat v nadsázce, či naprosto vážně.

Film totiž stejně jako jiná umění vnímáme skrze kódy, které se navzájem ovlivňují. Na základě jednoho rozhodujeme, jakým způsobem budeme nahlížet na ty následující.

Český překlad sedí. Nádech pro lásku pracuje s klišé ve stejné míře jako s životopisným materiálem

Číst článek

Když ve Čtverci švédského režiséra Rubena Östlunda vběhne náhle do koupelny šimpanz, který si před zrcadlem nalíčí pusu rtěnkou, změní to, jak rozumíme jinak relativně „normálnímu“ snímku o pracovníkovi umělecké galerie. Kdykoli pak pomyslní lidoopi s rudými rty znovu proběhnou příběhem, je nám jasné, že tehdy nešlo o tvůrčí záchvat, ale o záměr.

Řecký režisér Yorgos Lanthimos, průkopník současného filmového bizáru, si například dává záležet, aby podobně výmluvné kódy prostupovaly všemi aspekty jeho díla. Nejenže se proto v lovestory Humr dostávají postavy do zcela zvrácených situací, ale ještě na sebe mluví strojeně, jako by vystupovaly ve špatném instruktážním videu, a o těch nejzvláštnějších tématech.

Krobotovo Kvarteto má řadu takových prozrazujících okamžiků. V jednu chvíli se třeba na oslavě narozenin začne Jaroslav Plesl svlékat do spodního prádla a lidé u dalších stolů se k němu beze slova přidají.

Vůbec nejvýmluvnější by ovšem mohla být už samotná úvodní scéna, kdy čtveřice hudebníků poprvé začne v provizorní zkušebně (čti pracovně jednoho olomouckého bytu) hrát. První falešné tóny vyvolají lehká uchechtnutí, nepříjemná ošívání a pak už jen nekončící seznam otázek.

Je to film o špatných hudebnících? Nebo lidské nesouhře? Posouvá se tím význam snímku jinam, než jsem čekal? A proč nám před projekcí distributor tak významně kladl na srdce, že herci opravdu cvičili dlouhé měsíce a všechny výkony jsou jejich vlastní?

Na satiru Lanthimosova typu se Kvarteto drží příliš v „normálu“, na obyčejnou komedii zase obsahuje moc charakterových a situačních přehnaností. K tomu se přidává záměrně statický děj se čtyřmi nesympatickými nešťastníky, kteří jsou tak specificky charakterizovaní, až jsou spíše nesrozumitelní.

Krobot tak zůstává v rozpačitém mezi. Někomu ale tato poloha sedne a budu oceňovat Kvarteto za jeho humor a skutečnost, že se nebálo zajít do hloubky. Ostatní setrvají, stejně jako já, v přemítání nad kódy a významy. Možná úplně zbytečně.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít