První ze tří marvelovských premiér letošního roku přináší solidní afrofuturistickou podívanou, která nesrší humorem a nemá jako hlavní téma superhrdinskou aroganci. Je dost možné, že tak u diváků neprojde.

Recenze Wakanda 12:12 15. února 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

O africkém státě Wakanda jsme už cosi zaslechli v Captain America: Občanská válka, v nové marvelovce s názvem Black Panther ho ale máme konečně příležitost poznat zblízka. A ne, není to žádná chudá rozvojová země dobrá maximálně v pastevectví a textiliích, jak ve filmu poznamená postava Martina Freemana – ačkoli ta část s „cool“ outfity je naprostá pravda.

Království a domov mytického superhrdiny v kostýmu černého pantera se totiž už dlouhá staletí skrývá za neviditelnou vrstvou, díky čemuž může pět místních kmenů žít v míru a blahobytu svého technokratického společenství. Toto spojení populární a africké kmenové kultury spolu s vizionářskou sci-fi realitou (krátce afrofuturismus) podle tvůrců zobrazuje Afriku takovou, jaká by mohla být, kdyby ji běloši nekolonizovali – a kdyby zcela náhodou jeden z jejích států stál na nekonečné zásobě nejsilnějšího fiktivního kovu vůbec.

Miluj outsidera svého. Del Torova snivá Tvář vody je temným La La Landem letošní oscarové sezony

Číst článek

Wakanda je proto zemí, v níž se snoubí technologický pokrok s tradičními místními rituály. Když se tedy po smrti královského otce navrátí do vlasti korunní princ T’challa (Chadwick Boseman), musí nejprve projít ceremoniálem, který stvrdí jeho právo na trůn a moc Černého pantera.

Snímek dá divákům od samého začátku najevo, že místo v rámci studiové tvorby skoro už rutinní origin story (neboli příběhu o tom, jak se konkrétní protagonista stal superhrdinou) dostanou nástup nového panovníka. Protože T’challa je primárně jím, a teprve až poté součástí komiksácké domobrany v upnutých mundúrech.

Režisér Ryan Coogler má v Black Pantherovi nelehký úkol: musí totiž upevnit T‘challovo místo v marvelovském kánonu a zároveň zabalit dosud neprozkoumanou wakandskou historii do jednoho filmu, s čímž se pojí i představení řady postav.

V Cooglerově podání je nový král obklopen především ženskými postavami – ať už je to jeho mladší sestra, vynálezkyně Shuri (Letitia Wrightová), poradkyně a generálka královské ženské gardy Okoye (Danai Gurira), špionka a bývalá láska Nakia (Lupita Nyong’ová) nebo královna matka (Angela Bassettová). Ačkoli stojí v názvu filmu jeho jméno, wakandské ženy jsou ve snímku mnohonásobně větší tažnou silou. A přitom jako charaktery nesplývají.

Boseman není v roli T’chally špatný. Na stoickém herectví se ale vždycky hledají pozitiva trochu obtížněji. O to zajímavější je pak ovšem zdivočelý záporák Klaue (Andy Serkis) a úhlavní nepřítel Wakandy Erik Killmonger s tváří Michaela B. Jordana, který ztvárňuje po dlouhé době silného marvelovského zlosyna s čitelnou motivací, ale nebezpečně zvráceným uvažováním. Takže zcela padnoucí kombinace.

Coogler překvapivě dosáhne toho, že se dostane na všechny. A to tím, že udělá něco, co si jiní režiséři jen tak nedovolí – dobrovolně upozadí svého hrdinu.

Black Panther oslavuje africkou kulturu, ale není sentimentální. Má hlubokou myšlenku, kterou v ostatních superhrdinských filmech často převáží ješitnost protagonisty a střídající se sekvence akčních a komických scén. Oproti nim tak možná Cooglerův snímek přijde rozvleklejší, nudnější. Svým natřískaným originálním soundtrackem je ale všechny bezesporu překonává.

Bez marvelovských vrtochů se nicméně ani dvě hodiny afrofuturismu neobejdou, a tak nepřijdeme o typické hrdinské proslovy, pochybné trikové efekty, významné otazníky v logice věcí nebo oblíbená rodinná dramata. Zůstává už tedy jen otázkou, zda diváci přijmou snímek, který má natolik sebevědomou individualitu.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít